Part eight
Byl téměř vhozen na podlahu pokoje. Jistě, o hezkém zacházení se mu mohlo jen zdát. To co si zvolil za svůj budoucí osud je pouze krev, slzy a pot. Modlil se jen, aby příčinou toho byl někdo jiný, než jeho rytíř. Doufal, že zůstane v tom prokletém vězení trčet. Nyní se to jevilo dokonce jako vytoužené místo. To poslední, kde se přál nyní nacházet, totiž bylo zde. V jeho komnatách, čekat na jeho příchod. Tedy nebyla to tak docela pravda. Jedna jeho část netoužila po ničem jiném, než tu moci s ním alespoň několik minut být, ale tuto „část“ právě Gerard hledal na míle daleko. Nikdy mu pravda nedojde, za což byl neskutečně šťasten. Nenáviděl ho, pohrdali jím, ale stále jen jeho vnější schránkou – Mattem, to co bylo bezpečně ukryto uvnitř něj, to zuřivě hledal, aby mohl obejmout v náručí. Byl víc než ochoten se upnout na tuto skutečnost, mazlit se s ní, hýčkat si tento sen a přetrpět tak krutou realitu. S myšlenkami na svého rytíře se již připoutaný za okovy u zdi, ruce zdviženy do nepříjemné polohy, ponořil do říše snění.
Dusot kroků, bouchnutí několika dveří a něčí hlasitá konverzace jej probudili z vytoužené nevědomosti. Byl zpět. Očividně se nedozvěděl žádné potěšující zprávy, což ho ostatně nikterak nepřekvapilo. V tomto případě za sebou zametl téměř dokonale, neměl nejmenší šanci zjistit jeho identitu, ostatně se domníval, že by ho ani nenapadlo jej podezřívat z toho, že má vůbec srdce, natož z toho, že bije pro něj.
Rozhodl se předstírat spánek, netušil, jak na něj zareaguje.
Vrazil do pokoje, jako bůh pomsty. Zavíráním dveří se nenamáhal, prostě jimi práskl. Dosud v ruce svíraný meč, bič a plášť hodil na postel. Dýchal přerývaně. Vztek z něj přímo čišel. Pak najednou zbystřel, zarazil se, jakoby si něco uvědomil…
„Jestli chceš i nadále pokračovat v té frašce, že spíš, tak musíš zklidnit i dech…“ posměšně si odfrkl nad jeho nedostatečným hereckým umem. Avšak za celou dobu se nepodíval jeho směrem, stále otočený počal si rozšněrovávat vestu, stáhl ji z ramen… Byl to zvláštní pohled, který se Mattovi zpoza přivřených řas naskytl. Ty ruce… při pohledu na ně jste měli pocit, že mu prostě nemůžete uniknout, ony by vás polapily, přinutily setrvat, laskaly…
Musel s tím přestat! Dokud má ještě zbytek rozumu, nemohl dopustit, aby se Gerard dozvěděl o jeho pocitech, aby je použil proti němu. Otevřel plně oči.
„Nepředstírám spánek, jen se snažím potlačit migrénu z tvé přítomnosti…“
„Pche hahha..“ posměšně si odfrkl nad jeho urážkou. „Ujišťuju tě, že to co cítíš teď, je jen šimrání, oproti tomu co příjde…“ podíval se jeho směrem. „Ty a tvůj bratr jste mi vzali vše… moji hrdost, svobodu a … „neudělám o nic víc a ani míň než že tohle vše vezmu tobě a bohužel jsem nucen i za tvého bratra…“
„Nemůžeš vzít něco někomu, kdo již vše ztratil, víš…“ namítl.
„Ach ano… když myslíš. Taky jsem byl tak bláhoví… no uvidíme….“ Zašel více do zadu, kde byla obrovská knihovna plná knih, pokračoval však dál a zamířil k nějaké skříňce, odkud něco vytáhl.
„Myslím, že jsem ti dal jasně najevo, jaký bude tvůj nynější post… jsi jen otrokem. Mým otrokem. Nejsi nic! Máš pouze právo na život, ostatní zcela závisí na mé vůli, na mých přáních….“ klekl si k němu, avšak levou ruku měl stále za zády, aby nemohl odhalit, co se v ní skrývá.
„Dám ti jednu, poslední možnost se z tohoto všeho vykoupit… Stačí jen, abys mi řekl, cokoli co by mě přivedl na stopu muže, který mi pomohl se osvobodit… udělej to a pokud se ty informace ukážou pravdivé, jsi volný… můžeš jít, kam chceš… nikdo ti v tom nebude bránit…“ hovořil na něj poprvé za dlouhou dobu milým, vlídným hlasem, téměř jako se hovoří k malému dítěti.
„Já... ale nic ne…“
„Neunáhluj se v odpovědi!“ zdvihl varovně prst. „Vidím ti to na očích, vím, že něco víš, nevím, co to je, ale nikdy se mi nepodíváš do očí…je mi jasné, že mi lžeš! Chci vědět v čem! Řekni to a vrátím ti tvá práva, nechám tě jít…“ stále ten laskavý hlas. „Pokud se však nerozhodneš konečně spolupracovat, ujišťuji tě, že zažiješ peklo na zemi!“ zvýšil hlas a nyní již na něj téměř křičel.
Znělo to tak lákavě, něco mu nalhat… ale dřív nebo později by přišel na pravdu… Upřeně se mu podíval do očí a doufal, že ho tak přinutí domnívat se, že hovoří pravdu. „Nevím, o čem to mluvíte, nic nevím o tom, kdo vás propustil, ostatně kdybych to věděl, je logické, že bych se již dávno postaral, aby byl mrtvý!“ vykřikl vodorovně.
„Věříš tedy, že stále žije?“
„To jsem přece neřekl…“ namítl.
„Ale ani to nikterak nepopíráš!“
„Neznám jeho totožnost, nevím, jestli je živý nebo mrtvý …“ snažil se kontrolovat svůj hlas. Dovedl přece tak dlouho úspěšně lhát bratrovi, proč to nyní bylo tak těžké v jeho případě?
„Lžeš! Ale dobrá tedy… dřív nebo později to z tebe dostanu… po dobrém nebo po zlém… ale nyní… nyní je třeba všem a bez nejmenších pochyb ukázat, kde je tvé místo… A domnívám se, že není lepší způsob, jak tento…“ Po těchto slovech se jeho doposud skrytá ruka dostala rychlostí blesku k jeho hrdlu a než se Matt nadál, něco cvakl kolem jeho krku…
„Co…“ vydechl zděšeně.
„Tohle je nyní tvůj šperk. Bude zdobit tvé hrdlo jako znak tvého otroctví…“ díval se na něj s posměchem v očích. Pak se zvedl a odešel.
Chvíli trvalo, než si uvědomil, že je v místnosti sám. Užasle sklopil zrak na ono místo, ale nic neviděl, zvedl tedy ruku, aby se toho mohl dotknout… „Obojek!“ vykřikl zděšeně. „Ten … zmetek! Dal mi obojek! Jako nějakému psu,“ na okamžik zapomněl, na koho to nadává, kde se nachází. Dřímal v něm takový vztek, který chtěl na povrch. Snažil se ho sundat, zámek však držel pevně… Vzteky rachotil, bouchal do zdi… cítil se jako divoký pes přivázaný ke zdi.
Pro svůj vztek asi neuvědomil, že Gerard až nyní opustil vedlejší místnost, která sloužila jako uvítací salónek, se spokojeným úsměvem na rtech. ‚Však on se dozví, co mu tají!‘