part ten
"Ty ho miluješ? A nezkoušej mi lhát sakra, mohlo by to být to poslední, co bys udělal, rozumíš?" Momentálně vypadal skutečně jako bůh pomsty.
"Miluju." Jedno prosté slůvko vyřčeno z úst obou mladíku, zbortilo Gerardovy sny jako domeček z karet. Uchopil Mikeyho pod krkem a přirazil jej ke zdi. " Kdybys nebyl Rayův syn…" V tom se zasekl, jakoby si uvědomil, co vypustil ze rtů, až nyní si i on uvědomil význam jeho slov a šokován na něj zůstal zírat.
"Jak to myslíš? Rayův syn? Co je to za hloupost?" Dožadoval se vysvětlení.
Gerard uvolnil sevření rukou kolem jeho hrdla. "Nejsem ten pravý, kdo by ti to měl vysvětlit." Sahal již za kliku, když jakoby si na něco vzpomněl, otočil se zpět k Mikeymu. " Jestli mu někdy ublížíš, tak ti nikdo a nic nepomůže." Rozrazil dveře a na chodbě s málem srazil s Frankem, který pochodoval stále sem a tam, z jednoho místa na druhé a netrpělivě se díval na zavřené dveře. Už, už chtěl něco říct, ale Gerard jej umlčel-
"Teď ne Franku, teď ještě nejsem schopen mluvit, potřebuju být sám." S těmito slovy odešel. Frank se chtěl nejdříve vydat za ním, jenže hned pochopil, že nejspíš opravdu potřebuje být sám a uspořádat si své pocity. Vydal se tedy do pokoje, aby se ujistil, že se jeho lásce nic nestalo.
"Jsi v pořádku? " Když si všiml, že je sesunutý na podlaze, hlavu schovanou v dlaních, lekl se a rychle k němu přisedl.
"Lásko, co je ti? No ták co se stalo?"
"Ray." Bylo jediné, co byl schopen z Mikeyho dostat, avšak tato informace rozhodně nebyla dostačující. Fee se začal bát toho nejhoršího.
"Panebože, snad se mu něco nestalo? Vrátil se ne? Stalo se mu něco?" neléhal na něj.
"Ne, nic se mu nestalo," na chvíli se odmlčel, jakoby schraňoval veškerou sílu na to, co se mu právě chystal sdělit, "jen jsem se právě dozvěděl, že Ray je můj…" Vypadalo to, jako by nebyl chopen vyslovit, čím je pro něj Ray. Nakonec jediné co řekl, bylo "otec".
"Cože? Ale jak je to možné? Vždyť…"
"Já nevím Franku, já nevím. Gerard se omylem prořekl, nechápu, jak mi to mohl celou tu dobu tajit." Zase se ponořil do vlastního světa. Fee se jej snažil povzbudit.
"No tak, přece to nevíš jistě, třeba to není vůbec pravda, víš co? Měl by ses ho na to zeptat. Jen tak to můžeš vědět s jistotou." Na to Mikey ihned vyskočil ze země a rozběhl se neznámo kam, Frank se za ním rychle vydal. 'Bože ještě, aby on vyvedl nějakou hloupost, jako by nestačilo, že se bude celou tu dobu strachovat o Gerarda.' Vběhl za ním těsně po té, co bez zaklepání vtrhl do Reyova pokoje a ještě na spícího Ray začal křičet, jestli je to pravda.
"Mikey, tak rád tě vidím, omlouvám se, že jsem za tebou nepřišel, ale když jsem se vrátil, dozvěděl jsem se, že nemají tušení, kde jsi, a tak jsem si šel na chvíli odpočinout."
"Na to jsem se tě neptal." Ray naprosto nechápal, proč na něj Mikey doslova křičí. Provedl snad něco?
"Stalo se něco?"
"Jestli se stalo? Stalo?! Zeptám se tě přímo. Jsi můj otec?"
"Panebože, jak jsi se,… kdo ti to řekl?" Koktal snažíc se získat alespoň nějaký čas, aby jej uklidnil, avšak to na něj mělo právě opačný vliv.
"Takže je to pravda? Celá ta léta jsi mi lhal? Dopustil jsi, abych si myslel, že jsem sirotek, že jsi můj strýc," slovo strýc vyslovil s notnou dávkou opovržení. "A víš co? Tím taky zůstaneš. Nikdy tě nebudu považovat za otce." S těmito slovy utekl z pokoje a nezapomněl dostatečně třísknout dveřmi.
"Mikey." Snažil se jej zastavit Ray, avšak marně. Rychle se vyprostil z přikrývek a běžel za ním. Frank se jej snažil zastavit, avšak marně.
"Mikey, no ták." Prosím stůj. I když byl Ray vyčerpaný z boje, přece jen to byl upír a měl tím pádem oproti němu značnou výhodu. I Frank tušil, kam jeho přítel utíká.
"Mikey no tak, prosím, dovol mi ti to vysvětlit. Prosím." Naléhal na něj stále. V tom se Mikey zastavil, otočil se na už, už se nadechujícího Raye a uhodil jej pěstí do tváře. Ten nic takového nečekal a pod silou rány se skácel k zemi. Poté se zhnuseně otočil a nechal tam Raye ležet na zemi.
Frank, jelikož nebyl znalý všemožných zkratek hradů, se ještě po paměti pokusil dostat do onoho pokoje, kde strávili spolu minulou noc. Věděl, že jej tam s jistotou nejde. Když konečně nalezl hledané dveře, rozhodl se nejprve zaklepat, avšak když se mu nikdo neozýval, vstoupil odhodlaně dovnitř, ke svému údivu, tam Mikeyho nikde neviděl. Netušil, kde jinde by jej mohl hledat, hrad byl rozlehlý a hledat jej v něm, by bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Doufal tedy, že až se maličko uklidní, přece jen sem nakonec přijde.
Mikey měl zlost na všechny. Stále se zaobíral otázkou, jak mu to mohl udělat. A Gerard, chápal, že teď jej musí nenávidět, ale dřív byli přeci dobří přátelé, jak mu mohl tak lhát. Měl chuť vraždit a nejlépe Raye, svého nově nalezeného "tatínka". Nejdříve chtěl utéct do pokoje, který poslední dny obýval, ale pak si uvědomil, že tam nebylo nic moc co ničit a on potřeboval ze sebe dostat nějak tu zlost. Vydal se proto do stájí, osedlal si jednoho z koní a jako blesk se vyřítil ven. ***
Netušil, kolik času uběhlo, jak dlouho štval koně krajinou. Když se vrátil zpět do hradu, byl promočený na kost, neměl náladu kartáčovat koně, proto poručil prvnímu sloužícímu, kterého na cestě do kuchyně poručil, aby se o něj postaral. Ten poslušně přikývl, všiml si totiž, toho jakou měl náladu a jeho obezřetnost mu radila příliš jej neprovokovat. Chtěl se zastavit v kuchyni, avšak když již přes zavřené dveře uslyšel to veselí, které tam panuje, rozhodl se jít raději do svého pokoje.
Otevřel dveře do pokoje. Vešel dovnitř a počal si sundávat jednotlivé promočené svršky. V tom si ho teprve všiml. Frank ležel schoulený na husté kožešině kolena přitažené k tělu tak, že se téměř dotýkaly brady. Vypadal jako malé dítě, bojící se zlých duchů. Přihodil pár velkých polen do krbu, odhodil kalhoty, promočenou košili i spodní prádlo a zcela nahý se přitiskl k stále spícímu Frankovi.
"Mikey?" Zašeptal udiveně Frank, cítící sálající teplo z lidského těla.
"Nemluv prosím. Jen mě nech objímat tě." Netušil, jestli by byl schopen, odpovědět mu na jeho otázky a už vůbec nechtěl mluvit o Rayovi. Jediné co chtěl, bylo objímat jej, cítit jeho hebkou kůži a vědět, že je jeho. Jen a jen jeho. Frank se vymanil z jeho náruče, což mělo za důsledek, že se Mikey nejdříve lekl, ale když se Fee otočil tváří tvář jemu a díval se na něj s láskou a něžností, donutil se přeci jen k chabému úsměvu. Ten jej hřbetem ruku pohladil po líci a jemně palce začal přejíždět po jeho obočí, což mělo skutečně uklidňující efekt.
"To je v pořádku lásko, jsem tu s tebou, ano? A vždy budu. Budu tu pro tebe," jemně mu přiložil prst na ústa, když viděl, že chce promluvit," pšš, nemusíš být stále ten silný, občas se i ty potřebuješ o někoho opřít. Nechci, abys to v sobě dusil, ale nebudu tě také nutit o tom mluvit, pokud se na to necítíš, jediné co po tobě chci je, abys odhodil tu masku "nic se neděje".
"Franku já…" v jeho hlase bylo cítit mírné chvění. Ten jej rychle objal a přitiskl na svou hruď.
"Pššš, jen se vyplač," Mikey vehementně kroutil hlavou, jakoby mu to mohlo pomoct v odehnání slz, které se nemilosrdně draly jeho bolestí zkřivenou tváří. "nesmíš to v sobě dusit."
"Jak mi to mohl udělat? Jak mi mohl celá ta léta lhát? Nechat mě žít v domnění, že jsem sirotek. Jistě, kazil bych mu jeho životní plány…" Frank se nesnažil mu nic vymlouvat ani uvádět věci na pravou míru, věděl, že to ze sebe potřebuje dostat, ten vztek, to zklamání a hlavně tu bolest, která spalovala jeho duši. Nechal jej tedy nadávat do jeho ramene. Nadávky přešli, v šepot a ten jen v tichý, sotva slyšitelný pláč. Trvalo to snad hodinu, než podlehl vyčerpanosti a usnul na jeho rameni. Nepřestal jej objímat ani poté, chtěl, aby stále cítil, že je u něj, aby věděl, že jej neopustil. Hlavně chtěl, aby věděl, že jej miluje. S touto myšlenkou se i on ponořil, do milosrdného snění.
Podobně jako Mikey se i Gerard vydal na projížďku koněm, štval jej krajinou neznámo kam, s tím rozdílem, že on rozhodně neměl v plánu se tuto noc do hradu vrátit. Nesnesl, by pohled na ten zamilovaný pár nebo uraženého Raye, který rozhodně nebude nikterak nadšený faktem, že vyzradil jeho největší tajemství. Měl by být alespoň trochu šťastný, pociťovat malé zadostiučinění, ale spíše co cítil, byly výčitky. 'Sakra, to už ani nedokážu nenávidět?'
'Jak bys mohl HO nenávidět? Vždyť on ti ukázal co je to život' Ten jeho smích, ty téměř dětské jiskřičky v očích, když byl šťastný. 'Sakra.' Jel téměř dvě hodiny. Musel zastavit, vytrvalý déšť a štvaní koně, způsobilo, že již sotva klusal. Nechtěl jej zabít. Sesedl z koně a klidně jej vedl dál krajinou. Nesledoval příliš cestu, spíše byl zabrán do svých myšlenek. Neuvědomil si kde je a už vůbec mu nedošlo, že se nejspíš již nachází za hranicemi svých pozemků. Něčí přítomnost si uvědomil, až tehdy, když přímo za ním zapraskala větvička. Otočil se a spatřil muže a co víc, upíra. Než však stihl jakkoliv reagovat, obstoupilo jej asi deset silných mužů. Této přesile se nemohl v takovém stavu, jako byl nyní vůbec rovnat.
"Co chce…" Jediné co si pamatoval, byla rána tupým předmětem do hlavy, bolest a pak už nic.
konec 1. části povídky
Diskusní téma: part ten
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.