Znovu slyšel něčí kroky, jak jdou sem do vězení, nejdříve se bál, že to budou ti, kteří se pasou na jeho bolesti, utrpení, ti díky kterým již několik dní, týdnů či snad měsíců je stále na tomto odporném místě, přikován ke stěně a mučen. Již dávno ztratil pojem o čase a neděje, že bude zachráněn, občas převyšovala naděje, že snad zde brzy zemře. Když pak však přišel ON, bylo to jako doping pro jeho srdce. Neměl nejmenší tušení, o koho se jedná, mnoho jich neznal a navíc, onen muž si velmi dobře chránil svou vlastní identitu. Stále si pamatoval na jejich první setkání, nebylo to ani nikterak obtížné, protože to bylo to nejlepší, co zde zažil.

o několik dnů, týdnů či snad měsíců později:

Gerard se již pomalu smiřoval s tím, že ho jeho přátelé nikdy víc nenaleznou, nepamatoval si cestu na toto odporné místo, ale tušil, že musí být značnou dálku od jejich sídla a obával se, že jeho muži si budou myslet, že se jim straní kvůli Frankovi. Ach ano Fee, zajímalo by ho, jestli si na něj za tu dobu, vůbec vzpomněl. On na něj zprvu myslel stále, zaobíral se tím, co provedl špatně, kde udělal chybu a čím více se takto vnitřně sžíral, tím více se jeho srdce zatvrzovalo a stávalo imunním.

Jejich první návštěva se mu vryla do paměti, o to se postarali. Malátně se zakolíbal, sotva se držel na nohou, avšak klesnout nemohl, v tom mu bránily obrovské řetazy, kterými byly jeho ruce přikovány ke stěně.

"Hele Dane, Šípková Růženka se nám ne a ne probrat," byli první, co byl schopen vnímat.

"No asi ji budeme muset nějak pomoct, co." přistoupil na jeho hru ten druhý.

"Já jsem pro. Co navrhuješ, Dane? Polibek?" nezapomněl do své otázky vložit notnou dávku arogance a výsměchu.

" Mám lepší nápad," po těchto slovech jej bolestivě praštil kusem dřeva, jež leželo nedaleko krbu, tedy pokud se tak dalo nazývat to polorozpadlé něco, obstarávající alespoň trochu tepla v této potemnělé kamenné místnosti, avšak oheň zde plápolal pouze, pokud se tu nacházeli oni, pro něj tu takový komfort nebyl.

Bolestné křik se rozlehl místností, měl však za následek jen to, že se oba muži ještě více rozesmáli a počali se více "bavit" na jeho úkor. Nejdříve skončil docela dobře, měl pouze dva obrovské šrámky přes obličej, vykloubené rameno a strašně ho bolelo břicho a záda od biče, který byl očividně jejich oblíbený. Očekával, že se ho budou vyptávat na podrobnosti, kolem zabezpečení jejich sídla, ale za celou tu dobu nepadla jediná otázka, pouze samé urážky a výsměch. Nakonec se za hlasitého smíchu odebrali pryč a on se zde octl sám.

Jejich návštěvy se staly pravidelnými a jejich brutalita se stále zhoršovala, jelikož Gerard nebyl tím, kdo by se jen tak nechal srazit na lopatky a to jeho nepřátelům vadilo snad ze všeho nejvíc. Tedy to, že se neplazí po kolenou a nežebrá.

Změna v jeho jednotvárných dnech, které byly příčinou toho, že ztratil pojem o čase, nastala kdy hlasitou chůzi těžkých bot, které nosily jeho návštěvníci, změnila na opatrné kroky,které vůbec neodpovídaly jeho profilu. Ony kroky však nemířily do jeho cely a někam dál dozadu, slyšel tiché šeptání, které ho pomalinku ukolíbalo a dopřálo mu na okamžik zapomenout, v jaké bryndě se nachází.

Něco tu nesedělo, nějaká šestý smysl ho donutil se ujistit, že alespoň momentálně se nachází v bezpečí. Otevřel namáhavě oči a rozhlédl se kolem sebe, tedy ne tak úplně, pouze natolik, co mu jeho stav dovoloval. A pak ho spatřil, nejdříve si myslel, že ho pouze klame zrak, ale jednalo se o skutečného člověka postávajícího těsně vedle dveří do jeho vězení.

Neviděl mu do obličeje, ten měl zcela zahalen pod černou kápí, která byla součástí dlouhého rovněž černého pláště, mohl tedy zpozorovat pouze jeho obrysy.

Pohlížel na něj z obezřetností, oba dobře věděli o přítomnosti toho druhého, i když byla místnost ponořená do tmy a to nejen díky dobře vyvinutému zraku upírů, ano v žádném případě se nejednalo o člověka, ale i díky pachu té druhé osoby. Jedno Gerarda mátlo, necítil agresi, nadšení ani vzrušení, jako tomu bylo u jeho předešlé "návštěvy", ale pouze překvapení a pot, tato osoba se ho zřejmě obávala.

"Přiše…" snažil se promluvit, ale jeho hlas ho zradil. Onen muž, však jakoby se vylekal snad už jen tím, že i vězeň umí hovořit, se nejdříve otočil k odchodu a vypadalo to, že se chystá utéci, ale pak se otočil zpět. Prohlížel si ho, cítil jeho pohled na svém dobitém těle. Znovu se Gerard pokusil na něj promluvit, avšak ani tentokrát to nepřineslo ovoce. Zahalená osoba k němu přistoupila, nejdříve se rozhlížela a pak konečně objevila, co hledala. Opatrně uchopil starý korbel a nabral do něj vodu z vědra. Po té se natáhl k jeho tělu, nejdříve se však zarazil a jakoby vyčkával, jestli na něj nezaútočí. Možná usoudil, že není právě ve stavu, kdy by toho byl schopen či snad se rozhodl mu pro tento okamžik věřit. Přiložil mu vodu k ústům.

"Pij," bylo první slovo, které vyslovil. Nepřemýšlel příliš nad tím, odkud voda pochází, byl za ni vděčný. Nebylo správné, aby tak naráz vypil tolik studené tekutiny, proto mu ji brzy neznámý muž odebral. Neodešel však. Nalil si trochu vody na ruce a jemně mokrýma rukama přejel po Gerardových rtech, obličeji a spáncích, dával si však pozor, aby ho nepolil, v těchto podmínkách a v tomto stavu by to pro něho nebylo příliš dobré.

"Děkuju…" šept, to bylo maximum, na co se zmohl. Pak však sebral poslední zbytky sil a pokusil se využít této jiskřičky naděje a rozkřesat ji. "Dostaň mě odtud."

"Cože?!" vyděšeně vykřikl a o několik kroků couvl.

"Nebudeš litov…" zbytek slov se ztratil v zakašlání.

"Ne! Nemohu!" kroutil vehementně hlavou a couval pryč z cely. Pak se na něj naposledy podíval, sklopil hlavu a zmizel. Dlouho po tom, co byl pryč, stále cítil jeho zpocené ruce spolu s vodou na svých ústech, jeho vůni a nedokázal se smířit s myšlenkou, že tento anděl se jim možná nikdy neukáže.

Angel and Devill II: 18. kapitola: