part one

Otec Frank stával jako každý den už něco po čtvrté, aby měl dostatek času pomodlit se ve své skromné
světničce a těsně před rozbřeskem se dostavit na blízký pahorek nedaleko jejich kostela, aby se společně s dalšími dvaceti bratry pomodlil, vykoupal se v blízké tůňce a tak očistil své tělo od všech hříchů. Dnes byl opravdu nádherný den a k jeho oknu doléhalo, cvrlikání vlaštovek. Jakmile byl připraven, počkal, na zbylé obyvatelstvo kláštera na dvorku nasívajíc raní vzduch. Z této aktivity ho vytrhlo až nežádoucí zakručení jeho žaludku, které vypovídalo o tom, že jeho poslední jídlo bylo včerejší oběd, který se skládal se zeleninové polívky, která snad ani zeleninu neobsahoval, ale bylo podmínkou, že před ranní očistou je jíst přísně zakázané. V klášteře se to považovalo za těžký hřích a trestem bylo dvacet ran bičem a velká hanba provinilému.
 

Netrvalo to dlouho a dostavili se i ti poslední opozdilci. Mohlo se tedy vyrazit. Cesta netrvala příliš dlouho, přibližně patnáct minut. Rozhodně tuhle cestu, kterou museli každé ráno absolvovat, nešlo považovat za procházku. Nikdo se nerozhlížel po kraji, nikdo si s nikým nepovídal, všechen tento čas byl věnován rozjímání.
 

Na vrcholku kopce strávili přibližně hodinu. Poté se vrátili opět do kláštera, kde každý přiložil ruku k dílu a o chvilku později byla na stole prostřena snídaně, která se skládala z krajíce chleba, mléka a másla. Za tento pokrm vděčili Táni a Sébi. Táňa byla asi pětiletá kráva a Sébi šestiletá koza. O obě se starali obyvatelé
kláštera, avšak Frank ne. Ten pečoval o Nánii, nádhernou klisnu černou jak uhel. Někteří mniši ji díky tomuto neměli příliš v lásce, považovali ji za posla ďáblova, ale Frank ne, ten ji miloval a také všechen svůj volný čas trávil u ní nebo modlitbami. Může se zdát divné proč zrovna u ní, proč se více nekamarádil s ostatními, ale ona byla ta, u které našel porozumění. Hlásá se "láska k bližnímu svému", ale když se ještě z počátku svého pobytu zde snažil s okolím navázat kontakt, bylo na něj zhlíženo jako na blázna a vůdce kláštera mu doporučil, aby se více věnoval víře a zapomenul na mladistvé neduhy. Tehdy mu bylo sedmnáct. Rodiče se rozhodli, že život v klášteře pro něj bude to nejlepší a úcta k rodičům a také tehdejší společnost by mu nedovolila, se protivit
jejich rozhodnutí. Však zvyk je zvyk. A časem se třeba i to největší zlo stává snesitelnějším.
 

Poslední dobou mohl být Frank vlastně rád, že svůj život tráví za pevnou klášterní zdí, která jej chránila před okolím. Neměli mnoho kontaktu s okolím, ale čím dál častěji se pozdě v noci, když již všichni spali, ozývalo zoufalé bouchání na vrata kláštera smíšené se zoufalým nářkem a prosbami. Po setmění nikdo nesměl
proklouznout ven a tak někdy u hradeb nalézali mrtvá těla rozdrásaná a zohavená. Frank s tímto nesouhlasil a trápili ho výčitky svědomí, ale pro ostatní to byli ďáblové, kteří se je snažili svést na cestu hříchu, vylákat ze
svého úkrytu. Byli přesvědčeni, že kdyby otevřeli, propadli by peklu. A to že dotyční se nedožili dne, jim jejich myšlenku jen potvrzovalo. Jaké zlo by přeci sneslo čistotu Boha?

'Bože, už je to tu zase' pomyslel si Frank. Dnes to však bylo jiné, slyšel jako obvykle dusot koní jedoucí směrem ke klášteru, avšak tentokrát jako by snad ani nic nepronásledovali. Žádný zoufalý křik ani prosby. Tehdy ještě Frank netušil, že to nebude trvat dlouho a začne se ozývat zoufalý křik a pláč přímo zpoza hradeb kláštera.
 

Najednou ho něco vytrhlo z jeho myšlenek, tohle již nebylo za hradbami, ten dusot se rozléhal na dvorku
a ve strašlivém dunivém tempu se šířil dál. Frank rychle stal a vyšel ze své skromné světničky. Téměř okamžitě se mu naskytla ta nejstrašnější podívaná. Muži oděni v černé postupovali klášterem a ničili vše, co se jim pod ruky dostalo. Jejich oltář byl rozbořen, květiny podupány vše lehalo pod zničující mocí popele. A to nejhorší mělo teprve přijít.
 

Najednou Franka někdo prudce uchopil za rameno. "Pojď, není čas! Musíme se odtud ostat, dokud je ještě čas. Pojď, chlapče." Byl to otec Richard. Snad jediný, který se zde k němu choval hezky, a který mu pomáhal. Utíkaly rychle, snažili se přemístit ke stájím, otec věděl, že Nánie je jejich jediná naděje.
 

"Co se děje, otče? Kdo jsou ti muži? Co po nás chtějí?" Frank se velmi snažil, aby v jeho hlase nebyla slyšet panika, která prostupovala celým jeho tělem, avšak jeho snažení přišlo vniveč. Strach a zděšení z něj přímo sálalo.

"Poběž, synu. Stalo se to, čeho jsem se již dlouho obával. Někdo zradil. Jeden z nás, nás zaprodal,
aby si zachránil vlastní život. Jestli nás chytí, zabijí nás!
"Ale proč? Vždyť jsme jim nic neudělali, ne? Proč nám chtějí ublížit? A co ostatní?
"Jsou to upíři, ty plení, zabijí. Jsme pro ně kořist, potrava. Momentálně si s námi hrají jako kočka s myší a my jen můžeme čekat, až je ta hra omrzí. Poběž."

Na poslední chvíli doběhli do stáje. Otec vše zařídil. Přichystal Nánii a pobídl Franka, aby na ni nasedl. Téměř zároveň se ozvaly dobyvačné rány padající na vrata stáje, jako bolestné zasténání stařičkého otce, který se následně zhroutil k zemi.

"Otče! Co se vám stalo?!"
"Dál budeš muset pokračovat sám, chlapče. Honem! Neznají to tu dobře. Projeď zadními vrátky a jeď. Jsi příliš mladý, tvoje pouť ještě neskončila. Jeď!"
"Otče! Pojďte se mnou, pomohu vám nasednout!"

"Nemohu," na tváři otce Richarda se objevil podivný úsměv, který snad v sobě skrýval smíření "mé srdce již déle nevydrží. Má pouť zde končí." S těmito slovy udeřil Nánii do zadku a přinutil ji tak ke klusu. Frank se ještě naposledy otočil, než splnil poslední přání jediného člověka, který ho zde miloval, a kterého nyní zanechával v jeho posledních minutách samotného.

Frank se doslova řítil krajinou. Měl divný pocit, že není sám. Bylo to už nejméně deset minut, co opustil klášter. Nánie nebyla zvyklá na takovou vyčerpávající jízdu a brzy se unavila. Z klusu přešla na rychlou chůzi.

Najednou uslyšel kdesi za sebou dusot koňský kopyt. Zprvu se domníval, že je to jen výplod jeho fantazie, avšak tyto zvuky neodezněly, ba naopak, přibližovali stále blíž, až měl Frank pocit, že kdyby jeho pronásledovatel natáhl ruku, mohl by ho strhnout ze sedla. Vtom přes cestu cosi přeběhlo. Nánie se splašila a vyhodila Franka ze
sedla. Na okamžik ztratil vědomí. Když se probudil, s hrůzou zjistil, že jej někdo drží v náruči a řítí se s ním dál po cestě neznámo kam.

Chvíli mu trvalo, než se z prožitého šoku vzpamatoval. Jakmile však vše dostatečně vstřebal, pokusil se
vymanit ze železného sevření.
"Pššš. Přestaň sebou házet, nebo si ublížíš, pád v takové rychlosti by tě zabil" zašeptal neznámý Frankovi do ucha.
"Není to jedno? Vždyť to je to co chcete ne? Abych zemřel? Tak proč taková péče?"

"Ale copak, copak? To jsem tě již po dvou minutách se mnou stihl nakazit uštěpačností? To se moc
na kněze nehodí ne?" Bylo očividné, že provokovat ho mu působí velikou radost.

"K..., kdo... vlastně jste? A...co po mě tedy chcete?" Frank se v duchu za tuto otázku vynadal.
Nebyl si jist, jestli chce slyšet pravdu.
"To teď není důležité. Spi!" přikázal mu neznámý.

Neměl ani nejmenší úmysl, splnit jeho příkaz, avšak z ničeho nic se jeho tělem opravdu počala rozlévat únava a on jen stíží mohl potlačit zívnutí. Trvalo to sotva pár minut a on i pře svoje zapřisáhlé rozhodnutí, zůstat vzhůru, upadl do hlubokého spánku.

O hodinu později

Frank se pomalu začínal probouzet, užíval si měkkost postele a hebkost přikrývek, v níž byl uložen. Ještě se zavřenými oči napůl spící se protahoval jako malé kotě. Cítil se jako, když mu bylo deset let a on žil se svými rodiči v jejich sídle. Najednou jej pravda zasáhla jako blesk z čistého nebe. Už mu není deset let a vůbec se
nenalézá na jeho rodném panství. S hrůzou otevřel oči.

'Tak kde to tedy jsem?!'
Utéct. Ano, musí utéct.
Rozhlédl se po pokoji. Dveře! Cesta odtud. Ale odkud vlastně?
'No tak Franku neblázni, to je teď jedno!' okřikl se.

'A kdo byl ten muž? Proč není dávno mrtvý, namísto toho leží v přepychovém loži jako Šípková Růženka
čekající na svého prince.'

'Nad tím nedumej. Jestli je ti to tak líto, tak si chvilku počkej a dočkáš se třeba i své smrti.'
Vysmívalo se mu kdesi v hlavě jeho já.

Stal z postele a vydal se ke dveřím. Opatrně stiskl kliku a nahlédl malou škvírkou na chodbu. Všude
byla naprostá tma. Nebylo téměř nic vidět, jediné osvětlení vycházelo z pokoje, které obstarávali svíce rozsvícené kolem postele a na stěnách pokoje. Rozhodl se ve svém zkumu pokračovat dál a opustil bezpečí pokoje. Jeho bosé nohy pleskaly po studených dlaždicích. Měl neblahé tušení, že to musí být slyšet na
míle daleko, však doposud nezaznamenal, že by si někdo všiml jeho přítomnosti. Rozhodl se však, že nebude nic riskovat a dal se do běhu. To se mu stalo osudným. Jakmile zabočil do jedné postraní uličky vpravo, vřítil se přímo do něčí náruče.

"Kampak maličký? Nelíbí se ti u nás?"
Frank se rychlým pohybem vyškubl z náruče neznámého, zakolísal a přisál zadkem na zemi.

"Kampak ses nám vydal?" pokračoval neznámý ve svém monologu a nebezpečně se k němu
přibližoval. Frank se po studené podlaze pomalu posouval dál.

"Pojď zpátky do postýlky. Neboj, já tě uložím," svá slova doplnil děsuplným úšklebkem, který bývalého kněze donutil postavit se na nohy a utíkat co mu nohy stačili. Narazil na schodiště, seběhl jej a ocitl se v hale. Rozhlížel se po okolí, a bedlivě stražil uši, jestli náhodou neuslyší nějaký zvuk signalizující, že je stále pronásledován, při svém snažení narazil na malý stoleček a shodil z něj drahocennou vázu, která se za hlasitého řinčení rozbila o podlahu.

"Je tu někdo? To jste vy, pane? Haló?"
Do haly vstoupila asi dvacetiletá dívka s černými vlasy, oděná v korzetu a šatech sahajících v přední části do polovice stehen a vzadu se dotýkající se podrážek dívčiných typicky mužských bot s několika pásky po stranách. Na první pohled vypadala hrozivě, ale když promluvila, působila přímo ďábelsky.

"Á kohopak to tu máme? Mládě. Ty ses nám zatoulal? Tady maminku nenajdeš. Ale neboj se, já se o
tebe postarám," s těmito slovy se na něj vrhla a povalila jej na zem. Uchopila jeho hrdlo do svých rukou a jazykem mu přejela přes rty až ke krční tepně.

"Vysaji tě do poslední kapičky, jako náplň u višňové bonboniéry. Hmmm. Tak mladý a naprosto
neposkvrněný. Slaďoučký...."
Již otevírala svá ústa...
"Dost! Amy. Ihned ho pusť, pokud nechceš Gerarda pořádně nahněvat! Tvoje "večeře" je totiž, jak se zdá, pánova nová hračka."

"Cože, jaká hračka, já jsem..."

"Ty buď tiše maličký a ty Amy jdi a varuj i ostatní. Je ti to jasné?" Amy se zmohla jen a přikývnutí a raději opustila místnost, nemínila totiž riskovat, že by si to nějak s jejím potrestáním ještě rozmyslel.

Dvacetiletý mladík vše sledoval s ústy dokořán a s neskrytým děsem v očích.

'Proboha, kde se to octl?'

"Pojď se mnou, sám ses stačil přesvědčit, že mimo ložnici není bezpečno a navíc na tebe čeká Pán." S těmito slovy pobídl Franka a vedl ho zpět chodbami, kterými pře chvílí běžel. Když dorazili k oněm dveřím, dotyčný zaklepal a na vyzvání stoupil. V ložnici seděl muž v krásném starodávném křesle s hlavou podepřenou ravou rukou a úšklebkem na tváři.

"Á ztracená večka se nám vrátila. Rayi, můžeš jít."
Hned, jak se po němzavřeli dveře, vstal a přišel k němu.
"Já,...já..."
"Pššš, už jsem ti jednou říkal, že toho moc namluvíš. Musíš se naučit, používat své rty i jinak a já budu ten nejlepší učitel, slibuju..." pomalu se k němu přibližoval, až se jejich rty pomalu dotýkaly.
V tom se Frank vzpamatoval a počal couvat. Co se to sním děje? Pane bože. Ano vždyť co je tu
si na Boha doposud nevzpomněl, přitom on na něj zřejmě myslel stále, jinak by už dávno nebyl mezi živými.
"Áh, ty si opravdu myslíš, že by tě Bůh ochránil? Ujišťuji tě, že sem jeho moc rozhodně nesahá."
"Boží..."
"Boží moc je..., počkat... Jak to, že víte, co jsem si myslel."
"Vím toho o tobě mnohem víc, než si myslíš... Chceš být dobrým knězem, ale nikdy jsi v klášteře nebyl opravdu šťastný. Jenže si to přáli tvoji rodiče a ty by ses raději tisíckrát obětoval, než bys je zklamal..."
"To není pravda! Rád sloužím Bohu!" oponoval rozčíleně.

"Netoužil jsi snad tolikrát utéct?"
"Ne,...samozřejmě, že..."
"Lžeš jen sám sobě." Přišel k němu a přitáhl si ho blíž k sobě, tak aby se svým tělem dotýkal toho jeho. Přirazil si jeho boky blíž k těm svým a s největším potěšením sledoval, jak se Frankie zmohl jen na překvapené zamručení.
"Tohle ti Bůh nikdy nedá a přesně tohle ti nabízím. Takovou rozkoš, že nebudeš schopen rozumě myslet, že nebudeš schopen dělat nic jiného než jen souhlasně přirážet... Jsi tak nevinný, neposkvrněný..."
"Já,..."
"Pššš, neboj se,  nepřijdeš o své panictví," pevně uchopil jeho pozadí, "ne dnes. Dnes tě chci jen ochutnat. "

AKTUALITY: