part seventeen

Několikrát jsem to sem musela vkládat a stále to blbo, podtržení, barva... takže už to nechávám takové... :D omlouvám se, že dlouho nebylo pokráčko, ale znáte to, uzavírání známek :/ prosím o komentáře :) Děkuju moc a pusťte si song :)

Dopis dopadl na zem, avšak nikdo to ani nepostřehl. Celá Frankova pozornost směřovala na ženu, jeho matku, která se svíjela v obrovských bolestech na posteli.
"Mamii," přiskočil k ni a uchopil ji pod krkem snaže se tak ji nadzvednout hlavu. Její oči byly podivně zakalené, takže nebylo možné, aby odrážely veškerou bolest, která spalovala její vnitřnosti, avšak tělo zmítající se třasem a křečemi o tom vypovídalo.
"Tatíííííííí," křičel Frank na celý dům doufaje, že se mu dostane odpovědi, avšak marně. "Tatííííííííí, sakra tatíííííí… prosíííííííííííííííííííím." Jeho pohled se chvíli upíral s očekáváním na dveře, aby se po dalším zklamání ihned navrátil k jeho matce, ze které právě odcházel život.
"Mamii..sakra! Tatííííí." Frank by se mohl vykřičet hlas a přesto by ho otec, který byl nečekaně zavolán do práce neslyšel. "Prosíííííííííím…. tatííííííííííí." Frank se rozeštkal. Jeho slzy stékaly po jeho vystrašené tváři a celé jeho tělo se otřásalo zadržovaným pláčem. Chtěl být silný. Ne! On musel být silný. Musí přece pomoci své matce… Jeho hrdlo bylo stažené a tak, když chtěl své matce říct, aby vydržela ještě chvíli, že skočí do pracovny pro nějaké lektvary, nebyl schopen ze sebe dostat nic víc, než jen bolestivé zachrčení. Otočil se tedy k odchodu, jenže ruka jeho matky ho zadržela. Otočil se na ni, aby ji uklidnil, jeho matka se mu očividně snažila něco říct.
"Pššš … nemluv… bude to…. dobré." ještě stále netušil, s čím má to dočinění, avšak projevy otravy vypovídaly jasně… Lhal milované osobě.
"Oměj" bylo jediné, co slyšel, avšak víc nebylo třeba. Frankovi se zastavilo srdce… Oměj šalamounek, pokud ho někdo dal do čokolády…jednalo se o výtažek…
"Neee!" rozkřičel se a jeho křik se nesl celým domem. Nyní již oba věděli, že tohle jsou jejich poslední okamžiky. Frank se nutil nemyslet na to, co jeho matka musela prožít. Oměj se používal…nepoužíval se, jen ti nejčernější kouzelníci tak mučili své nepřátele. Danou osobu spalovaly plameny pekelné, nejhorší však bylo, že si plně uvědomovala svoji smrt. Jen jedna minuta, víc ne. Pokud v tomto okamžiku nedostane osoba protilék, vydává se na cestu, odkud není návratu. Prožívá obrovské bolesti, kdy se jejich duše jakoby očisťuje od veškerých hříchů, aby pak mohla umřít s klidem. Ovšem to byla lež, jeho matka nikdy za celý svůj život nikomu neublížila a ten takzvaný klid? Ano po pěti minutách začne docházet k tomu, čemu se nedá nikterak vyhnout. Jeho matka se začne zaživa rozkládat, zevnitř.
"To bude dobré, mami... tatínek už jde… nese lektvar ….on… zachrání tě…"

Mum be still, (Maminko, buď klidná)
there is nothing you need say, (nemusíš nic říkat)
it can wait. (to může počkat)
 
"Fee…"
"Nemluv!" každé její slovo urychlovalo proces rozkladu. A on nebyl připraven, ostatně na tento okamžik by nebyl připraven nikdy a nikdo.
"Mi..milu…" bolest ji nedovolovala pokračovat. Její tělo se opět otřásalo v další vlně bolesti, nákaza se šířila, ale smrt ne a ne přijít. Nyní již chápal význam slov "smrt vysvobozením", ale nemohl se s tím smířit.
 
Sometimes I wanted to cry (Někdy jsem chtěl brečet)
when the people on TV were not quite the way we were (když lidé v televizi nebyli takový jako my)
somehow I guess I just knew. (prostě si myslím, že jsem věděl)
But I didn't know I'd love you so much (Ale nevěděl jsem, že tě miluju tak moc)
I didn't know I'd love you so much (Nevěděl jsem, že tě miluju tak moc)
I didn't know I'd love you so much (Nevěděl jsem, že tě miluju tak moc)
but I do. (Ale nyní vím.)
 
Sometimes I'd stay up all night (Někdy jsem zůstával celou noc vzhůru)
wishing to God that I was the one who died. (prosíc boha, abych byl já ten, kdo zemře.
Sometimes it's not enough time.(Někdy nebylo dost času.)
But I didn't know I'd love you so much (Ale nevěděl jsem, že tě miluju tak moc)
I didn't know I'd love you so much (Nevěděl jsem, že tě miluju tak moc)
I didn't know I'd love you so much (Nevěděl jsem, že tě miluju tak moc)
but I do. (Ale nyní vím)
 
Držel její třesoucí se ruku ve své. Chtěl ji hladit, jako to činila ona, když byl nemocný, ale nebyl takové klidného pohybu schopen. Chtěl ji políbit, ale matka odvrátila ústa, příliš se bála, že na jejich rtech mohlo uvíznout trochu jedu. Přívaly bolesti nabíraly na intenzitě a ona z poslední sil odtáhla svoji ruku z té Frankovi, nechtěla ji bolestí mačkat, nechtěla v jeho bolesti hledat úlevu.
"Fee…jdi …" nechtěla, aby tu byl, až její tělo začne sedět, ale ona stále bude moci hovořit. Její bolest byla nyní umocněna tou Frankovou. Ten vehementně zakroutil hlavou a se zděšením hleděl, jak se na matčině pravé ruce objevil obrovská hnědý flek, který za několik sekund praskl a z něho vytekl odporný hnis.
"Prosííííííí…"
"Ne, nenechám tě tu!"
"Ukon…či … to …..prosím!" poslední slova zanikala již úplně.
"Cože." vyjeveně na ni hleděl. "Ne!" další pohled na její zubožené tělo… "Ne! Ne! Ne!... Já nemůžu…" Její pohled však již nebyl tak nečinný… přímo prosil, volala, křičel po úlevě… Věděl moc dobře, jak ji poskytnout. Dýka do srdce… hnis se rozlije celým tělem a smrt nastane hned. Daná osoba pocítí tak obrovskou bolest, že ji její tělo nepřijme a ona zemře, jak ironické, naprosto klidně a okamžitě. Jak hezky a dobrosrdečně znělo tohle vysvobození z úst bývalého učitele lektvarů. Vysvobození… "Acio dýka." Och jak nyní byla její cesta k němu rychlá, jak moc si přál mít více času, marně doufaje, že je ještě zrnko naděje, že vše bude v pořádku a jeho matka ho bude opět volat neodbytně k večeři. Nikdy by si nepomyslel, že vše co ji bude moci za lásku poskytnout, bude smrt. Ostatně, kdo by měl tak černé myšlenky. Zvedl ruku k poslední ráně, ale ta se počala třást a jen klidně klesla k zemi…
"Franku…lásko…" ozvalo se z přízemí domu. "No tak, kde zas jste, mám hlad jako vlk, jde se jíst. Miláčku…" Slyšel, jak odkopnul sví boty v předsíni, jindy by mu za to jeho matka vyhuboval… Brzy vystoupá po schodech nahoru a… Ne! Nesmí ji takto vidět…
"Sb…Sbohem… miluji tě…miluju!" s poledními slovy opět zvedl svoji ruku a pak jeden úder stačil k tomu, aby ostří nože, projelo její dříve hebkou kůží.
 
Mum, I will not leave you here you will live. (Mami, já tě tady nenechám, budeš žít!)
Matka:
But you've already saved me, dear. (Ale ty už jsi mě zachránil, drahý)
Go and change the world for me (Jdi a změn celý svět pro mě)
 
Oba:
We will always have each other in our time of need (My budeme mít vždy jeden druhého, když bude potřebovat)
Mum, you're the world to me. (Mami, ty jsi pro mě celý svět)
Frank, you're the world to me. (Franku, ty jsi pro mě celý svět)

ODKAZ NA VIDEO      - POUŽITÝ SONG - Malinko přepsané :)

 

 

"Sešli jsme se zde, abychom se rozloučili…" Frank nebyl schopen vnímat slova muže, stojícího před rakví, který nyní mluvil o jeho matce a přitom o ní nevěděl nic. Nebyl však ve stavu, kdy by byl schopen se proti tomu vzbouřit, jeho myšlenky byly utlumeny utišujícími lektvary, které z něho momentálně dělala chodící trosku, avšak bez nich by to tu nyní nevydržel. Rakev byla uzavřena a Frank sám nevěděl, spíš vědět nechtěl, co by po jejím otevření spatřil. Chtěl být silný pro svého otce, jako to učinil v den smrti své matky, avšak jeho přání zůstalo nevyslyšené. Již se smířil s tím, že nebude oporou pro otce, tak se tedy alespoň snažil, aby neviděl, jak trpí. Seděl přímo naproti rakvi, opírající se o jeho rameno a modlíce se. Ano! Nevěřící se modlil. Dal by svůj život za to, aby jeho matka žila. Nyní bude muset dát vše co má, aby žil jeho otec. Bude mu muset být oporou. Budou si muset být oporou a on si nebyl jist, zdali jsou pro bolest toho druhého dostatečně silní, tu svoji si nedovolovali pociťovat. Nyní byly prázdnými nádobami, na které někdo hází kamení.

"Nyní se můžete naposledy rozlouč…" Frank se s údivem podíval na bílou kytici růží, které držel v náručí, jakoby se tam objevily až nyní. Vstal stejně jako ostatní a přistoupil k jámě, kde se pomalu spouštěla rakev jeho matky. Tolik pohledů se na něj upíralo a každý jakoby čekal na nějakou senzaci, až se zhroutí, rozpláče, ztropí scénu. Viděl v nich nepřátele a nechtěl je zde. Tohle byla jeho poslední chvíle se voji matkou a oni mu ji brali! Svazovali ho! Začal potichu brečet a sopel mu tekl z nosu, nevšímal si toho, stejně jako šeptání starých babek. Vždy si říkal, že nedovolí, aby na pohřeb někoho z rodiny přišli i tací, co tom nemají co dělat, ale on i otec byli příliš slabí, aby vzali organizaci pohřbu do svých rukou. Nyní byl dům příliš obrovský, tichý a i když se otec skutečně snažil být silný, Frank dobře viděl jeho ubrečené oči, roztřesené ruce a stále se víc a víc ztrácející postavu.

Frank stál spolu s otcem nad hrobem své matky již asi deset minut. Jeho otec ho po pěti minutách počal po očku sledovat, zaobírající se myšlenkou, jestli se z tohoto vůbec někdy dostanou. Za jeho zády se ozvalo nevychované zabručení, jak se někdo snažil upoutat Frankovu pozornost a naznačit mu, že jsou zde i jiní, co se přišli rozloučit. Frank se otočil rozhodnut vrazit tomu hulvátovi jednu mezi oči.
"Dobrý den, pane Iero, dovolte, abych Vám a Vašemu synovi jménem celého ministerstva projevil upřímnou soustrast…"
"Já… hm… děkujeme," snažil se ze sebe dostat jeho otec.
"Ne tati! Neděkuj, ten parchant si to nezaslouží. A VY, pane ministře, si svoji soustrast strčte do stejných míst, do jakých lezete ostatním a okamžitě vypadněte!" vyštěkl vztekle a opovržlivě.
"Co..Co… prosím… Co si to dovolujete, tohle jste přehnal, o tom se dozví… to tak nenechám…" začal mu vyhrožovat nepříliš povedeně naprosto šokovaný ministr.
"Vy mi budete vyhrožovat, VY, který jste se toho prachanta zastával, VY…" och jak byl vděčný za to, že jeho otec netušil, že zatímco tu obviňuje jeho z kamarádství, sebe by mohl obvinit… z lásky… Bylo toho na něj příliš, nemohl tu již být, musel pryč od té strašné tíhy výčitek a pocitu viny.
"Franku, Franku kam jdeš…" doběhl ho otec.
"Omlouvám se tati, já… nemůžu…odpusť, že takto špiním její památku, to nechci, ale nemůžu tu být, už déle nevydržím být silný…" rozplakal se a k jeho údivu ho otec pevně sevřel v náručí. "Já vím, Franku, já vím…" držel ho v náručí a on jen slyšel, jak fotoaparáty novinářů cvakají nad dojemností této události. "Pojď, půjdeme, Marco se o všechno postará…"
"Ale maminka…" namítl Frank.
"Bude s námi stále," doplnil jeho otec, uchopil ho kolem ramen a odcházel s ním. V tom se kousek před nimi ozvalo hlasité prásknutí, někdo se přemístil. Muž v černém dlouhém plášti s elegantně staženými blonďatými vlasy a kyticí růží šel přímo k nim. Frank měl pocit, že mu srdce vynechalo jeden úder.
"To…" vymanil se z otcovy náruče a běžel k onomu muži, vytahujíc ze svého obleku hůlku.
"Ty hajzle, ty zkurvenej parchante, zabiju tě, já tě…" běžel k němu a málem spadl, jak zakopl o vyzdvižený trs trávy.
"Franku, odpusť, lásko, že …" nestačil nic doříct, už na něho letěla první kletba, která způsobila, obrovskou tržnou ránu na jeho paži. "Aaaa…" Lucius se chytl za bolavé místo a s úžasem hleděl na svého milence.
"Zabiju tě!" Další kletba Luciuse zasáhla do nohy a mu až nyní došla závažnost situace, nechtěl na něj tasit hůlku, ale musel se bránit, alespoň do té doby, než se Frank malinko uklidí. Frank se opět chystal na něj zaútočit, když na něj někdo seslal kletbu a Frank omdlel. Lidé, kteří přišli na pohřeb, se nyní seskupili okolo nich a vyčkávali, co se bude dít. Frankův otec rychle přiběhl ke svému synovi a vzal ho do náruče.
"Co jsi mu udělal?!" rozkřičel se na Luciuse, který v tom byl nevidně.
"Já? Nikdy bych mu neublížil…"
"To já…"ozval se z davu ministr a nyní se přemístil doprostřed kruhu. "Pan Iero se choval naprosto otřesně a ohrožoval spořádané obyvatelstvo, proto bylo mou povinností na něj zaútočit!"
"Zezadu vy zbabělče?!"
"Tak tohle se vyprošuji, pane Iero a vy pane Malfoy prosím, abyste mi oznámil, kdy budete na tohoto muže a jeho … syna podávat žalobu, rád se k Vám připojím, jejich chování je naprosto otřesné a bojím se, že takovou výchovou jejich syn brzy skončí v Azkabanu. Tedy za útok na vaši osobu určitě, nebojte se, o to se postarám."
"Cože?! To nemůžete!" rozkřikl se, jeho otec.
"Ujišťují Vás, že můžeme!"
Frankův otec se podíval střídavě na ministra a na Franka a pak se svým synem přemístil, nedal ani prostor Luciusovi, aby se k celé záležitosti vyjádřil. Nemohl dovolit nikomu, aby mu vzal to poslední, co mu zbylo.
Tu noc ani jeden z nich nespal doma, možná to tak bylo lepší, třeba jim nový domov pomůže zapomenout na staré rány.

Diskusní téma: part seventeen

Titulek: Skvelé Vložil: Ivka Datum: 04.01.2016

Úžasná poviedka. Píšeš naprosto skvelo. Netuším, kedy vyšla posledná časť a či je ešte šanca na pokračovanie, ale budem dúfať.

Přidat nový příspěvek