part twenty-one

Rána! Obrovský hluk. Mikey se vyděšeně pokusil posadit, aby se mohl dopídit příčiny, avšak byl stržen ihned zpět.
„Zabezpečil jsem dveře, nyní se sem již nikdo nedostane,“ promluvil muž, který jej pevně svíral v náručí. Až nyní si Mikey plně uvědomil, kde se nachází, co se mezi nimi sotva před několika hodinami událo. Zůstal ležet, ale jeho tělo bylo v sevření strachu. Bál se zaklonit hlavu a pohlédnout na Victora. Netušil, co se mezi nimi změní, a pokud ano, bude to změna k lepšímu?  Ležel tam vedle něj a bál se na něco zeptat. Ne! Bál se odpovědi. A tak tam nyní jen tak leželi a napětí mezi nimi houstlo.
„To, co jsi včera udělal,“ na okamžik se zarazil, jakoby uvažoval nad tím, co vlastně chce říct, „mohlo tě to stát život. Mám chuť z těch idiotů vymlátit duši za to, že to dovolili. A tobě…“ podíval se na něj. Nyní již i Mikey sledoval výraz jeho tváře. Bál se, přesto však věděl, že jednal správně. Sám netušil, kde bere tu jistotu, ale bylo tomu tak. Včera se mu nabídl a on si ho vzal, bylo to tak přirozené, že nebylo možné toho litovat.  Myšlenkami jinde, nevšiml si, že ho Victor bedlivě pozoruje. Když se jejich pohledy střetly, zčervenal, avšak neuhnul pohledem. Vyčkával.
„Jsi můj,“ řekl Victor s naprostou jistotou a Mikeyho z těch slov zahořelo v podbřišku. Netušil, jak na tyto slova reagovat. Nebyla to otázka, přesto však cítil potřebu něco říct v odpověď. Místo toho jen otevřel ústa, aby je následně beze slov zavřel. V tom se to stalo, v jednu chvíli ležel klidně na podlaze, a v tu druhou již byly na jeho rty přitisknuty ty Victorovy.

Protáhl se a pokrývka sklouzla z jeho těla, natáhl se po ní, ale nenahmatal nic než jen chladivé prostěradlo. Rozlepil oči, ale zprvu stejně nic neviděl, trvalo chvíli, než si jeho oči vůbec zvykly na tmu v místnosti, avšak změna nebyla stejně nikterak rapidní. Šilhal po místnosti, až konečně spatřil to, po čem jeho srdce prahlo. Byl tam, silueta, postava muže sedícího v křesle u okna – Victor. Bylo to podivné, ale toto zjištění uklidnilo jeho mysl, dopad přikrývky na jeho tělo, teplo po jeho pravici, to vše způsobilo, že opět upadl do klidného snění s nepřítelem po boku.

„Za hodinu máte být připraven!“ ozvalo se zpoza dveří. Mikey jen něco nesrozumitelného zabručel v odpověď. Byl uražený, jeho hrdost pošramocena, city zraněny a jeho mysl spalovala neukojená touha po pomstě. Byl tolik naivní, když jen si jen na okamžik dovolil věřit, že by se něco mohlo od toho okamžiku změnit. Že on by mohl rozehřát srdce z ledu.
Byl rozhodnutý se mu vzepřít. Rozhodně nebude tou ubohou husičkou, není vydržovaná milenka ani poslušná Speforská panička. Byl rozhodnutý Victorovi udělit lekci, pošramotit jeho hrdost, stejně jako to udělal on jemu. Veřejně, přede všemi, srazit tomu ignorantovi hřebínek. A pak? Pak ať se děje vůle boží.
Někdo vrazil do jeho dveří. „Otevři, Mikey!“ uslyšel lehce nevrlý hlas. Byl to Henry, jeho nynější kamarád.
„Nechci s tebou mluvit, křikl na něj přes dveře,“ vážně neměl nejmenší náladu ho vidět a poslouchat, jak mu mluví do duše a snaží se ho přimět chovat se rozumě. Jeho definice slova rozumě spočívala v tom, že neodmlouvá Victorovi a snáší všechna příkoří čekajíc na jakýkoli náznak opětování citů, v těchto okamžicích ho Mikey s radostí posílal do míst, kde slunce nesvítí, což ho vždy velice pobavilo. Vztekající se pískle, takto ho s oblibou v těchto situacích oslovoval.
„Jestli neotevřeš, vykopnu je! A ty víš, že to udělám,“ zakřikl zpět. Ano, to věděl a moc dobře již z předchozí zkušenosti. Otočil klíčem v zámku a odsoudil se tak k půlhodinové procházce po zahradě. Nakonec to nebylo tak strašné, neboť Henry měl kromě úžasné schopnosti vyvolat v něm pocit, že je jen malé zlobivé dítě, kterému musí maminka neustále domlouvat, rovněž klid na duši a hřejivý pocit bezstarostnosti. Když se však vracel na pokoj, aby se připravil, opět to na něj dopadlo, avšak nedal na sobě nic znát, aby přítel mohl spokojeně odejít a dopřát mu tak alespoň nějaký čas na týrání sebe sama.
Přišel do pokoje a zamkl za sebou, aby si alespoň mohl nalhávat, že má dostatek soukromí. Začal si oblékat sváteční oblečení, které mu tu nechali, a nevěděl s jistotou, zdali má být šťasten, protože oblek byl přesně na míru a barva košile korespondovala s barvou jeho očí, takže sám sobě musel při pohledu do zrcadla přiznat, že mu to sluší, nebo se má vztekat, že se automaticky počítá s tím, že bude skákat, jak on píská.
Prohlížel se v zrcadle a rozmýšlel se nad tím, zdali se nemá přece jen převléci a riskovat tak, že Victora rozčílí hned, jak vstoupí do dveří, když v tom to spatřil. Dopis. Ležel na posteli, nechápal, jak si ho doteď mohl nevšimnout, až pak mu došlo, že do této doby byl přikryt jeho spodním prádlem. Někdo očividně chtěl, aby ho našel až majitel ono kousku oděvu.
Nedočkavě po něm sáhl a rychle odtrhl horní část obálky.
„Je čas jít,“ ozvalo se zpoza dveří. Nevnímal význam těchto slov, jediné, na co se dokázal soustředit, byla slova, napsaná na bílém archu papíru: „Chceš se dozvědět, co se stalo po tvém odjezdu s tvým bratrem a jeho novou rodinou? Uteč. Vchod za krbem nekončí v tajné chodbě, pokračuje dál.“ Dopis dopadl na zem, ale nevěnoval tomu pozornost. Podíval se ke dveřím, na které zrovna někdo klepal. „Pane, už musíte jít!“ Bylo mu to jasné, neměl příliš času. Neváhal již ani minutu a vydal se k obrazu.
***
„Co se tedy zase děje?“ ozval se hrozivý hlas za mladíkem. Ten se vyděšeně otočil a spatřil svého pána, jak jím cloumá vztek. Vypadal tak mnohem větší než tomu bylo obvykle, možná to bylo i výsledkem jeho přílišné blízkosti, tyčil se nad něj jako se šelma nad svoji obětí připravena k poslednímu úderu. 
„On… mladá pán nějak nechce z pokoje, snažím se doklepat, ale…“ Než stačil dokončit větu, ozvala se hrozivá rána a dveře se rozletěly. Téměř v tom stejném okamžiku se u dveří objevil i Thomas. Lidské oko by nezaregistrovalo následný slet událostí, Victor vběhl do prázdného pokoje, našel dopis na podlaze. Sledoval, jak se výraz jeho obličeje mění na ještě hrozivější, což by před chvílí klidně odpřísáhl, že není možné, vyběhl z místnosti. Poté se zastavil u Thomase. „Chci hlavu toho, kdo to napsal. Hned!“ vykřikl hrozivě a vyběhl ven ze dveří rychlostí blesku. Proletěl chodbou, na konci do někoho vrazil, jeho tělo nárazem dopadlo na stěnu, musel mu způsobit minimálně otřes mozku, nevnímal to. Schody bral po pěti, lidé v hale před ním tak tak stihli ustoupit, někdo z nich si mu netroufl zůstat v cestě. Vyběhl ze sídla a oběhl dům, aby se dostal k jeho zadní části, kam ústila tajná chodba. Běžel jako nikdy, nemyslel na to, jak nebezpečné to pro něj může být, kolik jich tu na něj může čekat, jediné, na co byl schopen v tomto okamžiku myslet, bylo, ochránit jej - svého milence. Sevřelo se mu srdce, když držel ten dopis v rukou a došlo mu, co to znamená. Představa, že by zde mohl nalézt jeho mrtvé tělo, drásala jeho mysl. Najedno se zdáli události dnešního dne bezvýznamné, jako touha vidět Mikeyho na kolenou, aby všichni viděli, že to on vládne Mikeymu, on ovládá jeho, ne naopak. Nepřipustit jeho vliv na něj. Ukázat světu, že on je stále ten stejný neochvějný parchant, kterého nikdo nikdy nebude ovládat, se nyní zdálo pouze směšný projev jeho ješitnosti, bizardní.
Východ tajné chodby byl zavřen a jemu na okamžik svitla naděje, že by Mikey ještě nemusel vůbec najít její východ a bezcílně někde bloumá uvnitř, živý. Přiměl si jasně uvažovat, pokud je Mikey v chodbě, je teoreticky v bezpečí, vrah na něj čeká jistě někde venku, což znamená, že jediné nebezpečí mu hrozí pouze za předpokladu, že vyšel ven.
Uslyšel za sebou šramot v křoví. Thomas! „Hlídej to tu!“ poručil mu, jako pán poroučí svému psovi. A pak to uslyšel, zvuk motoru. Bylo jisté, co to znamená. Podíval se na Thomase a jeho pohled hovořil za vše. Muž se stáhl do ústraní, tohle nebyl jeho boj.

Těžký dopad na kabinu auta na straně řidiče. Prudké skřípění brzd. Nebýt Victorova zásahu, strana spolujezdce by se střetla s velkým stromem. Obrovská rána znamenající dopad předních dveří někam do dáli. Mužské tělo vytažené z auta, letící vzduchem a dopadající tvrdou ránou na tentýž strom. Neznal toho muže, v životě ho neviděl. Musel to být bezvýznamný prostředník.
„Kdo?!“ víc říkat nemusel, muž těžce oddechující, očividně se zlomenými žebry, krvácející z úst se na něj ušklíbl. Usmál se na něj také, ale nebyl to výsledek radosti, ale projev ďábelské uspokojení z pohledu na muže, který trpí bolestí. Krajinu proťal hlasitý křik, když Victorova ruka rozdrtila mužovu pravou paži.
„Nechej toho!“ ozvalo se vyděšeně za ním. Mikey plakal, díval se na tu zkázu před sebou, vypadalo to, že se sám nemůže rozhodnout, zdali jít blíž a chránit muže vlastním tělem, nebo zůstat v bezpečné vzdálenosti nejen od bolesti, ale také od pohledu na tuto zkázu.
„Do auta!“ zavrčel nepříčetný vzteky.
„Ne! Victore, ne, prosím, neubližuj mu!“ plakal ustavičně.
„Vidíš, Mikey, takto dopadl i tvůj bratr,“ promluvil muž namáhavě, smějící se u toho na půli tváře, neboť měl naraženou čelist, a kašlající krev. 
Tohle bylo na Vitora příliš, vytáhl jeho tělo ze země, držel jej za hrdlo a obrovskou ránou ho deřil do břicha. Muž zaskučel bolestí. Ležel na zemi, sotva dýchal. Konečně v jeho očích viděl to, co po čem toužil, strach. Arogantní úšklebek zračící výhru nahradil výraz děsu. Trpěl. Smrad výkalů a moči se začal nést krajinou, bylo jasné, že nebude žít dlouho, ale on si nemohl odepřít to potěšení zasadit mu poslední, smrtelnou ránu.
„Mikey, otoč se!“ zakřičel.
„Ne, Victore, nedělej to! Prosím, jestli ti na mně alespoň trochu záleží, nedělej to!“ vzlykal a vysílal k němu prosící pohledy plné naděje. Netušil, co si namlouval, tomuhle muži už moc pomoci nebylo. I když očividně byl vlkodlak, takže nějaká naděje zde přece jen byla a on se cítil zodpovědný za jeho utrpění.
Avšak po jeho slovech jakoby Victor dostal ještě větší vztek. O vteřinu na to, Mikey se zděšením hleděl jak Victorova noha drtí mužovu hruď. Děsivé křupání trhalo jeho uši.

A pak najedno byl klid. Děsivý klid. Všeříkající, definitivní. Konec.
Mikey se již neudržel a začal zvracet. Klesl na zem. Bylo mu jedno v čem klečí. Vzlykal, těžce oddechoval. Pak si odvážil zvednout zrak a pohlédnout na muže, který právě hodil zmrzačenou mrtvolu na zadní sedadlo auta.
„Měl jsi to být ty!“ zakřičel Mikey. „Ty jsi měl umřít!“