part fifteen

„Ano, stále jsou uvnitř,“ potvrdil jeho domněnku. Mikey se na něj zděšeně podíval.
„Bože, proč jsi to už nevyndal?!“ snažil se pochopit jeho absurdní chování.
„Dřív jsem na to neměl dost síly...“
„Jo jenže teď už máš, když mě tu můžeš ošahávat! Nebudu se dívat, jak se tu svíjíš bolestí kvůli své hlouposti!“ téměř na něj křičel.
„Miško!“ zkusil na něj jemně, jakoby domlouval dítěti.
„Ne!“ ihned ho přerušil.
„Miško!“ napomenul ho znovu. „Uklidni se, ano!“ nejspíš bylo nutné mluvit ostře.
„Já… dobře…“ uvědomil si jak nelogicky až hloupě se chová. „Já jen… je toho prostě už nějak moc…“
„Já vím,“ pohladil ho po spánku. „Možná… ano,“ podíval se mu zpříma, pátravě do očí. „Miško, když tě teď pošlu nahoru, slibuješ, že půjdeš spát?!“sledoval výraz jeho tváře.
„Cože?! Ty po mně chceš, abych šel spát? Teď? Já… já …nechci spát,“ namítal koktavě a vrtěl při tom intenzivně hlavou. „Chci…“ zarazil se nad tím, co chtěl říct, ale pravdou bylo, že tu chtěl být s ním, vedle něj.
„Nejsem si jist, jestli se totiž za normálního stavu zvládneš chovat… nenápadně?“ Když ho Mikey probodl vražedným pohledem, raději dodal: „Ty prostě nejsi lhář,“ usmál se na něj.
„Ale, stále nechápu, proč chceš, abych šel pryč, vždyť doteď ti má přítomnost nevadila,“ namítl a nedokázal zabránit, aby se v jeho hlase neodrazil náznak lítosti.
„Nechci, abys tu byl!“ příkře. „Není to nic pro tvoje oči!“
„Ale… mě to nevadí,“ vyhrkl spíše bez rozmyslu.
„Mikey, nebyl jsi to ty, kdo tu před chvílí zvracel?“ pozvednuté obočí na jeho tváři zračilo, že si z něj tropí žerty. Pak ale zvážněl. „Vážně si nepřeji, abys to viděl… chci, abys šel nahoru, a už sem nechodil, dobře!“ dodal důraz na poslední slova.
„Ale já…“ snažil se něco namítnout.
„Mikey, budu v pořádku, vše bude pořádku… jen potřebuju, abys teď udělal, co od tebe chci, ano?!“ hovořil k němu stylem starostlivé matky, která domlouvá svému puberťákovi, než mu na okamžik dovolí vylétnout z hnízda, aby na večírku nemíchalo nápoje – tedy k vodě už nic dalšího nepil.
„Já…“ podíval se mu do očí a pak na to místo, které v duchu již poněkolikáté proklel. „Nemůžu spát, když vím… když ty…“
„Michaeli, a dost!“ věděl, že pokud chce něčeho dokázat, nesmí stále kolem něj chodit po špičkách.  „Jdi!“  Příkaz. Jasný příkrý příkaz.
Bylo to divné, ale když použil toto oslovení, cítil se ukřivděně, najednou mu „Miško“ chybělo.
Otočil se a rázoval si to k odchodu, uraženě, ne spíše nasupeně. Opatrně obešel vyražené dveře, ale mezi futry se zarazil. „Budeš v pořádku, že ano?“ zeptal se napjatě.
„Budu, Mikey,“ dostalo se mu ihned odpovědi.
Utekl rychle po schodech, aby zarazil touhu vrátit se zpět k němu a dočkat se opět toho, že ho vyžene z vlastního sklepa. Jenže pak si uvědomil, co dělá, a začal našlapovat opatrněji. Přece jen, i když ho naštval, nechtěl ho svoji lehkovážností, tvrdohlavostí a pýchou ohrozit. Stál v chodbě a přemýšlel, mohl jít nahoru, lehnout si do postele a doufat, že Marcus bude natolik tichý, že bude moci zapomenout, co se dole v chladném sklepě děje. Pak mu to, ale došlo!

***

„Já,“ koktal, „víš, pokud jsi ještě nezačal… něco jsem ti přinesl…“ šeptal. Byl opět ve sklepě a nejistě postával vedle něj. Z pod paže vyndal maličký, chlupatý uzlíček a nechal ho klesnout na podlahu. Snažil se přitom promyslet, co dále říct. „No tak, dej si, papej,“ mluvil ke kočičce, ale oči, ty se dívaly jeho směrem. Přesně TÍM směrem.
„Nezačal jsi…“ konstatoval.
„Ne, nezačal,“ pokýval hlavou Marcus.
„Já, vím, že jsi říkal, abych sem nechodil, ale já…“zamotával se v tom a to podstatné neřekl. Pravdou bylo, že použil kočku jako důvod jít do sklepa, snaha, být nenápadný, se nejenže mihla účinkem, ale působila trošku směšně.
„Tak už mi to dej,“ pobídl ho s mírným úsměvem. Snažil se skrýt bolest, ale ani on nebyl takový herec, jak si myslel.
„Jak, jak to … Jak to víš?“ nechápal.
„Mikey, věděl jsem to dřív než ty, že nepůjdeš spát a taky… můj sluch, je na tom dobře.“
„Jen jsem… já jelikož venku prší…. tak víš, pokud tam jsou, budou si myslet, že jsem jen chtěl kočku schovat do sklepa… a….“ viděl, jak se v tom topí, byl rozkošný, ale rozhodl se ho vtom nenechat se více plácat.
„Udělal jsi to skvěle,“ i když to nebyla pravda. „Dáš mi to?“ připomněl mu, proč přišel.
„Jo jasně…“  podal mu obrovský nůž, „víš tady nic není, tak… ale nevěděl jsem jak s dezinfekcí a…“ muž se chtěl rozesmát, ale nemohl, udělalo se mu příliš zle, poprvé po dlouhé době  se mu chtělo zvracet. Bylo mu jasné, co to znamenalo. Jeho tělo bojovalo se stříbrem, leptalo povlak hřebů, což však bylo jako kyselina pro jeho krev, navíc stále více hojící se rána se kolem nich stahovala, vtlačovala je hlouběji…
„Mikey, potřebuji, abys šel! Hned ano!“ Pohled na Marcuse zapříčinil, že se na něj nemohl opět rozhněvat.
„Nezapomněl jsi na něco?“
 „Na… jo….“ dal mu věc, kterou držel stále v levé ruce. Vodku, byla to z jeho vlastních zásob, které byly pečlivě schovány před Geem. „Ve filmech to pomáhá, ale já…nikdy jsem to…“
„Mikey,“ zopakoval to Marcus.
„Já vím, už jdu!“ hned vstal.
Jenže ta dvě slova ho naprosto překvapila, ohromila: „Polib mě!“ Podíval se však na něj a uvědomil si, že Marcus ho jen pobídl k tomu, po čem on taky toužil. Naklonil se k němu a zlehka se dotkl jeho rtů, jemný dotek, jako motýlích křídel. Slíbil jeho chuť ze rtů a byl omámen něžností mezi nimi, něžností od muže, o kterém by si myslel, že ani neví, co to je.
Dokud byl ještě schopen, sebral se k odchodu. Spíše utíkal sám před sebou. Ve dveřích byl zastaven slovy: „Tohle bylo vše?! Až bude po všem, přijdu si pro něj!“ ubezpečil ho. Úsměv na mladíkových frtech a pak znovu spěšné kroky.
„Jestli tohle přežiju, tak už mi tě nikdo nevezme!“ zašeptal sám sobě.

***

Nemohl spát, což se snad od něj ani neočekávalo, protože pokud ano, zaťukal by dotyčnému na hlavu. Těžko se vám usíná, máte- li plnou hlavu myšlenek, ale pokud však máte v hlavě takový guláš, jako měl on nyní, můžete čekat, až vám prskne nebo urychleně spěchat k psychologovi či jeho bezplatné verzi-  k faráři do kostela. Faktem však zůstávalo, že ať už by se rozhodl jakkoli, nejspíš byste se během následujících dnů octl ve svěrací kazajce a útulné místnosti s „pokojovou službou“ nepřetržitě. Ležel v posteli, protože si nebyl jist, kam až může se svojí „nenápadností“ zajít.

Tohle nic nedělání ho přivádělo k šílenství, pak se však přinutil zklidnit a rozhodl se naslouchat, zdali nezaslechne nějaké zvuky ze sklepa neuvědomujíc si, že to, co se tam děje musí být neslyšné i pro mnohem jemnější sluch, než je ten jeho. Když se však tak na něco soustředíte, napínáte uši, zapomínáte na vše ostatní a TO začne pomalu splývat a vy … padáte…  a padáte…

„Mišáku!“  Mikey se s trhnutím probudil a vyskočil na nohy, byl naprosto zmaten netuše, kde je a co se po něm chce. Tohle se mu stávalo dříve, když si chodil po škole zdřímnout, neboť den předtím ponocoval do ranních hodin, což však nesnášel Gerard, a tak při jeho příchodu, tedy když uslyšel bouchnutí domovních dveří, byl naučen okamžitě vyskočit z postele a jít si sednout ke stolku s učení  předstíraje, že se tam nachází po celý čas.
„Mišáááku“ křičel někdo z přízemí. Tak tohle ho probudilo! Gerard? Byl tady? Ale jak? Jak se sem tak rychle dostal?
„Gerarde, jsi to ty?“ nedůvěřivě zavolal stále zůstávaje v pokoji. Po tom co již prožil, by se nedivil nejspíš už ničemu.
„Jasně, Mišáku, kdo jiný,“ se smíchem nakoukl k němu do pokoje, „neobjednával sis muže na pokoj, že ne?“ houkl na něj se smíchem. Očividně měl dobrou náladu. „Neříkej, že jsi teď vstával,“ rozesmál se. Rozhodně nevypadal, že strávil předchozí noc na sedačce v kanceláři, nepůsobil rozlámaně ani vyčerpaně, energii by z něho mohl klidně čerpat.
„Jak… jsi …ses sem dostal, myslel jsem, že je cesta neprůjezdná,“ měl nutkání štípnout se do paže a zapudit tak toto zjevení, které s sebou přineslo snění.
„Bylo, už jsou tam hasiči, ohánějící se motorovejma pilama a hotová kolona blbců od správy silnic, která se právě dohaduje s místními domorodci s traktory, kdo si tu kořist odveze dom. Myslel jsem, že to tam poliskám, ale je očividně hnala větší motivace,“ uchechtl se nad představou, že tam nejspíš stále postávají a házejí ze sebe životní moudra. Hotový spor mladočechů se staročechy.
 „A co ty? Nešel jsi doufám spát s jitřenkou, jak máš tak v oblibě, že ne?!“ s vyčítavostí na něj zkoumavě pohlédl.
„Ne, já…“ nevěděl, co přesně by měl říct, „díval jsem se chvíli na film a pak šel spát,“ nerad mu lhal, ale říct mu pravdu? Vždyť sám tomu stále nemohl uvěřit a má to chtít po Geem? Absurdní.
„No alespoň, že tak. Dnes nepotřebuju tu tvoji umorousenou náladu, co míváš, když se nevyspíš. Takže, budeme si muset pospíšit…“ pokračoval ve svém chrlení informací či spíše rozkazů?
„Počkat, počkat… ty, chceš někam jet?“ nějak to v té rychlosti nepobíral.
„Jo, ale musíme si pospíšit, mám v jednu schůzku a musím se na to ještě připravit,“ myšlenkami byl zase někde jinde – v kanceláři.
„A proč tam mám jít já, Gee, nezlob se, ale raději bych…“ nenápadně se snažil vykroutit se z toho. Nemohl přece odtud pryč, tedy spíš od něj pryč. On! Bože, musí jít za ním, co když…
„No bude mi to trvat maximálně hodinu, hodinu a půl a pak spolu někam vyrazíme, co ty na to?“
Bohužel Mikey byl v zajetí myšlenek a když se jeho bratrovi nedostávalo odpovědi, přešel to a pokračoval.
„Neboj, nudit se nebudeš! Absolutně nestíhám a potřebuju tě pro něco poslat, takže…“ podíval se na něj, když se mu nedočkávalo odpovědi, „Mikey, posloucháš mě vůbec?!“
„Jo, já … jistě… ale myslel jsem, že no… něco už mám,“ zkusil se z toho vykroutit.
„Nepovídej a copak?! Neměl jsi být náhodou ve škole nebýt toho polomu? Takže!“ když viděl, jak se Mikey tváří, rozhodl se vše napravit, skutečně nechtě, aby trucoval, zrovna dnes. Sedl si na postel a mrkl na Mikeyho, aby si přisedl k němu. Když se tak stalo, uchopil ho za ruce a zadíval se mu do očí. „Mikey, prosím nekaž dnešek ano? Moc mi na tom záleží.“  Nezbývalo mu nic jiného, než kývnout, pokud se na vás někdo, koho milujete, dívá s takovým očekáváním a nadějí, nemůžete ho jen tak odmítnout.
„Jsi zlato,“ vlepil mu pusu na škraň a už byl na cestě z pokoje. „Vem si s sebou do batohu něco … svátečnějšího na večer, ano?“ houkl ještě.  To ho zarazilo, proběhl chodbou a nakoukl k němu do pokoje, aby právě viděl, jak se Gerard probírá skříní a vyhazuje věci na postel vynervovaný jako patnáctiletá holka před prvním randem.
„Gerarde?“ zůstal ve vchodových dveřích a s úsměvem na tváři sledoval jeho počínání. Brácha se na něj však jen otočil a pokračoval ve své dosavadní činnosti se slovy: „Ty ještě nejseš nachystanej?!“
„Gee, nechceš mi náhodou něco říct?“ tak trošku tušil, odkud vítr vane, ale bylo to dosti překvapující. Gerard – vlk samotář, avšak nyní to vypadalo… „Někdo tu má rande?“ hádal.
Gerard se na něj překvapeně podíval. „To je to tak na mě vidět?“
„Nee vůbec…“ ironie z jeho slov přímo čišela. To přimělo jeho sourozence, aby se na chvíli zastavil.
„Víš, Mikey, už delší dobu se s někým stýkám…“ zkusil opatrně, nevěděl, jak na to zareaguje. Přece jen mu lhal.
„A proč jsi mi o ní neřekl? Je to ona, že?“  ujišťoval se ještě.
„Och, jistě, neboj, Mišáku, v tvých vodách nelovím,“ mrkl na něj.
„Dobře, ale proč jsi to tajil?“ nechápal.
„No… bál jsem se…“ nevěděl, jak pokračovat.
„Gee…“ Mikey si povzdechl, „ nejsem už dítě a slibuji, že se s ní budu snažit vyjít. Mám tě rád, a pokud budeš šťastný, tak budu i já.“ Šel k němu a objal ho.
„I já tebe, Miško, i já tebe…“
„Moc mě mrzí to s Melison…“ vydechl do jeho vlasů. Melison bylo ožehavé téma, ke kterému se snažili nevracet. Byla to Gerardova bývalá přítelkyně, kterou on nenáviděl. Nyní již byl ochoten přiznat, že možná nebyla zas taková mrcha, jak se domníval, ale tehdy to byla macecha, která neměla ráda děti a kradla mu jeho bratříčka. Gerard si musel tehdy vybrat a od té doby žádnou slečnu domů nepřivedl.
„To je dávno pasé, vždy pro mě budeš ten nejdůležitější,“ políbil ho, „ale na Caroline, záleží mi na ni, opravdu moc… a včera…“pevněji ho sevřel.  Očividně to pro něj dnes bylo moc důležité a bál se toho.
„Neboj se, Gee, bude to v pořádku, slibuji,“ podíval se do jeho očí. „Už vím, že tu pro mě vždy budeš, ať se stane cokoli.“
„O tom nikdy nepochybuj!“ Ještě chvíli se objímali, ale pak se oba pokusili vzpamatovat a odtáhli se od sebe. Oba měli oči zvlhlé.
„Jsme bačkory,“ prohlásil Gee.
„Jo, pozor, brácho, přitepluješ,“ snažil se zlehčit atmosféru. Gerard se rozesmál a popohnal ho, aby se šel nachystat. Rychle si tedy vše zabalil, aby mohl ještě rychle proklouznout do sklepa, musel se ujistit, že je pořádku. Musel! Když se však pokusil nenápadně seběhnout po schodech dolů, málem se s někým srazil.
„Kam tak letíš? Sbaleno? Výborně, tak jdeme!“ a už scházel ze schodů dolů. Očividně měl naspěch…
Vrátil se do pokoje, vzal si cestovku, kde si složil náhradní riflové kalhoty a tmavě modrou košili na večer. A pomalu se vydal ze schodů. „Tak, sporák jsem zkontroloval, okna pozavíral, jedem!“ otevřel dveře, „No tak, Mikey, nemám čas!“ zíral na něj, dokud se pomalými kroky nerozhodl ho následovat.
Díval se na dům a netušil jak z tohoto vycouvat. V hlavě mu stále znělo jen jedno slovo – Marcus.
„Já…“ snažil se najít vhodnou výmluvu… Auto právě vyjíždělo od domu a řidič čekal, až naskočí.
„Já…“ pak dostal nápad, „sakra, promiň, zapomněl jsem…na… náhradní boty! Nemůžu si večer přece s sebou vzít tyhle sandály!“ namítl.
„Bože Mikey! Tak dělej,“ povzdechl a vypnul motor. „Ty jsi výprava,“ mumlal si otráveně, nyní už spíš ale pro sebe, neboť Mikey již běžel do domu. Otevírat dveře musel nadvakrát, protože ponejprve mu vypadal klíč na zem, rozrazil vchodové dveře a už pospíchal směrem ke sklepu, když se za ním ozvalo: „Zase mi utíkáš?“  Vchodové dveře se zabouchly, a když se otočil, spatřil, jak se o ně opírá mužské tělo. Marcus!
„Já… „ vyjekl rychle. Lekl se. Srdce mu bušilo jako o život. Snažil se ze sebe něco vyplodit, ale v tom bylo jeho tělo natlačeno na zeď v sevření druhého muže. „Bože!“ vydechl rychle, ale pokračovat mu nebylo dovoleno. Jeho rty byly v zajetí Marcuse, ruce uvězněny nad jeho hlavou, jejich boky se dotýkaly. Byl to ten nejvášnivější polibek, jakého se Mikeymu kdy dostalo. Doufal, že nikdy neskončí. Muž vjel druhou rukou do jeho vlasů a přitáhl si ho blíž, líbilo se mu tohle zacházení. Připadalo mu, že jemu patří. „Ma… ma…,“ snažil se dostat něco ze svých rtů mezi polibky. Ale hovoří se vám těžko, když váš ret sají cizí ústa.
„Pššš…“ natahoval se k jeho rtům, když se ozvalo zatroubení.
„Musím… musím jít…“  v jeho hlase bylo slyšet zklamání. V tom mu to došlo! „Bože, jsi … jsi v pořádku?“  snažil se od něj odtáhnout a podívat se, ale musel by zatlačit na jeho hruď, neboť i když již byly jeho ruce volné, musel by se hodně natahovat, aby mohl vložit veškerou energii do toho, aby ho od sebe odtáhl tlakem na jeho ramena. Muž se však sám trošku posunul a odkryl rozepnutou košili v oněch místech, vzal jeho ruku a nechal ji přejíždět několik centimetrů nad ránou.
Vydechl. „Tvoje ruce…“ zavřel oči rozjímaje.
„Budeš v pořádku, že ano?“ podíval se mu do očí se strachem.
„Budu, Mišáku, slibuji,“ pohladil ho ve tváři, ale když viděl jeho nejistotu, dodal: „Musím přece vrátit půjčené oblečení, ne?“ mrkl na něj. Očividně navštívil Gerardův šatník.
Poprvé se mladší z mužů natáhl sám k polibku, odměny se mu dostalo. „Neboj se, přijdu si pro tebe! Jsi jen a jen můj,“ zvedl jeho bradu a zaútočil na jeho rty. A než nadobro zmizel, zašeptal mu do ucha: „Brzy již doopravdy, se vším všudy, přísahám!“
A nechal ho tam, samotného, roztouženého, se zarudlými rty, těžce dýchajícího, zmateného … s pozlobeným Gerardem ve dveřích.

AKTUALITY: