part seventeen
„Jéé, dobrý den, pane Whrighte, to je mi překvapení,“ slyšel říct Gerarda.
Mikey netušil, zdali se má radovat, brečet štěstím nebo utéct někam do kouta a skrýt se. Měl pocit, že Gerard na něm musí vše vidět a jelikož se nějaký ten pátek znají, mohl by rozpoznat, že nejen že je vystrašen, ale že i jeho tváře jsou zarudlé a jeho hlas chraplavý.
„Ano, víte, potkal jsem tady Mikeyho, před vaším domem a došlo mi, že to bude nejspíš váš bratr, mluvil jste o něm tak hezky, rozhodl jsem se ho pozdravit a dali jsme se do řeči,“ podíval se jeho směrem s lehkým výsměškem, avšak když opět svůj zrak stočil na Gerarda, jeho tvář pozbývala jakékoli známky falešného chování.
„Nezlobte se, nechtěl jsem být nevychovaný, ale váš bratr mě pozval a…“
„To je v pořádku, rád vás vidím! Oh promiňte, já jsem nezdvořák, tohle je Caroline Spensrová moje přítelkyně a tohle je pan Victor Whright, od nynějška vlastník naší filmy,“ usmíval se na něj. „Myslel jsem, že budete slavit,“ dovolil si ještě podotknout.
„No víte, nějak není s kým, moc lidí tu neznám a místní pomluvy mě předběhly, takže nejspíš ani nepoznám,“ povzdychl si hraně!
Mikey nemohl uvěřit tomu, co se tu děje, tento muž, člověk ze kterého před chvílí čišel strach a zloba, někdo, kdo by je tu zabil všechny během sekund, kdyby si tu usmyslel, tu právě hraje divadélko o tom, jak mu chybí společnost, jak se cítí osamělý a Gerard mu to zobe přímo z ruky. Svět se zbláznil! A jestli brzy nepřijde apokalypsa, tak se zblázní i on sám, pokud se tak již dávno nestalo a tohle není jen výplod jeho choré mysli.
„Tak co kdybyste zůstal? Mám doma koňak na přípitek, není to sice geniální, ale za to je kvalitní,“ zapomněl dodat, že to byl dárek, neboť on se spokojil i s vychlazeným pivem, kterým splachoval chutný steak.
„Cože?“ hlesl jen sotva slyšitelné Mikey, ale byl si jist, že jeden z nich to stoprocentně zaregistroval.
„Ne děkuji, to se nehodí…“ namítl sice, ale bylo jasné. Že je to jen zdvořilá fráze.
„Ale samozřejmě, že hodí… Pojďme dovnitř,“ navrhne Gerard, a když se mu dostane kladné odpovědi, vydá se do domu následován muži. Mikey ještě vidí, jak jeho bratr neslyšně pohybuje slovy a naznačuje tak Caroline „promiň“. Bylo zřejmé, že si závěr dnešního večera představoval jinak, ale zalíbit se novému šéfovi, bylo příliš lákavé sousto.
Caroline si malou vzala do náruče a šla první, Mikey čekal, až do domu vejde Victor a když i on se dal do pohybu, rozhodl se je opatrně následovat, v tom se však mezi dveřmi muž zastavil a otočil se k němu čelem. „Mikey, nemusím ti snad říkat, že provokovat mě by nebylo moudré, že ne!“
„Ne… nemusíš,“ hlesl a zavrtěl hlavou. Téměř všichni, na kterých mu záleželo, byli uvnitř, neměl v plánu je jakkoli ohrozit, bohužel však měl pocit, že v tomto případě se snaha nepočítá, pouze výsledky.
„Bavil jsem se s vaším bratrem a řekl mi, že nemůže najít brigádu…“ Až nyní si uvědomil, že se baví o něm, byl tolik zaměstnán studováním Victora, že zapomněl vnímat to, co říká. Jeho smysly se soustředily spíše na to, jak si zachovat klid a nereagovat na pohledy, které na něj vrhal. I Caroline si už všimla, že je nějaký nesvůj a to ho znala sotva pár hodin, přikládala to však tomu, že se z něho na polovinu dne stala slečna na hlídání, což jistě muselo způsobit migrénu. Kdyby tušila, kdo je zdrojem jeho utrpení… Nejraději by vzal nohy na ramena, utekl do pokoje a zamkl na dva západy naivně doufaje, že ho to zastaví, jenže nechat je tu samotné? Kdy by se status „šéf“ změnil na status netvor či vrah?
„Já…“ ozval se, ale nebyl si jist, co k tomu říct. Victorův pohled mu to ujasnil – nic!
„Víte, budeme rozjíždět další pobočku v zahraničí a mohl bych tam vašeho syna zaměstnat, brzy budou prázdniny a zaučení by trvalo 4 týdny a přitom může klidně již vydělávat, přišel by si určitě na své. Myslím, že mladíkovi v jeho letech se hodí každá koruna,“ mrkl na něj, upřímost ta tam.
,Za tohle by měl dostat Oscara,‘ pomyslel si Mikey.
„Skutečně? No ale v zahraničí, víte, on se ztratí i zde ve městě, když se zasní, což on dělá často,“ zasmál se.
„Nemusíte se bát, bude tam víc mladých jeho věku a naučí se mluvit, vycházet s lidmi, a pokud se mu bude dařit, může počítat i s padesátkou za měsíc,“ když však Gerard vrhl pohled na Mikeyho, co tomu říká, namísto toho, aby to hned odsouhlasil, dodal: „Víte, nenavrhl bych to jen tak ledakomu, většinou si zde dosazují svoje děti lidé na nejvyšších pozicích, aby si konečně i oni uvědomily hodnotu peněz, ale váš bratr se mi zdál jako prima kluk a vy se mi zamlouváte…“ Lichocení, oba – Victor i Mikey, věděli, že tímto si ho získá nejlépe.
„To by bylo úžasné!“ radostně prohlásil Gee.
„Ale já… Gerarde, já už jsem… díval jsem se po brigádě a John by mi ji měl zajistit…“ snažil se z toho vybruslit.
„Prosím tě, proč bys měl hledat brigádu, když ti ji tady pan Whright nabízí, navíc John ti nesežene nic jiného než tu práci v řeznictví a ty mi chceš namluvit, že TY tam půjdeš dělat? Ty, který nezabije ani mouchu, protože je ti ji líto?!“ nevědomky pral špinavé prádlo na veřejnosti.
„Ale já tam dělat nebudu!“ zvýšil hlas Mikey.
„Mikey!“ zakřičel Gerard nyní už rozčíleně, pak se otočil na Victora, „omlouvám se za jeho chování, dnes nejspíš nemá svůj den, vážíme si vaší nabídka a chápu, že po tom, co jste nyní viděl…“
„Má nabídka stále platí, někdo kdo má takto prořízlý jazyk, se mi bude hodit,“ v očích měl jiskřičky smíchu, ale něco mu říkalo, že je to jen proto, neboť je drzý pouze na svého bratra, nikoli na něj.
„Och děkuju. Vidíš, Mikey, bude to fajn, strávíš navíc prázdniny v cizině…“ snažil se ho navnadit. Marně.
„Gee, nechci!“ rázně.
„Stále mluvíš o tom, jak si chceš vydělat a když se ti naskytne příležitost, dobrá příležitost tak…“ zakroutí nechápavě hlavou. „Řekni mi jeden jediný důvod, proč bys nejel?“ zeptal se příkře. Mikey však nemohl, jasně cítil ten studený pohled v zádech a netroufal si.
„Takže domluveno!“ usmál se na svého šéfa. „On je jen nervózní, ale pojede,“ pokýval hlavou Gerard. Skutečně se domníval, že pro svého bratra dělá to nejlepší, otevírá mu prostor možností, kontaktů a k tomu slušný přivýdělek… jen hlupák by to nevzal.
„Ne, nejede!“ naštval se už. Nechápal, jak ho Gerard mohl takhle zradit a spolčit se s tím. Vztekle se zvedl a vyběhl nahoru do pokoje, v ten okamžik nepomyslel na hrozící nebezpečí, jen prostě chtěl uniknout od toho arogantního parchanta.
Bouchl pěstí do skříně a vzteky zaklel, jak si odřel klouby. Ve filmech to vypadá vždy tak snadně. „Fuck,“ zakřičel a pro změnu shodil všechny sešity a stojan na tužky ze stolu. Stál a zhluboka dýchal.
„Už ses uklidnil nebo chceš pomoct něco porozbíjet?“ zeptal se nyní již se skutečným smíchem Victor, což když se nad tím tak zamyslel, bylo děsivé.
„Takže umíš i vystrčit drápky…“ konstatoval a uchopil jeho bolavou ruku sevřenou v pěst do té své. Mikey se pokusil ji sice vyškubnout, leč marně. „Děláš to špatně, musíš dát palec ven, takto,“ zformoval správně jeho prsty tak, aby docílil největší efektivnosti rány, poté ji nasměroval upět ke skříni. „Mohl sis ublížit, pokud chceš skříň rozbít, je nejlepší bouchnout doprostřed, tady,“ přiložil ruku na chladný kus dřeva. „Neboj se,“ stoupl si za něj, z čehož však Mikeyho zamrazilo. „Na tři ano? Až řeknu tři, nadechneš se a výdechem uhodíš,“ byl tak omámen jeho vůní a děsivou monumentalitou, že se zmohl jen na přikývnutí, jako by se nacházel ve snách.
„Jedna…,“ držel jeho ruku. Bylo to, jako by byla v jednom ohni, celým jeho tělem se totiž šířil žár.
„Uvolni se, dva,“ přesunul svůj pohled na skříň.
„Tři!“ to ho přimělo probudit se. „Nádech!“ Mikey se nadechl a v tom…
Zůstal ohromeně zírat. Tušil, že mu pomohl, ale tohle… Byl to skvělý pocit! Ta díra! Byla tam! Radostně se otočil na svého „pomocníka“, ale pak si uvědomil, čí pomoc to vlastně přijal. Zvedl zrak vzhůru a mírně zaklonil hlavu, aby se mu mohl podívat do očí. Fascinovaně zíral do jeho očí. Tohle v nich viděl poprvé. Byla to hravost a … Smích? Ještě předtím, než se podíval, by přísahal, že v jeho očích neuvidí nikdy nic jiného než jen chlad, ale nyní…žasl!
„Jsi talent,“ usmál se na něj, ale spíše to byl opět úšklebek. „Možná bych tě mohl pár chmatů a triků naučit!“ Ne skutečně se usmál! Co se to ksakru děje? Užasle na něj hleděl. Umět se bránit? A on by ho to naučil? Země asi změnila směr otáčení.
„Neříkám, že by ti k něčemu bylo, pokud bys to chtěl použít jako obranu přede mnou,“ upozornil ho. „Vždy budu silnější než ty, Mikey,“ oslovil ho až měkce. „Můžeš se tím bránit před lidmi, nikoli přede mnou, se mnou bojovat nemůžeš, proto bude lepší, když to pochopíš co nejdřív,“ mluvil k němu jemným tónem, ale očividně mu domlouval.
„Nebojuj se mnou, Mikey, a zabal si ano!“ malinko zvýšil hlas. „Dám ti dva dny, potom odjíždíš!“ chystal se k odchodu, jakoby to bylo vše, co mu chtěl říct. A ono to tak očividně bylo, což ho rozzlobilo.
„Ne!“ vyhrkl bez rozmyslu. Muž se zastavil a opět se k němu otočil, chvíli se na něj díval, jakoby zvažoval, co říct.
„Mikey, máš dva dny, ale když na to přijde, nemusím ti dopřát ani to, je to ti jasné?“ ujišťoval se, že pochopil, co jeho slova skutečně znamenají.
„Ale …,“ namítl. Pak se odhodlal. „Proč? Proč musím do ciziny?! Já … nechci odtud… prosíím…“ nyní již měl oči kompletně zaplněny slzami, a jelikož mu bylo trapné je stírat a dát tak plně nevědomí jejich přítomnost. Když viděl, že Victor neodešel a nyní mu věnuje veškerou pozornost, rozhodl se pokračovat… Třeba když na to půjde pomalu, dosáhne svého.
„Já to nechápu, proč musím pryč? Tady je moje rodina… Vím, že proti tobě nic nezmůžu, ale…“ brečel. Rukou si setřel slzy, když tak učinil a opět viděl okolní svět jasné, zjistil, že se dívá na jeho hruď.
„Nebudeš v cizině. Budeš stále tady, blízko své rodiny, jen konečně budeš pod mým dohledem,“ ostře se na něj podíval. Jeho výraz na okamžik ztvrdl. „Stále jsem nezapomněl na tu událost s Marcusem!“ připomněl mu ostře. „Dokud nebude mrtvý,“ na tohle slovo dal z jistého důvodu, který však byl oběma jasný, zvláštní důraz, „budeš pod mým naprostým dohledem! Cesta za brigádou je oficiální verze jen pro tvé blízké.“
„Ale…“ snažil se něco namítnout.
„Mikey máš dva dny! Zabal si vše potřebné a všechny, které chceš vidět živé, nech v domnění, že jedeš do ciziny na brigádu, ano?“ Díval se na něj, takže očividně očekával nějakou reakci. Dočkal se přikývnutí.
„Bojíš se mě, viď?“ zašeptal z ničeho nic. Zůstal na něj chvíli zírat, pak si dovolil přiznat pravdu a přikývl.
„Je to tak správně…“ povzdechnutí. „Víš, Mikey, máš neobyčejnou schopnost rozčílit mě na maximum, tvůj strach, i když to tak nejspíš nevidíš, je tvá největší ochrana…“ A pak udělal něco mnohem víc nečekaného, než vše doposud. Zlehka uchopil jeho bradu do dlaně, přitáhl si ho a lehce přiložil svoje rty na ty jeho. Jen jemně okusil jejich chuť. „Šílím při představě, že mohl nebo dokonce dělal, to co teď dělám já…“ jeho hlas byl mírně chraplavý. Odsunul se od něj a podíval se na jeho hrdlo, stál šálu, kterou si Mikey po příchodu domů omotal kolem krku s tím, že ho začíná pobolívat uvnitř z nachlazení, rozepnul knoflíček košile a podíval se na tu spoušť. Pohladil jedno ze ztmavlých míst lehce ukazováčkem.
„Já…“ snažil se něco namítnout zmatený mladík.
„Pšš... tiše…,“ zastavil jeho slova přiložením ukazováku na jeho rty. „Co mi to děláš, Mikey,“ mluvil si svým monologem. „Přísahal jsem si, že tě nechám být,“ zakroucení hlavou, „pak, že na mě nebudeš mít žádný vliv,“ znovu zakroutil hlavou nad sebou samým. „Nejspíš no to nemá cenu, že?“ nerozuměl jeho slovům, ale ten tón, jakým to pronášel, hovořil sám za sebe. Okouzleně na něj hleděl. Skutečně je tohle ten parchant z rána?
„Nekoukej se sakra tak na mě!“ zakřičel však z ničeho nic a lehce ho odstrčil od sebe.
„Já, jak se dívám?“ nechápal tuhle radikální proměnu.
„S tou důvěrou, sakra! Mikey,“ opět byl u něj a držel ho pod krkem, avšak jen držel, nijak mu neubral přísun kyslíku. „Uvědomuješ si sakra, že tě můžu zabít jednou rukou, stačí tě uhodit, druhou koupíš o zeď a ujišťuji tě, že se z toho živej nedostaneš! Můžu zabít všechny tvé blízké tam dole, než ty stačíš sejít schody!“ křičel na něj tyto ohavnosti.
Ale proč? Proč po tom všem, když ho začínal vidět v trošku lepším světle. Možná… Co když nechce, aby ho v takovém světle viděl? Ale proč by… Drží si ho od těla… Ale proč, když…
Zmateně na něj pohlédl. „Nevím, proč zrovna já a co přesně po mně chceš, ale … myslím si, ne já vím, že mi neublížíš a…,“ nádech, „ani mým blízkým. Pohlédl však na něj s mírnou obavou.
„Máš pravdu, Mikey, neublížím ti,“ povzdechl si nakonec. „Ale tohle zjištění ti k ničemu nepomůže, naopak, právě sis pod sebou podřezal záchranou větev. Strach je totiž momentálně tvůj největší přítel,“ pronesl tiše. „Ale v jednom se mýlíš, pokud to bude nutné, abych tě ochránil, přes mrtvoly půjdu…“ s těmito slovy zavřel dveře a nechal naprosto vykolejeného mladíka samotného v pokoji.