part fourteen
„Kvůli Victorovi?“ zkusil správnost svého odhadu.
„Ano, víš, udělal jsem velkou chybu a zaplatil za ni málem svým životem. Podcenil jsem ho!“ podle tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že si za to stále nepřestal spílat. „Víš, sledoval jsem tě už dýl,“ chvíli počkal, jakoby čekal, co tomu řekne.
„Tehdy … při sprchování a následně v obýváku, nebylo poprvé?“ odtušil.
„Ne nebylo, bylo toho víc. A vždy jsem těm hlupákům utekl. Řekněme, že ve mně začal růst přesně ten pocit, jehož tohle veškeré divadlo bylo cílem – neohroženosti,“ znovu ten povzdech. Mikey byl teď usazen vedle něj, seděl si na nohách a jeho pravá ruka byla těsně vedle Marcusovy levé, občas se zlehka dotkli, ale oba předstírali, že si to neuvědomují.
„Ale tehdy, u tebe v obýváku… nejspíš usoudil, že to už jsem přehnal. Za normálních okolností bych to cítil dřív, ale řekněme, že jsem byl myšlenkami jinde,“ podíval se do jeho očí, což Mikeyho nenechalo na pochybách, kdo způsobil jeho rozptýlení. I když by nejspíš neměl, uculil se. Bylo hezké vědět, že na někoho má takový vliv, avšak nepřál si, aby to vedlo k tomu, co se stalo.
„Zaútočili na tebe, že?“
„Ano, a že jich bylo. Měl jsem štěstí, že moji muži měli jednou zase víc rozumu než já. Víš, nejspíš jsi slyšel o té spoušti v lese…“
„Jo, Gee se kvůli tomu nedostal domů a… můj bože! To udělali oni?“ vydechl v úžasu, když mu to začalo docházet.
„Ano, tak to vypadá, když bojují dvě smečky proti sobě. No řekněme, že jeho muži jsou silnější než my, ale naší výhodou je, že je nás víc a jsme rychlejší. Což mi ostatně zachránilo život. Jeden z mých nejrychlejších lidí se obětoval, odtáhl mě, nechal nasáknout kus oděvu mojí krví a utekl. Jelikož jsem tam stále byl, nevšimli si toho hned a získal tak náskok, potom jsem utekl schovat se sem, bylo to ironicky to nejbezpečnější místo. Victor už nejspíš tuší, že to byla falešná stopa a nyní možná dokonce už drží v rukou kus rudě zbarvené košile, leč marně. Pokud vše půjde podle plánu, můj přítel bude na cestě zpět a on zůstane zmaten, beze stopy a bude mu trvat, než ho napadne se sem vrátit. Snad do večera bych měl mít čas.“
„Ale jak… víš, včera tu bylo plno krve, jak to že tě nenašel tady,“ divil se. Marcus se k odpovědi příliš však neměl. Díval se na něj, jakoby zvažoval, co vše ještě prozradit.
„Nevěříš mi?“ Nerad si to přiznával, ale kladná odpověď by mu ublížila.
„Dobrá, řekněme, že ani my nejsme bezchybní, na zmatení našich smyslů, stačí skutečně málo. Jdi se podívat ke dveřím na podlahu, pochybuji, že sis toho včera večer všiml, ale něco jsem si u vás půjčil. No tak, podívej se!“ pobídl ho.
Mikey se podíval na něj, ke dveřím, na něj a znovu ke dveřím. Vstal a šel k nim, avšak neustále vrhal nedůvěřivé pohledy jeho směrem. Jakoby se domníval, že si z něj robí srandu.
„Cítíš to?“
„Ne, co bych měl cítit,“ nechápal to.
„Zohni se,“ poradil mu. A pak to uviděl, u dveří bylo něco rozsypáno. Táhlo se to podél prahu a dál k Marcusovi. Natáhl se k tomu a vzal několik snítek mezi prsty.
„To je… koření?“ zeptal se nedůvěřivě. Tohle opravdu nečekal.
„Ano, půjčil jsem si ho u vás.“
„U nás? Kdy? Počkat… to tys zavřel to okno a…“ přešel ode dveří blíž k němu, předmět doličný stále v dlani.
„Ano, já,“ pokýval souhlasně a natáhl k němu dlaň, aby to mohl do ní přesypat.
„Co je to? Víš, nejsem zrovna odborník, poznám tak červenou papriku a pepř,“ usmál se. „Voní to jako…“ natáhl se však příliš a trochu toho vdechl. Nastalo očekávané pčíkání.
„Jmenuje se to thymus vulgaris, znáš ho nejspíš pod názvem tymián obecný, jsem rád, že jsem ho našel u vás a mohl se tedy ukrýt zde. Skutečně netuším, jak by tohle vše jinak dopadlo. Mám sice pár snítek stále při sobě, ale při tomto množství krve by to nestačilo.“
„Jak… jak to funguje?“ díval se na svoji dlaň a nebyl schopen uvěřit, že hloupé koření dokáže zachránit lidské životy. Možná to bylo tím, že vlastně lidský nezachraňovalo, ale ten Marcusův.
„No, řekněme, že máme dobře vyvinutý čich, když to řeknu na plnou pusu, jsme v podstatě psovité šelmy, máme dobře vyvinutý čich, ale tohle,“ ukázal na jeho dlaň, „tohle, blokuje naše smysly. V podstatě za to vděčím lidem, to oni přišli na to, co je naší slabinou, téměř na všechny naše slabiny. Děsí se nás a chtěli by nás vymýtit z povrchu zemského. No nebudu ti lhát, ne že by totiž neměli důvod nás nenávidět.“ Nebyl si jist, jak by měl na toto reagovat, přidat se na stranu lidí a jejich nenávisti nebo poslouchat, co mu radí srdce? Proto se raději tomu úplně vyhnul další otázkou: „Takže díky tomu necítil tvoji krev?“
„Ano, výhodou toho je, že my ani necítíme to koření, takže nepřítel nemá o jeho použití nejmenší tušení, je to takový malý zázrak, za který jsi vděčný v okamžiku, kdy slouží tobě, a který proklínáš v tom druhém případě.“ Sevřel oči do tenké škvíry a jeho ruce se sevřely do pěstí. Mikey si toho všiml a zlehka se ji dotkl, avšak muž s ní ucukl.
„Teď ne!“ zavrčel muž. Mladík počkal, dokud se neuklidní a pak se opět tiše zeptal: „Co je to s tebou? Myslel jsem, že … že jsi na tom už lépe…“ nechápal to. Vypadal přece opět tak neohroženě, přesto však byly okamžiky, jako byl tento, kdy se opět zdál vysílen a na dně.
Marcus vzal jeho dlaň do své a opatrně ji položil na ono místo, kde kůže doslova hořela. „Cítíš to?“
„To tohle? Chci říct, proto ta bolest?“ něžně hladil ono místo.
„Hmmm…“
„Dělá to dobře?“ otázal se raději, i když to neznělo jako projev bolesti.
„Ano, moc,“ potvrdil jeho slova a nechal se hladit.
„Víš, ten ručník… nepomohl by ti? Já bych neutekl, přísahám!“ vyhrkl spěšně.
„Já vím, Miško, jen… nejspíš tě stále hlídají, mohli by poznat, že tu něco není v pořádku, takto si myslí, že spíš, jsou to hlupáci, ale bojí se Victorova hněvu, nemůžu nic riskovat, navíc, ručník není to, co potřebuji,“ povzdechnutí. Nejspíš se to stalo jeho oblíbenou činností.
„A co tedy?“ samotné ho překvapilo, jak jeho hlas zněl nešťastně. Marcusova ruka přikryla tu Mikeyho. „Jak jsem ti říkal o naší schopnosti regenerace… je to dar i prokletí…“ Když se Mikey tvářil stále nechápavě, doplnil: „Víš, včera jsem všechny hroty vyndat nemohl, ale dnes budou muset ven!“ jakoby s nimi navázal konverzaci a ony odpovídaly útokem na jeho osobu, neboť jeho tělem opět procházela ta strašlivá bolest.
„Pane bože! Jsou … jsou tam?!“ vyděšeně vykřikl a výrazem zděšení se díval na ono zarudlé, hořící místo.