part ten 

Netušil, co má dělat. Snažil se zachovat klid, ale nebylo to tak snadné. Jakoby všechny ty následované horory, nijak neutužily jeho odolnost. Podivné, jako malý kluk netoužil po ničem jiném, než být doma sám a stát se tak alespoň na okamžik pánem domu, avšak během posledních dnů byla jeho iluze nezdolného sídla, místa bezpečí dosti oslabena v základech. Pomalu se vracel do kuchyně a netušil, co by měl dělat. Jít spát a vše to zaspat doufaje, že se zrovna nikdo nerozhodne jeho dům navštívit v okamžiku, kdy bude nejzranitelnější? Nebo celou noc probdít a děsit se i každého zašustění větvoví, díky stále otevřenému oknu? „Bože, Gee…“ tolik by si nyní přál, aby tu jeho bráška byl, nejspíš by ho nezvládl ochránit, ale necítil by se tolik ztracen. Přešel do kuchyně, jenže stále se cítil tak zranitelný. První co tedy udělal, bylo, že v kuchyni zapnul televizi. Nechtěl se totiž děsit každého zvuku, stražit uši a živit tak svůj strach. Bylo to o něco lepší, ale představa, že by nyní měl vystoupat schody do patra a jít si lehnout jakoby nic, byla absurdní.

V televizi právě antropoložka Brennanová, předváděla ukázkový způsob sebeovládání se. Nyní poprvé mu tento seriál připadl trapný, namísto zábavného. Ne! Takto to tady déle nemohl vydržet…  Sžíralo ho to! Pak si však uvědomil, že stále tu jsou sousedé, pokud by se octl v nesnázích, mohl by přece utéct k nim… Mohl? Skutečně by mohl? Stihl by to vůbec? Dost! Zavře okno a půjde nahoru… Nemůže tu jen tak sedět! Ano!

A pak si toho všiml. Ono totiž nebylo co zavírat. Až nyní postřehl, že do pokoje již neproudí chladný večerní vítr. Okno bylo zavřené, avšak přísahal by, že ještě před minutou tomu tak nebylo. „Kurva! Co se to tu děje?!“ Jeho strach byl nyní okořeněn velkou dávkou vzteku. Rozhodně bylo lepší vulgárně nadávat a křičet, než jen se strachy třást v koutě. Ucítil lehký závan větru na levé tváři a pak opět ticho… Bylo to tak divné… A pak znovu, otočil se tím směrem, ale nikde nic neviděl. Podobná událost se mu již stala, když si s ním muž hrál v obývacím pokoji, ale tentokrát z toho neměl ten pocit. Ne, nikdo si s ním nehrál, ale stále se nemohl zbavit přesvědčení, že zde někdo je. Stejně tak ale začínal mít neblahé tušení, že pokud tohle vše brzy nepřestane, skončí v bílé místnosti, oblečen do svěrací kazajky a mumlající si slova, kterým nikdo nerozumí, tedy v lepším případě.

Sklep! Ne, nyní nemohl předstírat, že se to neděje, bylo to zřetelné, dokonce tušil, kam ten zvuk zařadit. Znělo to, jakoby někdo vyrazil dveře do sklepa, které Gerard zamykal, díky nepříjemné zkušenosti s jedním bezdomovcem, který se šachtou na uhlí dostal dovnitř a usídlil se tam. Něco mu říkalo, že tohle nebude ten případ s místním ožralou, který hledá teplou lepenkovou krabici. Připadal si skutečně směšně, když bral do ruky jeden z porcovacích nožů a krok za krokem se plížil chodbou. Nemohl přeci předstírat, že se nic neděje a policie by se sem podle toho, co Gerard říkal, stejně neměla jak dostat.

Dostal se až k prvním dveřím, které kryly schodiště vedoucí k oněm pravděpodobně vyraženým dveřím.  Pomalu sestupoval dolů, utěšuje se myšlenkou, že pokud je jeho domněnka správná, nemělo by mu být nijak vážně ublíženo, vždyť neznámý mu nikdy nějak zvlášť fyzicky neublížil, nebo by snad bylo výstižnější slovo „neznámí“?

Vystrčil bradu a zhluboka se nadechl.  „Ha…Halo?!“ počkal chvíli, čekaje na kloudnou odpověď, avšak když se nedočkal odpovědi, pokračoval: „Kdo je tam?! Já zavolám…Zavolal jsem policii, bude tu co nevidět!“ opravil se spoléhaje na neinformovanost neznámého. Zatlačil na dveře, které namísto toho, aby se otevřely, spadly na podlahu jako by byly vyklápěcí. Vyděšeně šmátral rukou po vypínači a během okamžiku byla místnost prozářena světlem z nijak kryté žárovky, momentálně jediným zdrojem osvětlení. A pak to spatřil! Ležel tam! Muž, který si s ním hrál na gauči v obýváku, ten silný muž, kterému nemohl vzdorovat, jenž si s ním hrál, jako si dítě hraje s hadrovou panenkou, tak snadno, jen technika byla podstatně jiná. A nyní, nyní tu ležel v potoku krve na podlaze, téměř v bezvědomí, jeho tvář stažená v bolestné grimase, pohrávající si… s nožem?

„Co…“ netušil, co vlastně chtěl říct. Oči muže nyní jakoby skrze ty jeho nahlížely až na dno jeho duše. Sledoval ho divokým pohledem, čišel z něj boj, ale i strach, avšak Mikey pochyboval, že příčinou strachu by mohla být ona zbraň, kterou pro výstrahu nebo spíš pro posměch, držel před sebou. Jeho tvář se opět svraštila a on bolestí sevřel víčka, hryzaje se do rtu s touhou udržet na uzdě křik, který se mu dral skrz rty. Za okamžik se jeho tvář uvolnila a něco kovového zazvonilo o betonovou podlahu. Když jeho zrak zabloudil tím směrem, spatřil ošklivě vypadající hrot, jehož konce byly stočeny, vypadalo to spíš jako nějaká pilka. Všiml si, že to není jediná věc, zdobící mužovo tělo. Očividně byl nyní zaneprázdněn, Mikey si tedy pohrával s možností dát se na útěk.

„Nemám dost sil ti v tom bránit, aniž bych ti ublížil…“ promluvil nakonec muž.
„V… v čem?“ zaskřehotal spíše, než aby mluvil.
„V útěku… pokud se teď rozhodneš utéct, odsoudíš mě nejspíš k jisté smrti…“ opět se opakovala ta příšerná scéna, kdy neznámý trpí, aby následné ze svého těla uvolnil další kovový předmět.
Mikey se otočil ke dveřím a udělal dva kroky… Pak se však zastavil. „U..ublížíš mi?“ vydechl.
„Ne…neublížím,“ doplnil po chvilce. „Mikey,“ vydechl nakonec a ruka, kterou se opíral, aby neležel, ale spíše seděl a měl tak snadnější přístup k ráně, klesla a jeho tělo ji následovalo. Otočil se, ten pohled na zhrouceného muže, který byl dříve plný síly, mu drásal srdcem, což bylo vzhledem k okolnostem divné. Přistoupil blíže k němu. Mohl si tak lépe prohlédnout jeho tělo.
„Bože!“ vypadal spíše jako cedník než člověk. Popravdě nechápal, jak s takovým množstvím ran mohl být stále ještě naživu.
„Neměl by ses na to dívat, není to hezké na pohled,“ hles muž.
„Kdo ti tohle udělal?!“ kroutil nad touto zkázou pohledem. Netušil, kdy k tomu vlastně došlo, ale najednou zjistil, že klečí vedle muže a opatrně se dotýká jeho kůže v místech, kde nebyla poškozena. Sám neměl ponětí, kde v sobě vzal tolik odvahy.
Vyděšeně chtěl ucuknout, když mužská ruka pevně obmotala jeho zápěstí, avšak když se malinko uklidnil, přesunula se dlaň na jeho tvář, aby mu odrhnula pramen vlasů, lepící se na jeho zpocené čelo.
„Nemusíš se mě bát, Miško,“ palcem hladil jeho pokožku, „neboj se…“ jakoby domlouval malému dítěti.