"Tak a v průběhu dnešního vám na vše maily pošlu krátkou povídku, kterou budete mít přečtenou během chvilky, takže myslím, že nic nebrání tomu, abychom si čtenářskou besedu dali již zítra…" dokončil mladý učitel Frank svůj vyklad. Třídou se však téměř ihned ozvalo sborové "nééééé". A i když tu zastával funkci učitele angličtiny, kterýžto předmět miloval již od základní školy, chápal rozhořčení studentů. "Dobrá teda na zítra nemusíte, ve středu angličtinu nemáme, tak na čtvrtek a nechci slyšet žádné výmluvy!" Jeho proslov završil radostný hukot z posledních lavic a také jeden pár očí, který jej probodával téměř rentgenovým pohledem. Frank se často snažil tento pohled ignorovat, nechápal, co si o něm má myslet, ale rozhodně jej znepokojoval a on měl pocit, že dotyčný vidí až na dno jeho duše. Už, už se většina studentů ocitala téměř ven ze třídy, v tom si však vzpomněl, že je ještě něco, co jim zapomněl sdělit. "Jo mimochodem, aby v tom později nebyl zmatek, na suplování to sice není napsáno, protože jsou zase nějaké problémy dostat se vůbec na bakaláře, ale jelikož jsou téměř všichni tělocvikáři na třídních výletech a jediný učitel, který tu zůstává, již bohužel učí, tak... "než stihl dopovědět, co měl na jazyku, okamžitě mu do toho Ray skočil. "Tak tělocvik dnes odpadááááááááá." "Bohužel vás musím zklamat, pravdou je, že pátou a šestou hodinu vás budu mít jít. Takže se normálně převlečte a počkejte na mě v šatnách. Bohužel mám obvykle v tuto dobu pauzu na oběd, tak se možná o 5 minut zpozdím, takže nechci slyšet žádné stížnosti, pokud ano, tak si můžete být jistí, že si zítra ani nesednete." Po té se již začala třída rekordním způsobem vyprazdňovat. Zůstal tam již jen on, který ještě dodatečně zapisoval absenci, na kterou jako obvykle zapomněl, již zmiňovaný Ray a dále také ten tajemný mladík, který jej nenechával klidným. Ten, kterého zde na škole znal každý. Jeho jméno mělo téměř stejnou váhu, jako jméno vyvěšené na dveřích ředitelny. Na škole nebylo nikoho, kdo by si někdy dovolil jakkoliv pošpinit jeho jméno, spíš naopak, jak se později Frank dozvěděl i přes jeho jinou orientaci jej zde všichni zbožňovali a obdivovali. Dalo by se říct, že zde udržoval řád. Frank tomu zprvu nevěřil, až do té doby, než se stal svědkem drobné bitky dvou studentů ze základné školy, která byla propojena dlouho chodbou s gymnáziem. Stačilo jediné varovné slovo a oba mladíci od sebe rychle uskočili a hlasitě jej pozdravili. Frank byl touto skutečností tak uchvácen, že mu to nedalo a samozřejmě naprosto "nenápadně" se na něj poptal u jiných učitelů. Tedy spíš jedné učitelky, z které se vyklubala neskutečná drbna, která mu snad řekla i to, co sama pomalu ani nevěděla. Pár užitečných věcí se, ale dozvěděl. A to, to, že onen mladík se jmenuje Gerard Way, závodně dělá karate a reprezentuje velmi úspěšně školu. Lákalo ho zjistit o něm více, avšak jakýsi pud sebezáchovy mu v tom bránil.
Frank jakoby z dálky slyšel, jak Gerard sdělil svému nejlepšímu příteli, aby šel napřed, že se sejdou v učebně. Než si však zcela uvědomil význam a důsledky jako slov, ocitl se již sám s Gerardem v místnosti. Opatrně zdvih hlavu od třídní knihy a tázavě se na Gerarda podíval. " Pře…," Frank si odkašlal, "přejete si něco?" nepatrně poodstoupil stranou. Cítil se nejistě a roztřeseně, naprosto tyto pocity nechápal. Přece se již naučil bojovat s trémou ne? Vždyť se mu tohle v jiných hodinách a ani s jinými studenty nestávalo, tak jak to, že jej tento mladík dokáže tak rozhodit. 'No tak Franku vzpamatuj se, jsi učitel a ne nějaký puberťák!' "Jen jsem myslel, že bych mohl odnést třídní knihu," rozkošně se na něj usmál a přistoupil o krok blíž. Bylo očividné, že si byl vědom toho, jak na něj působí a že si vývoj této situace užívá. V tuto chvíli Frank naprosto nechápal, jak může být mezi studenty tak oblíbený, když on by jej právě nejraději uškrtil. Rychle doplnil ještě svůj podpis, zaklapl třídní knihu a podal mu ji. "Děkuji." Když se však Gerard stále neměl k odchodu, nepříjemně jej upozornil na skutečnost, že by měl již jít." Přejete se ještě NĚCO?"
Po těchto slovech se na něj usmál a opustil třídu. Frank nevěděl, zdali se má radovat, že je pryč, anebo být rozhořčen, že nezodpověděl na jeho otázku.
Na obědě Frank stejně dlouho nezdržel. Sice bylo velké plus této školy, že v jídelně bylo vždy i vegetariánské menu, ale pravdou stále bylo to, že se většinou nedalo jíst. A dnes tomu nebylo jinak. Na vývěsce ú vchodu do jídelny bylo "Buchtičky s krémem" ale to, co dostal Frank u okýnka, vypadalo spíše jako týden okoralé něco, co zdánlivě připomínalo buchtičky a o krému raději ani nemluvě. Po té co strávil asi tak 5 minut sezení u stolu se svými spolupracovníky, "zaujatě" poslouchal jejich debatu a nedbala se rýpal v obědě, rozhodl se to přeci jen vzdát a spěšně se rozběhl do školního bufetu, dokud ještě měli otevřeno. Samozřejmě kdo by v tuto dobu očekával pečivo? Musel se tedy spokojit s bebečkama a 3bitkou a samozřejmě co by to bylo za dobré jídlo, kdyby si neskočil ještě do automatu pro kafe, avšak když jej pomalu po cestě usrkával, s hrůzou zjistil, že ručička obrovských školních hodin, které bývají zavěšené uprostřed chodby oznamuje nejen, že už začala hodina, ale rovněž i to, že již uběhla i přijatelná doba, kdy by studenti mohli zůstat v přiměřeném klidu a nedevastovat školu. Rozběhl se tedy, jak jen mu kelímek s kávou dovoloval, směrem šatny.
"Tak kluci, jde se cvičit, šupem." Rychle je vyhodil ze šaten, kde je i kupodivu našel, šatny zamkl a odemkl jim prostornou tělocvičnu, kterou jim záviděla kdeto škola poblíž, i když on osobně by ji klidně vyměnil například a lepší jídlo v jídelně. Nebyl moc na sport, spíš byl na škole takové malé "vemeno", dokázal si ublížit i při to nejprimitivnějším cviku, a když ne sobě, tak někomu v okolí. Dost dobře si pamatoval, jak ještě na základní škole při skákání přes kozu, si nedokázal vsugerovat, že při snožce jsou nohy pokrčené a hlavně u sebe. Namísto toho skočil roznožku a málem vykastroval učitele, který dával dopomoc. Teď už se smíchem vzpomíná, jak jej matka chtěla připojistit, když měl jet poprvé na lyžařský výcvik. Tehdy se kupodivu vrátil i celý. Přesto stále nebyl to nejlepší osobou, která by měla suplovat hodiny tělocviku, i když chápal, že by nejspíše tou nejposlednější možností, tak doufal, že alespoň chápou a berou na vědomí, že je tu pouze, by dbal na bezpečí a pořádek a ne, aby se toho všeho blanní nějak aktivně účastnil.
"Tak, kluci, kdo má nástup? Tak třeba vy? Anthony, co kdyby sis vzal dnes nástup i rozcvičku hm?" Vypadlo to, že náhlý vývoj situace mladíka značně zaskočil.
"J..Já? Ale pane učiteli, j…já asi nebudu to, no to… správná osoba." Snažil se nenápadně vybruslit z této situace. V tom ze skupiny hochů, jeden vystoupil a Frankovi bylo ihned jasné, o koho se jedná.
"Pane učiteli, obvykle mám nástup i rozcvičku já." Frank musel uznat, že mu to v černém tričku a volnějších teplákách rovněž černé barvy nehorázně slušelo. 'Sakra! Co je to s tebou! Vzpamatuj se!'
"Myslím si, že jsem dal dostatečně najevo, že si přeji, aby pán Anthony byl tím, kdo se dnes ujme rozcvičky!" Sám moc dobře nechápal, proč si takto příliš stojí za svým rozhodnutím, vlastně chápal. Chtěl mu dokázat, kdo tu rozhoduje, že jej ten jeho úškleb vítězství, který vrhl Gerard ihned poté jeho směrem, nechává naprosto klidným. Avšak brzy mu bylo jasné, jaké chyby se dopustil, jestli před chvílí vzpomínal, na své hodiny tělocviku, nyní měl pocit, že nalezl dobrého konkurenta. Ten hoch byl chudák celý rozklepaný, a kdy nařídil 2 kolečka kolem celé tělocvičny, namísto obvyklých 15, což bylo všeobecně na škole známu, že v tomto pan Novotny nepolevuje, podařilo se mu neznámo jak uklouznout a zvrtnout si kotník.
"Oh sakra, jsi v pořádku? Je to ok." Doběhl k němu ihned Frank. Ani ne za minutu si všiml někoho, jak stojí za ním a nahlíží mu přes rameno. Již podle tlukotu vlastního srdce poznal, o koho se jedná. "Co tady děláte? Nemáte běhat kolečka?!"
"Jsem hotový, pane." Po těchto slovech si klekl vedle Anthonyho a opatrně jej uchopil za nohu.
"Počkejte, můžete mu nějak ublížit, nevíte co je třeba."
"Nebojte se, vím co dělat." Obdařil jej úsměvem a poté se otočil zpět na Anthonyho. K Frankovi zdálky doléhali hlasy těch dvou a jen pozoroval Gerardovy ruce, jak opatrně prohmatávají Anthonyho kotník. Až po chvíli si uvědomil, že na něj mluví.
"Je to jen zvrtlé, mírně to nateklo, takže to bude chtít studené a klid. Odvedu jej na lavičku a dodělám rozcvičku ano!" Frankovi bylo jasné, že mu těmito slovy naznačoval, že tato situace vůbec nemusela nastat. Ten jen přikývl a rozhodl se, že skočí do jídelny, poptat se o nějakém ledu, doufal, že Gerard pojme svůj slib zodpovědně a na něj tu nebude po návratu čekat nějaké nemilé překvapení. Po té co se vrátil z toho pekla, kde se na něj sápaly dvě kuchařky, si docela oddychl, když viděl, že rozcvička je v plném proudu a naprosto v pořádku. Opatrně přiložil led zabalený do utěrky Anthonymu na nohu a vydal se ke skupince cvičících kluků.
"Hotovo?"
"Jistě." Opět ten neodolatelný úsměv. 'Sakra, sakra, sakra.'
"Tak jo, tak jelikož se blíží závody ve skoku do výšky, zanechal pan Novotny vzkaz, že si přeje, abychom se v hodinách tělocviku zaměřili hlavně na toto, takže si vytáhněte ty obrovské žíněnky…." Jeho jediným štěstím bylo, že kluci již věděli, co bude třeba a zvládli to sami vše připravit, i když zprvu se značným nesouhlasem. "Prosím vás, postavte se podle abecedy, abych se mi lépe zaznamenávala výška, kterou skočíte, vždy vám zapíši tu lepší a máte právo na dva opravné, komu se přesto nepodaří, vypadá a tři nejlepší pravděpodobně postoupí na závody, možná jen dva, to vám, ještě upřesní váš učitel tělocviku, pan Novotny." Musel uznat, že výkony některých chlapců byly naprosto úžasné. Tedy obzvláště jednoho z nich. Byl naprosto uchvácen jeho, podle něj dokonalou, technikou. Mohl na něm oči nechat, Jeho pohyby byly tak ladné, přirozené a z pohledu diváku se to zdálo, tak neskutečně jednoduché. A když, zbyl pouze Gerard a ostatní jeho kmoši jej pobízeli, aby skočil víc a víc, Frank se přistihl, že rovněž zatíná pěsti a v duchu jej pobízí, aby do toho dal vše a skočil. Když Gerard zdolal svůj osobní rekord a všichni mu náležitě pogratulovali, rozhodl se Frank nad nimi přece jen smilovat a propustit je již domů s tím, že mohou jít hned, jak uklidí tělocvičnu. Odskočil si jen na okamžik do nářaďovny, aby odložil notes s naměřenými hodnotami na velkou polici, kde měl pan Novotny své potřeby a dnes se vrátil zpět do tělocvičny, avšak ta již zela prázdnotou.
"Sakra, kurva… co teď, jak to asi mám sám uklidit." Bylo víc než jasné, že je v… nepořádek tu po sobě nemůže zanechat a uklidit to sám? To je asi tak pravděpodobné, jakože sleze Mont Everest.
"Můžu vám pomoct?" Frank málem leknutím nadskočil. V rohu místnosti se klidně o stěnu opíral Gerard Way a s úsměvem si jej prohlížel. Bylo jasné, že slyšel, jeho nadávky a očividně jej značně pobavily.
"Kde jsou ostatní?"
"No víte obvykle nás pán Novotny pouští tak, že stihneme uklidit a jít na oběd dřív, než začnou zavírat jídelnu, ale dnes se kluci ´báli, že by to nestihli…"
"Nestihli? Vždyť jsem je pustil ještě o dvacet minut dřív, mají tři čtvrtě hodiny na jídlo!"
"Tak nejspíš už měli hlad, to víte, po hodině tělocviku značně vytráví." Bylo očividné, že si z něj dělá srandu. Avšak z Frankových tváří smích rychle přešel, hned po té, co se k němu Gerard začal nebezpečně přibližovat.