part one
Mikey se vracel domů naprosto utahaný. Chodíval sice do posilovny pravidelně, obvykle každý pátek hned po škole, aby se poté stihl připravit a mohl si s kamarády vyjít poté ven, jenže dnes to malinko přehnal. Vyměnil partu kamarádů za rande a to dopadlo nad očekávání, příšerně. Zprvu ideální muž, kterému táhlo k třicítce. To by samo o sobě nebylo špatné, právě naopak, preferoval starší muže, problém byl v tom, že nepreferoval ty zadané. To, co v Mikeyho představách byla láska a chvíle štěstí, byly v těch jeho chvíle sexu a skrývání se před jeho manželkou. Byl natolik rozčílený jeho opovážlivostí, že měl co dělat, aby mu jednu nevrazil. Zarazilo ho jediné, chtěl totiž odejít s hlavou vztyčenou a neukázat mu, jak moc to romantika, jako je on, bolí.
Vtek v něm však stále přetrvával, a jelikož v tuto hodinu byla již posilka dávno uzavřena, nezbývalo mu nic jiného než se vyřádit v místním parku. Věděl, že pokud nepadne do postele mrtvý únavou, neusne dnes již vůbec a představa užírání se v sebelítosti není tolik lákavá, jak by se mohlo zdát.
Běhání v parku nezní tak strašně, pokud to však není v deset hodin večer a za každým keřem nečeká potencionální úchyl. Strach a vztek v něm vyvolaly touhu po sebedestrukci, takže by se vůbec nedivil, kdyby dostal zítra svalovou horečku. Unaveně se svalil na lavečku a vydýchával. Tep jeho srdce a tychlost dechu se pomalu dostávaly do normálu, s čím přicházelo i zbystřené vnímání okolí. Uvěomil si konečně, kde se vlastně nachází, a že to není zrovna nejvhodnější místo pro odpočinek. Natáhl si tedy proto kapuci na hlavu, zapnul bundu až ke krku a vydal se pomalu domů.
Jít však po Sparking Street v tuhle noční dobu bylo, jako byste si na záda nalepili cedulku „fuck me“ a prošli se po chlapeckých záchodcích v pochybném baru. A jeho obavy se o několik málo minut později potvrdily, když za sebou uslyšel praskání větviček. Zprvu si myslel, že se mu to zdálo, ušel další dva metry, když to uslyšel znovu - něčí kroky. Nebylo by to ještě tak strašné, kdyby se tentýž zvuk nezval ještě ze dvou dalších stran. Takže buďto má halucinace, nebo je téměř obklíčen. To nevypadalo dobře. Rozhodl se, že nebudu zjišťovat, o kterou z těchto dvou možností se jedná, kontrolka v jeho hlavě jasně blikala červeně a velela mu utéct! Jenže kam? A hlavně jak, když padal únavou již teď?! Rozhodl se to tedy alespoň pokusit a když za sebou neslyšel žádné kroky, už, už se chtěl rozesmát nad vlastní hloupostí, když opět uslyšel zapraskání kousek po jeho pravici. Zase to tu bylo, téměř na dosah ruky od něj někdo stál. V ten moment mu došlo, proč nic předtím neslyšel. Oni si s ním hráli! Tohle nevypadalo pro něj dobře. Nakonec bude rád, když to bude skupina nějakých místních zlodějíčků a okrade o peníze a mobil.
„Ha..halo?“ nevydržel již to věčné ticho, přerušované pouze tím, že vedle něj občas zapraskala větvička.
„A hele odvážlivce!“ vysmál se mu hrubý mužský hlas.
„Hele Rove, na tohle nemáme čas, myslíš, že je vhodný?“ ozvalo se po Mikeyho pravém boku. ‚Počkat! Tak to tedy znamenalo, že už jsou čtyři? Kde se ten další sakra vzal?!'
„Podle jeho pachu stoprocentně, zbytek ukáže čas.“
„Jo toho, ale moc nemáme!“ Mikey byl svědek situace, kterou by mohl označit jako „o nás, bez nás“. Než však mohl vymyslet, jak se z téhle kaše dostat, zatočil se s ním svět a on se s bolestí skácel k zemi.
_______________________________________________________________________________________________
Začínal se pomalu probouzet, avšak nebyl schopen si plně uvědomit svět kolem sebe. Jeho zrak sice nic nehalilo, avšak nemohl zaostřit, aby se blíže seznámil s okolím, kde se nacházel. Vše viděl rozmazaně a točila se mu hlava. Připadal si dezorientovaný a postupně mu teprve docházelo, co se děje a kde se nachází. S tímto prozřením přišlo i hrůzostrašné zjištění – jeho ruce i nohy jsou přivázány ke stromu!
Už, už chtěl začít panikařit. Dech se mu zrychloval a on měl přesto stále pocit, že se mu nedostává žádného kyslíku. Připravoval se, že začne křičet o pomoc, v tom však něco nebo někoho uslyšel. Snažil se ovládnout se a nastražil uši. A pak to opět uslyšel! Vytí, někde v dáli něco vylo jako vlk na měsíc. Tohle bylo však několikanásobně hlubší a v pozadí toho zvuku bylo ještě něco, jako vrčení psa za plotem domu na nepřítele, který jde na lup.
Něco se k němu nyní přibližovalo neuvěřitelnou rychlostí a on si nebyl jist, kde se nachází, jen jedno věděl jistě, tohle pro něj nevypadá dvakrát dobře. Pokusil se znovu uvolnit provazy, alespoň malinko, aby mohla jedna ruka poklouznout, avšak ten, kdo ho spoutal, nebyl očividně žádný nováček. Jediné, k čemu to vedlo, bylo, že se mu provaz zadřel do kůže a po rukách mu začal téct potůček krve a další byt sebemenší pohyb čertovsky pálil.
V tom se mu na zlomek sekundy zastavilo srdce! Určitě vynechalo alespoň jeden tep! Něčí teplý dech mu ohříval krk. Bál se otočil hlavu vlevo a čelit realitě, ale nebylo pochyb, že někdo stál po jeho levici. Doufal, že pokud bude dělat mrtvého, tak to něco odejde. Měl pocit, že se mu srdce usadilo v krku a s každým dalším tepem hrozí, že dutinou ústní vyletí ven. Čistě teoreticky by to měla být přijatelnější smrt, než rozsápaní divnou zvěří.
Jedna. Dva. Tři. Na co sakra čeká? Byl si jist, že se trochu potřísnil močí. Něco se otřelo o jeho krk a on to již nevydržel a otočil se. A pak to konečně spatřil. Něco, co ani náhodou nepřipomínalo vzteklého psa, se nad ním tyčilo a vylo na měsíc. Připomínalo to řev opice dokazující si, že tohle je jeho kořist.
Pak se opět postavil na přední a podíval se na něj. Mikey nebyl ten typ, co by věřil na upíry či vlkodlaky, avšak příslušník toho druhého rodu čněl očividně přímo před ním v celé své kráse. Nemohl tomu uvěřit a tolik si přál, aby to byl jen sen, ale každá částečka jeho těla hovořila o tom, že je skutečný. Pak se opět vzepřel na zadní a jeho tlapa se připravila k poslednímu švihu.
A pak …