part twenty-four

Běžel k místu, odkud vycházel křik. Nerozmýšlel se nad následky, prostě běžel a modlil se, aby se jeho nejčernější obavy nevyplnily. Zastavil se.  Hlasitě dýchal. Rozhlížel se kolem sebe. Nikde však nic nenacházel. Bylo zde podezřelé ticho, které však nemohl postřehnout, neboť vše přehlušovalo hlasité bušení srdce, jež slyšel ve svých bubíncích. Rozhlížel se. Nikde nic.

„Néé,“ vykřikl hlasitě, když se otočil a spatřil, jak zvíře skočilo přímo před něj. Lekl se. Až doposud netušil, že někdo je v jeho blízkosti. Polkl. Sledoval ty obrovské žluté oči jak na něj hledí. Sledují každý jeho nádech a výdech, propalují jej pohledem. Couvl krok vzad, ale ihned se ve svém konání zastavil, když na něj vlkodlak vycenil své obrovské zuby. Přiblížil se. Mikey se neodvažoval ani nadechnout. Bál se, Tak strašně se bál. Již nehleděl na důsledky, couval vzad. Snažil se uniknout do bezpečí. Ale vlkodlak vykročil také.

Něco se kolem mihlo a predátor byl pryč. Hlasité vytí proťalo krajinu. Byl to otřesný pohled. Dva vlkodlaci, jeden dvakrát tak velký jako ten, který doposud stál před ním. Něco hlasitě křuplo. Tlapa vlkodlaka visela v nepřirozené poloze. Bylo to hrozné, ale nemohl od toho boje odtrhnout pohled. Vlkodlak z posledních sil zvedl svoji, již jedinou tlapu, k obrannému útoku. K tomu již však nešlo, druhý vlkodlak jej přitiskl k zemi a úderem své tlapy rozdrtil jeho spodní čelist. Jeho zuby se zakously do hrdla a vykously kus masa. Na zemi zůstalo ležet, z posledních sil chroptící, zvíře.

Než mohl vůbec reagovat na tento odporný čin. Octl se opět tváří v tvář v těsné blízkosti vítězného vlkodlaka. Díval se na něj a v jeho očích byl vidět strach. Netušil proč, avšak necítil nebezpečí. Dovolil si tedy na okamžik vrhnout pohled vlevo směrem k umírajícímu. Ucítil však na tváři dotyk. Vlkodlak se dotýkal svým čenichem jeho tváře a nutil jej otočit se zpět. Pohlédl na něj a pochopil. Nepřál si, aby tohle viděl. V tu chvíli mu to došlo. Chránil jej, Victor jej opět zachránil. Oči se mu naplnily slzami. Jedna sklouzla po jeho tváři až k jeho ústům. Polkl. Natáhl opatrně ruku k jeho tlamě. Vlk se nepatrně pohnul a on ji stáhl o kus zpět, když však neviděl, že by mu chtěl nějak ublížit, opět s ní posunul jeho směrem. A pak, pak ji konečně položil na jeho čelist. Nechal ruku měkce klesnout do jeho srsti. Zabořil se do ní. A cítil, jak mu vychází vstříc. Pohnul prsty, postupně se více odhodlával a jeho doteky již postrádaly původní ostych. Něžně jej hladil, drbal jej a vlkodlak držel, jen zíral na jeho tvář. Byl to jedinečný okamžik. Snad pocit anonymity dovolil Vicktorovi oddat se svým citům, nepřemýšlet. Nebo jej snad ovládalo jeho pudové Já? Netušil, co jej změnilo, ale nebylo to nyní důležité. Čenichem se o něj otíral. Mazlil se a vyžadoval si další dotyky.

„Victore,“ hlesl něžně. Bylo v tom tolik citů, že jej samotného ho to překvapilo.
Vlkodlak trhl hlavou a překvapeně na něj pohlédl. Snad si ani neuvědomoval, že Mikey dobře ví, kdo je. Sám Mikey netušil, kde bere tu jistotu, ale ani na okamžik nepochyboval, kdo je oním zvířetem. Vicktor otočil tlamu, než však se stačil pohnout, či zaujmout obrannou pozici, zaútočili na něj.

„Vicktore!“zakřičel Mikey. A v marném gestu natáhl jejich směrem ruku. Když na něj najedenou jeden z nich vrh pohled, vyděšeně přitiskl onu ruku na své rty. V tom, se po něm natáhla Victorova tlapa a svými drápy zasáhla jeho hrdlo. Tato chvíle jeho nepozornosti zapříčinila, že jeden z menších vlkodlaků se snáze dostal k jeho tepně a druhý z nich se zakousl do jeho boku. Zavyl. Bolestivě zavyl.

Mikey zděšeně sledoval, jak stále čtyři vlkodlaci drásají v přesile jediného – Victora. Bylo to hrozné. Chtěl mu pomoci, ale nevěděl jak. A tak jen s hrůzou sledoval, jak se jej pokouší zabít. Nemohl od toho odtrhnout pohled, i když tolik chtěl nebýt toho svědkem. Ne! Chtěl, aby se to nikdy nestalo.

Victor právě jednoho z nich připravil o zrak, avšak stále mu zůstal čich, a tak mu nic nebránilo v tom, aby pokračoval v sápání se po jeho krční tepně. Až zlomený vaz zastavil jeho počínání. Zbyli tři. Mikey neustále v duchu šeptal: „Zabij jej!“ Skutečně si přál jejich smrt! Tolik se bál o jeho život, že, pokud by byl schopný racionálně uvažovat, sám by se nad tím podivil. Další zásah Victorova krku, ráno na jeho hrdle po předcházejícím napadení stále krvácela a k tomu se přidala nová. Bylo zřejmé, že pokud je Victor brzy neusmrtí, jeho naděje nevypadají dobře.

Nejspíš si to dobře uvědomil, neboť se najednou postavil na zadní, roztáhl přední tlapy a odmrštil tak dva vlkodlaky stranou. Než se nadál třetí z nich, zlomil mu vaz. Pak již boj dostal rychlý spád. Přirazil jednoho z nich tvrdě za hrdlo ke kůře stromů a zpacifikoval jej tak na dobu nezbytně nutnou pro odražení útoku druhého a následného výpadu proti němu. Během několika minut se na zem zřítily dvě další těla. A pak se zřítilo i třetí. Victor.

Když Mikey zřetelně viděl, že jsou ostatní mrtví, rozběhl se směrem ke zraněnému Victorovi. Klesl vedle něj na kolena, Víctor klečel na kolenou, tvář zabořenou do hlíny, tlapy složené vedle hlavy. Vyčerpaný a zraněný. Ale žil! Jeho hruď se zřetelně zvedala a zase klesala. Dýchal. Opatrně nechal klesnout svoji dlaň na jeho záda. Vydechl.

„Victore…“ hlesl tiše Mikey. Ten na něj na okamžik pohlédl a poté opět sklonil tlamu k zemi. Jeho dech se zrychloval, pak se celý napjal, zvedl tlapy ze země a vyskočil. Než se Mikey nadál byl pryč. A on zde byl opět sám. Zděšeně se rozhlížel kolem sebe nechápaje, čeho to byl svědkem. ‚Vždyť byl zřejmě na pokraji svých sil, tak kam to potom běžel?‘ Rozhlížel se kolem sebe, již připravený každým okamžikem očekávat něčí útok.  Nestalo se však nic. Jakoby se po něm slehla zem. Netušil, co má dělat, bál se o něj. ‚Byl přece zraněn, tak kam mohl běžet?‘

Čekal, nic jinému nezbývalo. Trvalo to několik minut, když se ve křoví za ním ozvalo šustění, otočil se připraven již na nejhorší. Byl tam, zraněný, slabý, rukou se opírající o strom, z boku mu stékala krev, nahý muž - Victor. Pohlédl na něj a Mikey tak mohl úlevně spatřit v jeho pohledu odhodlání nevzdávat se. Poté udělal krok vpřed, následně, když jej již nepodpíral strom, spadl k zemi.

„Victore,“ hlesl podvědomě Mikeya. Ten zdvihl hlavu a pohlédl na něj, poté se jako zázrakem vyškrabal na nohy a začal klopýtat směrem k němu. Mikey udělal několik kroků vstříc k němu a tehdy poprvé po dlouhé době mu spočinul v náručí. Victor jej k sobě pevně tiskl, jakoby jej chtěl rozmačkat a Mikey pevně svíral jeho nahé tělo, toužíc se ujistit, že se mu to nezdá, oplácel jeho dotyky.

„Victore,“ hlesl tiše do jeho hrudi, skrápějíc ji slzami.
„Já vím, Miky. Já vím.“ Uchopil jej za šíji a sklonil se k němu. Prvně se tak Mikey sám postavil na špičky, aby vyhledal jeho rty. Potřeboval cítit na své tváři jeho dech, ujistit se, že je živ, že je skutečný. Victor na tom nebyl o nic lépe, tolik se o něj bál, tak moc jej chtěl sevřít v náručí a ochránit přede všemi. Věděl, že nemůže selhat, ne kvůli sobě, prvně nebojoval za svůj rod, poprvé bojoval jen a jen za jednoho člověka, jen pro jednoho zabíjel, jen pro něj si přál přežít, aby jej mohl chránit – pro Mikeyho.

Victor se lehce zapotácel, Mikey se jej snažil podepřít, leč marně, nevydržel nápor jeho těla a pokles v kolenou, načež se oba řítili k zemi. Bolestný křik se dral z Victorových úst, neboť do jeho rány vnikl kus větve a rozšířil ji. Mikey se od něj rychle odtáhl, aby mu tíhou svého těla nezpůsoboval větší bolest a usadil se vedle něj. Když se Victor pokusil zvednout, přiložil dlaň na jeho hruď. Mohl sice jeho prosbu ignorovat, ale rozhodl se tak neučinit a sledoval, co má Mikey v plánu. Ten se přes něj natáhl a podíval se na jeho zranění. V ráně naštěstí nic nebylo, jen by potřebovala dezinfikovat, otázkou však bylo, kde tady nyní shánět dezinfekci.

„To bude v pořádku, Mikey, takových zranění už tu bylo,“ uklidňoval je. Natáhl levou ruku a zlehka se dotkl jeho tváře. „Jsi v pořádku?“ optal se jej tiše. Mikey byl schopen jen přikývnout, neboť se mu do očí již opět draly slzy. Ač se snažil sebevíc, jedna přece jen opustila své místo a stékala po jeho tváři. Zastavil již až Victorův palec.

„Asi bych to neměl říkat, ale cítím sobeckou radost z toho, že kvůli mně pláčeš,“ úsměv na jeho tváři vypovídal o tom, že jej to sice opravdu těší, avšak nejedná se o výsměch. Díval se do jeho očí a nepoznával jej. ‚Kde byl ten parchant, jehož smrt si přál? Bylo tohle jeho skutečné Já? Zbavené masky?‘ Opatrně natáhl ruku a dotkl se jeho tváře, pohladil jej tak, aby mu svým dotekem nezpůsoboval ještě větší bolest a pak se nad něj naklonil.

„Děkuji, Victore, zachránil jsi mi život,“ hlesl do jeho rtů a pak jej něžně políbil. Krásu a něhu tohoto okamžiku narušila až Victorova pravá ruka, kterou sevřel pevně Mikeyho vlasy a přitáhl si jej blíž. Mladík musel položit ruku vedle jeho těla, aby na něj nespadl. Ale nikterak se nevzpíral. Oba to potřebovali.

Vyrušilo je zašustění. Mikey se vyděšeně vymanil ze sevření a otočil se. Bál se, ale zároveň toužil chránit zraněného vlastním tělem. „Pššš, Mikey,“ hlesl Victor a otočil jeho tvář zpět, „jsme v bezpečí, zkontroloval jsem úsek ve vzdálenosti tří mil a nikde již nikdo není. Nemají ve zvyku tábořit tak blízko sebe. Jsme v bezpečí.“

„Jak to myslíš? Jak si tím najednou můžeš být tak jist? A co to vše mělo znamenat, Victore?“ dožadoval se odpovědi, snažíc se konečně pochopit, co se to vlastně stalo. Ten na něj pohlížel, jakoby se rozmýšlel, zdali mu sdělit pravdu či lhát.

„Prosím, nelži mi,“ zašeptal, hladíc jeho paži, jakoby vycítil jeho vnitřní boj. „Chci znát, alespoň střípek pravdy. Ne vlastně musím, Victore, po tomhle musím,“ kýval hlavou, dodávajíc svým slovům váhu.

„Dobře, Mikey,“ hles rozhodně. Najednou se na něj díval opět chladně, jakoby si nasadil znovu svoji masku. „Ale nebude se ti to líbit,“ dodal. A tehdy prvně Mikeyho napadlo, že možná si Victor není tak jistý, jak se zprvu zdá. „Co když se tolik bojí citů, že raději všechny kolem sebe odhání?‘ Než však Mikey mohl více rozvádět svoji myšlenku, starší z nich pokračoval.

„Bylo mi jasné, že je něco špatně. Že ví, kam míříme a že je jen otázkou času, kdy na nás zaútočí. Proto jsem utekl na místo, kde by nikoho nenapadlo, že se tam schováme – tábořiště Marcusových lidí…“ počkal okamžik, dokud nezpracovala plně jeho mysl tuto informaci.
„Ano, ti mrtví jsou Marcusovi lidé, bohužel jsem o některých z nich nevěděl. Ti, kteří byli starší a silnější, si očividně nechali do žil napíchat tymián, mladší by takový zásah do organismu jistě nepřežili. Proto jsem je nevycítil a nevěděl o nich. Já hlupák se nejvíce spoléhal na svůj čich a zapomněl se soustředit na to, co slyším,“ očividně si vyčítal slet událostí. Pak na něj vyčkávavě hleděl, jakoby čekal, až uvidí v jeho tváři první známky odsouzení.

„Victore?“ hlesl tiše, Mikey, poté, co se díval dlouho do země.

„Ano, Mikey?“ pobízel jej chladně.

Ten na něj konečně pohlédl a pak se zeptal na to, co by Victora ani ve snu nenapadlo: „Přežiješ to?“

Ten nevěděl jak jinak reagovat, než jen kývnutím hlavy. Když však viděl, že mu to nestačí, potvrdil své činy slovy. „Ano, Mikey, budu v pořádku. Jen se musím přeměnit. Rychleji se tak regeneruji a budeme více v bezpečí.“

Chvíli přemýšlel nad významem jeho sdělení. „Dobře,“ pokýval hlavou. Pak se otřásl. Až nyní si uvědomil, že je stále v mokrém oblečení, avšak doposud nebyl schopen vnímat stav svého těla.
Victor se opatrně zvedl do kleku, přitáhl si Mikeyho blíž k sobě a zahříval ho svým tělem. „Nemůžu rozdělat oheň, byli bychom nápadní, proto je Mikey nutné, aby, až se přeměním na vlkodlaka, aby ses ke mně přitulil,“ znělo to jako příkaz nepřipouštějící námitky.

„Vím, že mě nenávidíš, ale prvně zapomeň prosím, jaká jsem zrůda a přitiskni se pak ke mně, jedině tak se zahřeješ!“ zvyšoval hlas, „Rozumíš?!“ odtáhl jej od sebe a nutil jej pohlédnout na něj.

„Ale já přece…“ snažil se namítnout něco Mikey, ale zatřesení jeho ramen jej přinutilo přikývnout.
„Dobře,“ hlesl tiše Victor, spokojen s jeho odpovědí. „A teď svléknout! V tom studeném nemůžeš zůstat,“ když viděl jeho nerozhodnost, doplnil: „Hned!“ Mladík se neodvažoval neuposlechnout a začal rozepínat knoflíčky oblečení. Nadechl se, aby něco řekl, ale Victor vstal a odešel dřív, než mohl Mikey vůbec začít. Měl tak soukromí, aby se mohl vysvléknout.

O chvíli na to viděl, jak k němu jde pomalu zvíře se žlutými, zářícími oči. Sledovalo jej a Mikey jasně a zřetelně viděl záblesk touhy v nich. Pak se pohled odvrátil a on si až nyní plně z jeho chůze, která postrádala ladnost predátora, uvědomil, jak moc zřejmě trpí bolestí. Sledoval, jak se zvíře svezlo k zemi a zavylo jeho směrem. Opatrně vstal a přešel k němu. Zvíře se na něj nedívalo. Klesl na kolena, a když viděl, že se zvíře nehýbe a dopřává mu čas, aby se vedle něj uvelebil, natáhl dlaň a lehkým tlakem na jeho čenich naznačil, aby na něj pohlédl. Když tak učinil, chvíli se na něj jen tak tiše díval.

„Vím, že co jsi dnes učinil, bylo pro moji záchranu a vím, že mě chceš chránit před nebezpečím. Nic ti nevyčítám, Victore, děkuji ti,“ výraz překvapení byl rozpoznatelný, i přestože se odrážel ve tváři zvířete. „Mrzí mě, že jsem ti to nedokázal říct jako člověku,“ zašeptal a vtiskl polibek na jeho čumák. Poté se na něj chvíli díval, stejně jako zvíře na něj. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy si oba pomysleli, že možná mají naději. Pak se Mikey schoulil vedle něj a když Victor zvedl svoji tlapu, umístil se až pod jeho tělo. Brzy se dostavil pocit tepla a bezpečí, se kterým odplouval do říše snů.