part four

„Ne! Ne! Neee!“ probudil se se zpoceným obličejem, krůpěje potu mu stékaly po tváři a jeho srdce tlouklo jako o život. Zase se mu zdál ten sen, stále tentýž hloupý sen! Vždy se octil z čista jasna v lese, avšak nikdy tam nebyl sám, stále cítil, že je někdo poblíž, že ho někdo pozoruje, hraje si s ním. A pak tu byla ta část, díky které pokaždé probouzel s mokrou skvrnou na spodním prádle. Přišel na scénu on. Jeho noční můra. Neustále viděl ty oči! Zářící, žhnoucí, ďábelské a hned na to světle modré, chladné jako voda v zamrzlém rybníku a bylo stejně tak snadné se v nich utopit, podlehnout té moci.

Celá ta noc se mu jevila jako by zahalená do nějaké mlhy. Připadal si, jakoby mu bylo opět sedmnáct a on se probudil vedle nahé dívky se staženými slipy a prosil Boha, aby ta dívka, jakmile se probudí, začala křičet: „To není, jak to vypadá!“ Bohužel, jeho stoprocentní jistota v otázce, zdali se té dívky skutečně nějak dotkl, selhala v okamžiku, kdy se ona přiznala, že se dotkla jeho.

To, že v lese dotyky opětoval, věděl, ale neměl nejmenší tušení, jak se dostal sem do postele. Byl tak unavený.
Jeho bratr po něm v neděli ráno vyhlásil pátrání, jelikož byli domluveni, že se setkají na hřbitově a tohle by Mikey nikdy neprošvihl, navíc o něm nikdo od pátečního večera nevěděl, tohle nebyl jeho styl, ale neuběhlo ještě osmačtyřicet hodin, takže odešel s  nepořízenou. Policii možná ovlivnila skutečnost Mikeyho údajného posledního pobytu, tedy gay baru.  Jaké pro něj bylo překvapení, když ho o dvě hodiny později nalezl v jeho posteli. Dostal vyhubováno jako nikdy v životě, nedivil by se, kdyby mu Gerard jednu vrazil. Nepustil ho ani ke slovu, ostatně co by mu říkal? Že se právě s cizím mužem miloval v lese a byl to nejlepší orgasmus jeho života? Či snad tohle vynechat a zaměřit se na část, kdy ho málem rozcupoval obrovský vlk? A jako třešničku na dortu doplnit, že vůbec netuší, jak se octl doma a kolikátého je? Nechtěl, aby ho brácha ještě podezíral z toho, že bere drogy, naprosto stačil fakt, že je pro něj právě tím nejsobečtějším spratkem na planetě.

Unaveně ulehl zpět do postele a zíral do stropu. Za normálních okolností by tohle nikdy neučinil, vždy se bál toho, co by v té temnotě mohl vidět, ale k faktu, že jsou již čtyři hodiny pryč a venku se rozednívá, se přidal ještě ten, že nyní byl myšlenkami jinde, a i kdyby se tu přehnalo stádo slonů, on by to nepostřehl. Dnes měl jít poprvé do školy, zůstal do středy doma, ale stále si připadal tak unavený, nechtěl však příliš zameškat a riskovat, že bude opět celý den pod jednou střechou s bratrem, který vše považoval za kocovinu.

Otočil se na bok směrem k oknu a povzdychl si. I nebe nad ním pláče, komu by se chtělo z postele? Vyhrabal se z ní, otevřel okno a nasál svěží vzduch. Bylo to tak osvobozující. Bydleli na konci města a široko daleko nebylo nic než kopce a stromy. Nechodil tam moc rád běhat, protože nepotřeboval zrovna peníze od pojišťovny za zlomenou nohu. Strašně rád tam však zavítal jen tak na procházku, jen on a jeho chorá mysl. Toulat se. Tak rád by tam šel nyní. Zafoukal vítr, záclona vletěla do pokoje a na parapetu se během několika vteřin objevila kaluž vody. Natáhl se, aby zavřel okno a v tom to spatřil! Na konci stezky, poblíž potoka... Dívalo se to přesně sem! Pozorovalo ho to a nespouštělo z něj oči. Na okamžik zapomněl, co chtěl učinit, ruce měl celé mokré a chladné kapky mu stékaly dál k rukávům jeho trička. Pohnulo se to směrem k jeho domu, krve by se v něm nedořezalo. Zavřel okno a ustoupil od něj dál. Bylo to hloupé, musela to být přece představa! Co by v této oblasti dělal vlk? Ta blízko civilizaci? Setkal se s vlkem jen asi třikrát za život a vždy to bylo setkání příjemné, přes plot zoologické zahrady, kde on držel zmrzlinu v jedné ruce a ve druhé fotoaparát, ale i tak mu bylo jasné, že tohle zvíře nemá zrovna obvyklé rozměry. Pravdou však bylo, že stále ani zdaleka nedosahovalo velikosti zvířete z pátečního večera.

Skutečně to nepřispělo k jeho touze jít do školy, ale nic jiného mu prostě nezbývalo. V koupelně se zdržel o něco déle, dal si teplou sprchu, převlékl si, upravil si vlasy a zkontroloval výsledek snažení v zrcadle.
„Takhle to nejde!“ vypadal jako feťák po bad tripu. Sešel dolů, netušil, jestli tam Gerard bude, poslední dobou moc nespával doma, jezdil na služební cesty a obvykle mu to oznamoval dopředu, nyní mu nechával lístečky, v lepším případě. Při vstupu do kuchyně se zarazil, na stole byla plná papírová taška jídla, vedle taška s notebookem a na stole kožená bunda. Gee byl doma. Vzal jeho bundu a pověsil ji na věšák, věděl, že nejspíš celou noc nespala a tak dal vařit kávu pro dvě osoby. Za chvilku se za ním objevila druhá žijící mrtvola tohoto dne.
„Ahoj,“ nejistě hlesl, netušil, jestli je stále nahněvaný. Dal na stůl jeden šálek, ze kterého se kouřilo, a druhý si položil na kuchyňskou linku a šel směrem k ledničce.
 „Počkej,“ zastavila ho ruka na jeho paži. „Tohle je tvoje bílá vlajka?“ podíval se směrem ke kávě. Už, už mu chtěl Mikey odpověděl, ale Gee ho předběhl. „Protože tohle je moje,“ přešel k tašce a vytáhl sáček plný sladkých šneků s polevou.“
„Gee já…“ chtěl mu říct pravdu, tedy alespoň část z ní.
„To je v pořádku, Mikey, choval jsem se jako hlupák, mrzí mě to, ale měl jsem strašný strach, mohl jsi alespoň zavolat.“
„Já vím, Gee,“ objal ho. „Přísahám, že jsem ty dva dny nebyl nikde na párty pod stolem, já… je mi to líto.“
„Dobře, očividně mi ale neřekneš, kde jsi byl, že?“ povzdechl si.
„Mrzí mě to, ale nemůžu.“
„Dobře, ale příště chci vědět, že se vrátíš později!“
„Žádné příště už nebude, slibuju.“ poplácal ho po rameni a konečně se od něj odtrhl. „Jdeme jíst?“ chtěl odvést pozornost od toho, že je tak trošku na měkko, a Gee to s radostí přijal, protože na tom nebyl o mnoho líp.Pak ho něco napadlo.
„Nemohl bys mě hodit do školy?“
„Co to? Nejede ti bus?“ dobíral si ho. Pak mu to však nedalo. „Dobře, nachystej se, Miško, vyrazíme hned, dokud ještě vnímám.“
„Já jsem nachystanej, to ty tu máš na sobě jen spodní prádlo,“ poukázal na skutečnost, kterou Gee zřejmě nezaznamenal.
„Dobře, tak za ….,“ rozmýšlel se, „ no asi se stavím rovnou do kanceláře, říct jim, jak jsem dopadl, tak mi dej tak dvacet minut, abych nezruinoval firmu kolapsem šéfa nad mou vizáží.“
Využil ten nabytý čas a šel ještě ohřát trochu mléka, vzal šunku z ledničky a vydal se s tím před dům, kde to tajně položil ke zdi za okrasný keř. Už měsíc takto živil jednu toulavou kočku, říkal ji Skunk, podle jasné vzpomínky na jejich první setkání.  Problém byl v tom, že Gerard nic živého doma nesnesl.
„Jedeme?“ došel k autu, ale řidič chodil jen vztekle kolem a hudroval. „Nejedeme! Kurva! Vždyť teď jsem s ním přijel! Sakra!“ nadával stále dokola. „Mikey budeš muset jet busem.“
„Cože?!“ s tím nepočítal.
„Auto nejede, stávkuje a víš, jakej já jsem odborník. Musím zavolat někoho ze servisu a to bude na dlouho.“
„Bus mi ale právě ujel! Počítal jsem s tím!“ vyjekl.
„Mrzí mě to,“ povzdychl si. „Vezmi si moje kolo, když to vezmeš lesem, budeš tam ještě na první hodinu.“ Chtěl něco namítnout, ale jeho bratr právě začínal další kolečku v chození a hudrování.
‚Lesem…Super! Pršelo a někde se tu potuluje vlk a já si to pofrčím vesele lesem. Proč jsem asi chtěl jet autem?! Jsem si pomohl.  To to začíná!‘ vedl si svůj vnitřní monolog a šel do garáže pro kolo.

AKTUALITY: