part five

Tedy nazývat tento kumbál garáží bylo silné slovo, jednalo se spíš o vetešníkovu skládku, kde bylo k nalezení téměř vše, většina z toho však již nefungovala. Kolo bylo naštěstí hned na kraji a dokonce měl to štěstí, že nebylo ani příliš zasládáno, tedy pokud nepočítáme dva koše zavěšené na řidítkách. Problém byl však v tom, že celé bylo pokryto dvoucentimetrovou vrstvou prachu, bylo tedy třeba najít hadr a trošku to oprášit. Pří této činnosti si stále něco mumlal pod vousy a jeho nálada byla pod bodem mrazu.

„Tak já jedu!“ zakřičel ještě na Gerarda a už si to šinul do kopce. Dokud jel po silnici, bylo vše relativně v pořádku, cesta stačila již trošku proschnout a on šlapal v rytmu lady Gagy do kopce, avšak jakmile se dostal na kraj lesa, začal si více všímat svého okolí. Doteď zcela zapomněl na nedávné události, tedy spíše se o to snažil, problém však byl v tom, že se nyní právě nacházel na místě, kde ráno viděl vlka. Jedna jeho část se chtěla smát té absurditě, hodit vše za hlavu s tím, že byl ráno ještě rozespalý a něco se mu jen zdálo, avšak ta druhá stále křičela: „Tys to viděl!“

Cesta zde byla kluzká a on musel jet opatrně, aby náhodou nedostal smyk. Opravdu netoužil se tu vysekat. Vedla tudy asfaltka, o kterou se spíše než město, postaralo sdružení cyklistů, kteří tudy v létě projížděli, ale protože cesta byla určena k cykloturistice a ne pro motorová vozidla, čímž se však málokdo řídil, její stav tomu nyní odpovídal. Byla kamenitá a místy připomínala ementál. Z větví stromů na něj začaly dopadat kapky deště a sluneční paprsky si probojovávaly cestu mezi větvemi. Vypadala to pohádkově… tajemně. Vzduch byl tak čistý. Bylo to skutečně nádherné. Zastavil kolo, vyndal si z uší přehrávač a zaposlouchal se. Všechny problémy, škola, hádka s bratrem, jeho halucinace, únos… Vše se zdálo momentálně jako zlý sen, ze kterého se právě probudil do nádherného dne
. A tady, daleko od civilizace, se podivným způsobem cítil v bezpečí.

Odbočil na hlavní cestu, stále ještě jako by v mrákotách, s úsměvem na rtech. Jeho nálada se během cesty obrátila o sto osmdesát stupňů. Dokonce měl chuť si prozpěvovat, skutečně možná jen stačilo vypadnout z domu. Najednou však náladu rozhodně neměl, jít do školy. Pak ho však napadla hříšný myšlenka, že když ostatní mohou „zaspat“ na písemky, proč by jednou on nemohl taky? Vytáhl mobil z kalhot a nacvakal rychle smsku doufaje, že jeho kamarád má mobil na lavici. Věděl, že pokud jde o nějakou nekalost, na něj se může spolehnout. Jistě by se od něj očekávalo, že zamíří do hospody, jenže on jako zatvrzelý nekuřák, to tam přímo nesnášel. Naproti tomu miloval kavárny. Rád hřešil a kofein pro něj byl nutností k existenci, pravdou však bylo, že by tam vydržel sedět třeba i hodiny a to dokonce nasuchu. Miloval prostě tu atmosféru, bylo to tolik rozdílné od projížďky lesem, zde bylo rušno, stále se něco dělo… ale efekt to mělo podobný. Zapomínal zde na své problémy, žil okamžikem. Rozhodl se, že si pro změnu sedne ven, a ihned u něho byla Kamila.

„Jééé, Mišpo! Co ty tu?!“ nesnášel, když mu tak říkala. Mohl být však rád, že toto oslovení používala výhradně v soukromí, došlo ji totiž, že před kamarády ho tím zesměšňuje. No alespoň, že jen oni dva věděli, že Mišpa je zkrátka slova Mišpulína, což nějak vyplynulo prý z toho, jak na ni jako dítě špulil rtíky, když něco provedl.
„No řekněme, že jsem tak trošku po cestě do školy špatně odbočil?“ vesele na ni mrkl. „O této nehodě nebo spíš náhodě nemusím říkat Geemu, že ne?“ ujišťoval se raději.
„Chacha….“ upřímně se zasmála.
„Za školou jo?“ vědoucně na něj mrkla. „Ale ono je to třeba. Já jako mladá… Bože, já lítala s klukama… Však jednou o mě otec zlomil vařéku. To byly časy! A na koho čekáš ty? Nějakej novej objev?“
„Nee, Kam, jen spolužák,“ odvětil.
„Jasně, taky jsem měla takových spolužáků, ale to jsem ještě make-upem kryla pubertu a ne svůj věk. Tak co to bude?“
„No, asi espresso komplet ju, díky.“ Koukl na hodinky, má ještě minimálně dvacet minut čas. Vytáhl si z tašky knihu, kterou většinou nosíval s sebou, momentálně na programu bylo Jak je důležité míti Filipa. Hodně lidí se mu smálo, ale on knihy prostě miloval a tím myslel i nejen jejich obsah, ale celkově. Rád se jich dotýkal, chodil do knihkupectví a jen bříšky prstů přejížděl po titulcích… Spokojeně se usadil a dal se do čtení.

Něco bylo špatně! Netušil, co to bylo, ale stále ho něco nutilo zvedat zrak od čtení, nebyl chvilku v klidu, a když mu Kam donesla objednanou kávu, díky své roztržitosti ji málem vylil. Nechápal, co se to děje, ale NĚCO tu bylo. Neuměl to pojmenovat, nechápal to, ale bylo to tu.
„Zdar, lamo,“ křikl někdo za ním, uštědřil mu menší ránu do zad a vyrušil ho tak z transu, ve kterém se právě nacházel. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval, ale to už Jack seděl naproti němu a šťuřil se jako měsíček na hnoji.
„Ty se stále někde touláš! Pěkně jsi nás vyděsil, troubo! Co to mělo znamenat?! Tvůj brácha byl posranej strachy a já taky! Cos vyváděl? Neříkej, že ti tak vyšukal prdel, že ses nemohl doplazit domů?!“ rozchechtala se na celé kolo, svému vtipu, který se však dosti blížil pravdě.
„Tak nějak…“ hlesl raději, nechtěl to moc rozebírat. Netušil, co by mu řekl, aniž by byl považován za blázna. Některé věci se neříkají ani svým nejlepším kamarádům, třeba to, že jste měli špičkový se s vlkodlakem.
„Průša mě nechtěl pustit, podezříval mě, že si vymýšlím… Věřil bys tomu? Tak jsem musel přitvrdit, kdyby něco jsem dostal běhavku,“ mrkl na něj, rarášky v očích.
„JJ,“ odkýval to Mikey  nevnímaje.
„Mikey! Ty mě neposloucháš! Co je to s tebou?!“ rozčiloval se jeho společník oprávněně.
„Cože?!“ vytrhl ho z přemýšlení.
„Ptal jsem se, co je to s tebou?!“
Jenže na tuto otázku neznal ani on sám odpověď. Pokud se ráno cítil v lese tolik v bezpečí, nyní jeho pocity byly opačné. Stále se kolem sebe rozhlížel, ale příčinu nenašel. Přinutil se věnovat se svému společníkovi, ale výsledek byl chabý.