part thirteen
Ano měl pravdu, jejich dům přímo vynikal. Nebylo to však tím, že by domy v okolí byly takovými barabiznami, jak O'Conel tvrdil. Ale spíše tím, že ze všech domů v okolí vyzařovala láska a péče, kdežto tento dům byl chladný. Ano, rozhodně mu bohatství ani přepych nebylo cizí, ale na první pohled bylo jasné, že paní domácí nikterak nezasáhla do výběru byť ani barvy domu. Vše bylo vrcholným dílem designérů. S obavami zazvonil na zvonek ubranky, tedy spíše by se dalo mluvit o bráně. Ihned na něj zpoza rohů vybafly tři velké dogy.
"Vypadněte!" odněkud se ozvala spása, avšak brzy na to bylo Frankovy jasné, že to byla spíše zkáza.
"Jsi přesný Franku." usmál se spokojeně. Následně mu otevřel. "Půjdeš dál nebo tu budeš stát a hledět s otevřenou pusou ještě dlouho?!"
"Co? Eh… jasně už jdu." Nepatrně se kolem sebe rozhlížel, nebylo to ani tak zvědavostí či spíše strachem z domácích "mazlíčků". Nevěděl, jak se dostal do domu a už vůbec si nevšiml upřeného zkoumavého pohledu. Bezmyšlenkovitě hleděl před sebe, jakoby snad ani nechápal, co tu vlastně dělá.
"Nikdo tu není, bude to tak lepší. Matka je u milence a otec na služební cestě a ostatní…"
"S milencem? To říkáš s takovým klidem?" probral se konečně ze svého snění.
"Franku, dávno nejsme ideální rodina. Moje matka je kurva, která se tahá s kdekým a otec je debil, který se upnul jen a jen na práci, i když pochybuju, že s tou svou kozatou asistentkou nic nemá," zhnuseně si odfrkl.
"Takhle bys o nic neměl mluvit, jsou to tvoji rodiče." Ano mnohokrát na adresu svých rodičů seslal pár ošklivých nadávek, ale vždy to bylo, když byl sám. Nikdy by o nich takto nemluvil, před někým.
"Nikdy se tak nechovali, ale nejsi tu proto, abys mi dával rady do života." Najednou mu jej bylo i líto, tohle nebyl obyčejný útok na jeho osobu, tohle byla pouze určitá forma obrany. Možná měl příliš dobré srdce, ale v tu chvíli jej skutečně toužil pohladit po ruce a říci, že to bude dobré, ale pak si uvědomil, proč zde tedy skutečně je a rychle jej jeho mírumilovné myšlenky přešly. Když se k němu počal přibližovat, jeho původní lítost, nad Bertovým životem, vystřídala nenávist. Toužil se hned teď otočit a utéct dokud může, ale věděl, že Gerard šel s Rayem k tomu chlápkovi sotva před půl hodinou, bylo to tak naplánováno, aby se u něj nemohli čirou nešťastnou náhodou potkat, byla by totiž naprostá blbost, že by se k němu rozhodl jít Bert chvíli před tím, než u jeho dveří zazvoní Frank. Modlil se, aby to co nejdříve vyřešili a Ray se mohl nenápadně vytratit a vysvobodit jej z tohoto pekla.
Zcela nečekaně však ucítil čísi teplý dech na své tváři a ihned na to byly jeho rty lapeny do vášnivého polibku. "Co to…" snažil se bránit, ale jediné čeho byl schopen, bylo žvatlání a jeho v porovnání s Bertem drobounké pěstičky bušící do O'Conelovy hrudi. Bohužel i tato jeho sotva patrná snaha osvobodit byla zmařena, když se jeho ruce o chvíli později octly v železném sevření. Na malý okamžik se jejich rty oddělily, toho však Frank rychle využil a zapomenouce na celou domluvu s Rayem se dal na útěk z tohoto pekla. U dveří jej však čekalo nemilé překvapení, mělo mu být hned jasné, že tohle mu jen tak neprojde, ale bláhově doufal… Pomalu, aby je nikterak nevyprovokoval, začal couvat, avšak brzy narazil na nějakou překážku a vystrašeně vykřikl. V první chvíli si oddychl, že je to jen Bert a ne žádná z těch krvelačných bestií, ale hned na to si uvědomil, že on je vlastně také jedním z nich… krvelačnou bestií. Stačil jen pohled na něj. Nyní mu plně došlo, proč jej tak snadno nechal uniknout, vždyť on se pouze bavil jeho naivitou a tím, jak si s ním hraje. Těšilo ho to, viděl to ve výrazu jeho obličeje.
"Kampak, kampak? Řekni mi Franku, jsi tak naivní nebo tak hloupý?" jakoby chvíli přemýšlel na něčím životně důležitým. "Ne myslím, že jsi hlavně dost naivní. Bože ještě nikdy jsem neviděl nikoho, jako jsi ty. Chápu, proč si tě Gerard vybral, a musím říct, že má víc než dobrý vkus. Už jen pohled na tebe mě přivádí na hříšné myšlenky. Jsi tak nevinný. Řekni mi něco Franku, už dlouho si s tím lámu hlavu. Jsi ještě panic nebo Gerard již dostal tu poctu ochutnat zakázané ovoce?" Frank neměl ani v nejmenším v plánu mu odpovídat na jeho otázky a pobavit jej tak. Jenže jak již řekl Gerard, Frank je pro mnoho lidí otevřená kniha a ruměnec, který polil jeho líce, jasně vypovídal o tom, která z možností je pravdivá.
"Nevím, jestli mám smutnit či mě má těšit, že Way za mě udělal… řekněme špinavou práci…"
"Parchante!" nevydržel to již.
"Ale ono se nám to umí i zlobit? Uvidíme, jestli to bude až tak statečné, když není nikde poblíž mámina sukně!"
"Co to děláš?!"
"Beru si to, co jsi mi sám nabídl. Pamatuješ? Výměnou za mé mlčení…" Tolik si přál, aby se konečně ozval zvonek, oznamující, že od záchrany jej dělí jen jedna hnusně zdobená brána a… 'Pane bože!' Až nyní si Frank uvědomil, tu hrůzostrašnou skutečnost… doga a čivava je sakra rozdíl.
"Ale já…"
"Ano, Franku?" smál se mu do očí.
"Berte, tohle nesmíš!" v tu chvíli sám netušil, koho se to tu snaží přesvědčit o pravdivosti svých slov. Jeho nebo spíše sám sebe?
"Mýlíš se, Franku. Mohu a dokonce víc než to. Pamatuješ si ještě? Ty sám jsi přišel s tím, že to chceš," upozornil jej na neblahou skutečnost.
"Ale já…" hlesl, ale pak si uvědomil, že není správná chvíle ani místo sdělit mu pravý důvod, proč za ním dnes přišel.
"Bože, tohle už ti vážně nespolknu, Franku. Přece sis nemyslel, že si budeme povídat?" bylo víc než jasné jak si tuto konverzaci náležité užívá.
"Třeba bys to ještě mohl zvážit, víš peníze…" Ano, tonoucí se stébla chytá. Sám neušil, v co to vlastně doufal, když souhlasil s Rayovým plánem. Skutečně věřil tomu, že se zde objeví deset minut po jeho příchodu či snad byl dokonce tak bláhoví a domníval se, že s Bertem nejdříve proběhne sáhodlouhá konverzace, než se vůbec o něco pokusí? Skutečně je tak naivní, jak si všichni myslí?
"Ach Franku, myslel jsem, že ti již došlo, že já nesmlouvám. Nejsem obchodník, abych snižoval cenu."
"Jsi parchant!" neudržel se už Frank. Ta jeho arogance, ho přiváděla na pokraj šílenství, byl tolik jiný než Gerard.
"Ano máš pravdu," nevypadalo to, že by byl jeho nařčením nějak pobouřen, "Pokud sis toho však ještě nestačil všimnout Fee, tak v tomto světě bodují jedině parchanti. Podívej se třeba na Waye, jak skončil. Ne, on skutečně není parchant, on je totiž debil. Debil, který si nechal utéci svou výhru a to nejlepší na tom je, že jsi mi ty sám skočil přímo do náruče. Ani nevíš, s jakou radostí si vezmu, cos mi sám nabídl. Když tak nad tím uvažuji, skutečně mě mrzí, že tu Gerard být nemůže. Výraz jeho tváře, až vyvrcholíš křičíc mé jméno, musí být k nezaplacení."
"Nikdy! Slyšíš. Jestli se mě jen dotkneš, tak se pozvracím! Zavřu oči a budu si představovat, že je to on. Ty mu totiž nesaháš ani po kotníky!" Ostrá bolest na jeho pravé líci, jej zasáhla zcela nepřipraveného. Musel několikrát zamrkat rychle víčky, aby tak zabránil přívalu slz, jejž se mu samovolně nahrnuly do očí. Byl rozhodnut, nedovolit mu, aby jej viděl na kolenou, slabého… Rukou si mnul postižené místo. Problém byl v tom, že byl zvyklý, že ať poví cokoli, Gerard by jej nikdy neuhodil, bohužel ten byl v tuto chvíli příliš daleko na to, aby Franka ochránil před hrubou sílou. Má tedy pouze dvě možnosti. Buď si bude hrát na hrdinu a smíří se s tím, že mu sem tam nějaká přiletí, nebo bude držet jazyk za zuby a nechá sebou vláčet.
"To, že mě zmlátíš, jen ukazuje tvoji ubohost, Gerard nikdy nemusel použít násilí, aby dosáhl toho, co chtěl." Frankovi bylo jedno, jestli jsou jeho slova pravdivá, podstatné bylo to, že zasáhla cíl stejně dobře, jako před chvílí Bertova ruka Feeho tvář.
"Och ani já nemám v úmyslu použít násilí, abych si vzal to, po čem toužím, ale ty musíš pochopit kdo tu je pánem a kdo bude určovat podmínky," ušklíbl se na něj a pak jakoby tam Frank ani nebyl, otočil se a odešel pryč. Ten na něj chvíli nevěřícně zíral, ale varovné vrčení za jeho zády, ho donutilo přimět, aby jej ač nerad následoval. Ne, nemusel ho hledat, prostorná hala vedla přímo do honosně zařízeného obýváku. Jestli by zvyklý na vřelost, či starožitnosti nebo snad dokonce na chladnou eleganci, jež i přesto dokázala navodit atmosféru milovaného domova, zde se setkal s něčím tak chladným až snobským… jistotou věděl, že by tohle místo nikdy nemohl nazývat domovem.
"Takže teď chci vidět, co nabízíš!" Bert seděl na kožené sedačce pod okny pohodlně rozvalen, úšklebek na tváři a ledabyle ucucával skotskou. Frank na něj nejistě pohlédl, netušil, co si má myslet.
"No já… říkal jsem, že… seženu prachy, já dám ti je a ty… mi dáš pokoj." Naděje v jeho očích vypovídala o všem, Frank se k ní přímo upínal, prosil.
"Ne, Franku, tak jsem to nemyslel. Svlékni se!" přímý příkaz, žádné prosby. Výraz Bertovy tváře jasně hovořil o vážnosti jeho slov. 'Sakra, kde je ten Ray!'
"Berte…"
"Copak? Chceš k tomu snad hudbu! Myslím, že toho zatím nechci tak moc. Chci jen konečně vidět, tu úžasnou Wayovu hračičku. Tu prdelku, na kterou si dělá takovej nárok!"
"Já…"
"Můžeš si vybrat, buď to uděláš ty sám, anebo budu nucen, ač nerad využít své fyzické přesily! Vyber si…deset, devět, osm…TŘÍ." Snad až nyní si Frank pořádně uvědomil, do jaké bryndy se dostal, byl v tom až po uši a pokud se tu ten zasranej Rayův zadek do pár minut neukáže, bylo mu jasné, že to schytá ten jeho. Už ani čas nehrál v jeho prospěch, jelikož jeho trýznitel si rozhodně nemínil dát načas. Značně neochotě počal knoflík po knoflíku rozepínat černou košili, kterou nosíval demonstrativně vytaženou z kalhot. Aniž by se rozhodl tomu nějak pomoci, samovolně ji nechal sklouznout z ramen a nevšímaje si ji více, nechal ji pohozenou na podlaze. Bál se zvednout hlavu a pohlédnout tak do jeho očí, nechtěl vidět ten spokojený úšklebek na jeho tváři ani ten výraz lovce, jenž mlsně pozoruje svoji kořist.
"Pokračuj!" upozornil jej na skutečnost, že tohle mu tedy rozhodně nespokojenosti stačit nebude. Nikdy v životě jej rozepnutí jednoho hloupého knoflíku nestálo tolik přemáhání se a odvahy. S hlubokým nádechem přetáhl kalhoty přes boky a díky své roztržitosti málem skončil na podlaze, avšak na poslední chvíli se mu podařilo udržet balanc. Jen ve spodním prádle se octl vydaný Bertovi na pospas.
"Och, jak to že mě to vůbec nepřekvapuje?" očividně z toho měl druhé Vánoce, " bílé spodní prádlo… no musím říct, že tě ale dokonale vystihuje… jsi daleko nevinnější, než já když mi bylo čtrnáct."
"Berte, prosím tě…"
"Ale, ale my prosíme…?" posmíval se mu, " ale dobrá tedy, máš pravdu…"
"Mám? Takže…"
"Nech si své prádlo, ale pojď sem…"
"Berte…"
"Hned!" Netušil co si jeho zvrácená mysl pro něj připravila tentokrát, ale jedno věděl s jistotou, nebude se mu to líbit. "Otoč se a zavři oči!" Někomu by se mohlo zdát, že tato prosba přeci není tak hrozná. Mohl po něm žádat, aby ho Frank vykouřil či daleko horší věci, ale když vás někdo přinutí odříznout se od okolního světa, je nutná naprostá důvěra k vašemu partnerovi a ta zde tady rozhodně chyběla.
"Co chceš dělat?" namísto toho, aby se mu dostalo odpovědi, jediné co uslyšel, bylo nějaké cvaknutí. Nebyl tak naivní, aby přistoupil na jeho plán, avšak když otevřel oči, s hrůzou zjistil, že Bert si to celé pojistil. Místnost se ponořila do naprosté tmy, světla v pokoji byla zhasnutá a obrovské rolety bránily průniku paprsků zapadajícího slunce.
"Be…Berte…" Pokud by před chvíli nazval jejich vztah kočka a myš, netušil, jakého pojmenování by použil nyní. Najednou zcela nečekaně ucítil na svých bocích čísi studené ruce, naprostý překvapením vyjekl.
"Pšš…" uslyšel uklidňující šepot u svého ucha, avšak jaksi se mihl účinkem.
"Berte, tohle byl hloupý nápad, já… asi bych měl jít…"
"Ach Franku, skutečně si myslíš, že tě jen tak nechám odejít?" Kdyby s jistotou nevěděl, že se za jeho zády nachází jeho úhlavní nepřítel, musel by přiznat, že mu krouživé pohyby na jeho těle směřující od jeho boků až k hrudi nejsou až tak proti srsti, jak se snažil sám sobě vsugerovat.
Pokusil se otočit a čelit tak svému protivníkovi tváří tvář, ale on jakoby přesně vytušil, co má v plánu, zcela nečekaně jej s sebou stáhl na sedačku.
Diskusní téma: part thirteen
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.