Když se jeho bytem, asi po půl hodině zírání do stropu, ozval zvonek, rozhodl se jej naprosto ignorovat. Ale okolní svět se očividně rozhodl, že mu připraví peklo na zemi a narušitel se nemínil vzdát. S obrovskou nechutí se Frank přesunul ke dveřím a otevřel.
"Dobrý den, pane Iero."
"Vy? Co tu děláte?"
"Já omlouvám se, chtěl jsem s Vámi ještě mluvit ve škole, ale nezastihl jsem Vás, řekli mi, že jste odešel někde s panem Wayem a já po té scéně ve škole měl o Vás strach." To mu fakt ještě chybělo. Nejen, že na něj neměl absolutně náladu, ale pokud nevymyslí nějakou dobrou výmluvu, bude celá škola myslet, že mezi ním a Gerardem panuje nepřátelství. A samozřejmě, který z těch zvědavců by nechtěl zjisti oč se jedná? Myslí, Franku, mysli.
"Já, … no víte…" No tak to jsi mu to teda nandal, ten ti to spolkne i s navijákem. Sakra! "O mě se nemusíte bát pane O'conely, jsem v naprostém pořádku a to ve škole? No pan Way je nejspíš nespokojen se svou známkou z diktátu." Výborně a teď ještě nahoď falešný úsměv a máš jej z krku… "Potřeboval jste tedy něco?"
"Ano, já chtěl jsem si s vámi promluvit o té práci, jestli neruším…" Och, ani nevíš, jak moc ano. Ale hned si to rozmyslel, najednou tu hroznou nechuť překonala touha se vzepřít. Ano hlavně jednomu člověku. Tomu, který se domníval, že mu může poroučet. Bože, zase se ve Frankovi začalo probouzet to dítě, to malé dítě, které se touží vzepřít a udělat pravý opak toho, co mu bylo přikázáno.
"Nerušíte, pojď dál." Frank odsunul svoje věci ze sedačky a přešel jako správný hostitel do kuchyně. "Dáte si něco k pití? Kafe, džus, minerálku…pane bože." Vyjekl, když si všiml, že stojí těsně za ním.
"Dal bych si minerálku, jestli to nevadí?" Ale ani o centimetr neodstoupil, stále stál těšně u něj, pozorujíc ho, pomalu rentgenovým pohledem. "Hmm," odkašlal si Frank, jako by tak doufal, že nabere zpět ztracenou jistotu, "tak už víš, jak bude tvoje práce pokračovat?" Snažil se působit naprosto klidným a vyrovnaným hlasem. Hlasem dospělého člověka, ale v hlouby duše pociťoval, že se mu to nedaří.
"Víte, pane učiteli nemluvil jsem tak docela pravdu…" rozhodl se změnit taktiku.
"Jak to myslíte, nemluvil? V jaké situaci? Nerozumím Vám."
"Víte, nemám v úmyslu dělat nějakou práci navíc, tohle opravdu není můj styl…"
"Tak proč ty lži? To měl být nějaká kanadský žertík, nebo co?" nevěděla jestli se má naštvat nebo si oddychnout, že s ním přeci jen nebude muset trávit svůj volný čas. Přeci jen začínal litovat, že jej pozval dál, v jeho přítomnosti se cítil tak nějak nesvůj. Cítil mrazení v zádech, jako když se ocitnete v místnosti s člověkem, který vám není příliš sympatický a vy netušíte, co od něj máte očekávat. Nebylo to stejné jako v přítomnosti Gerarda.
"Ne šlo o to, že jsem chtě být ve Vaší přítomnosti." Donutil jej přitisknout se na kuchyňskou linku, toto chování tolik připomínající, chování jeho milence, ale reakce Frankova těla o tolik jiná. Měl chuť jej udeřit jednou z těch pánviček z přeplněného dřezu. Ano smažená vajíčka, jedno z mála jídel, které Frank uměl uvařit.
"Jak to myslíte? Vy jste něco pil?"
"Toužím po Vás, pane učiteli. Nemohu z Vás spustit oči, chci být ve Vaší přítomnosti…" Bože, už je to tu zase. Netušil jestli se má smát, plakat nebo jak jinak reagovat.
"Berte, měl byste toho nechat! Podívejte se, budu dělat, že jste mi nic neřekl, že se nic nestalo, ano? A jelikož tedy pomoct s žádnou prací nepotřebujete, měl byste tedy raději odejít…"
"Prosím nevyhánějte mě."
"Dost už, vzpamatujte se a jděte! Jsem sakra Váš učitel!" Rozčílil se Frank, jenž s již začal v jeho přítomnosti cítit značně ohrožen.
"Ale Wayova přítomnost ti nevadí co? Od toho se opíchat necháš!" Bert nepatřil mezi trpělivé lidi, ale po té co na své tváři ucítil pálivý otisk Frankovy ruky, pochopil, že to tentokrát opravdu přehnal. "Franku, já…"
"Vypadni odtud! Hned."
"Já, omlouvám se, tohle jsem opravdu nechtěl. Já,… žárlil jsem…"
"Ven! Slyšíš! Vypadni a to okamžitě!" ukázal rukou na dveře. Bert chtěl něco namítnout, ale Frank jej umlčel, zopakováním svého příkazu.
"Dobře, jak chceš, ale můžeš si být jist, že tohle bude mít ještě dohru Franku," ten povýšený arogantní úškleb s kterým vyslovil jeho jméno…, "pokud nechceš, aby vyšlo najevo, kdo píchá tu tvoji rozkošnou prdelku, přijdeš za mnou a nejen, že hezky odprosíš, ale…" přešel k němu netisknouce jej opět na kuchyňskou linku a šeptajíce mu opět do ucha, " taky mi dopřeješ to, co tak rád, dopřáváš tomu parchantkovi. Buď budeš můj, nebo…" S těmito slovy odešel a nechal tam naprosto ohromeného Franka.
Bože už věděl proč neměl dnes tomu parchantkovi otevírat, sakra! Jestli se to provalí… Co bude dělat, Sakra co budou oni dělat? 'No tak neblázni, nikdo mu nebude věřit… ale.' Bože měl chuť se opít, měl chuť spolykat všechny prášky, co doma najde, aby konečně našel ten potřebný klid. Nechtěl umřít to nikoli, to co chtěl bylo být pštrosem Ano obyčejným pštrosem, který může prostě a jednoduše strčit hlavu do písky a zapomenout na okolní svět, nemuset řešit ty problémy, které se na něj poslední dobou jen sypaly. Namísto toho schod po schodu krok po kroku pokračoval v rozepínání knoflíčků jeho bavlněné košile, nechal ji sklouznout z ramen nestaraje se o to, jak drahá byla. Svlékl si džíny nevšímaje si, že má stále jednu nohu v nohavici a táhne ji za sebou. Doklopýtal do koupelny a stejným mučivě pomalým a vyčerpaným tempem vklouzl pod sprchu. V jiný okamžik jeho doposud tak klidného života by nejspíš začal křičet jako malé dítě, kterému chybí matčin prs, ale momentálně mu bylo naprosto jedno, že ledové kapky ostře dopadají na jeho pokožku. Pouze lhostejně otočil druhým kohoutkem a nastavil tak přijatelněji teplotu vody. Po několika okamžicích jeho tělo kleslo k zemi. Klečel na podlaze sprchové koutu, jeho vlasy máčela voda a odvážné kapky stékaly až k místům o kterých si již nedokázal představit, že by patřila někomu jinému, než JEMU.
Teplé kapky postupně chladly a nepomohlo již ani otočení kohoutku na maximum, postupem času zde byly zase ty ledové krůpěje a jistým způsobem uklidňující lázeň se měnila v mučící nástroj. Frank neschopen nějaké "namáhavé" činnosti pouze otevřel dvířka sprchového koutu, uzavřel přívod vody a poodsedl o dva metry dále na chladnou dlažbu koupelny opíraje se o sprchový kout a mokře podlahu. Po těle mu přeběhl mráz a chlupy na rukou i nohou se naježily, ale on tomu nijak zvláštní pozornost nevěnoval. Nevědomky se kolíbal dopředu a dozadu, byl to naprosto podvědomý pohyb, který jej přiváděl do stavu nevědomosti a otupělost. Postupně se jeho mysl zklidnila. Ne, že by nalezl vytoužený klid, to ani v nejmenším. Prostě jeho mysl byla otupělá, sic neschopná radosti, ale nevnímajíce také tu bolest. Upřeně hleděl na jednu spáru pojící dlažbu koupelny, tedy přesněji jednoho tuláčka mravence. To zmatené stvoření pobíhajíce sem a tam, snažíce se vyhnout "kalužím", tedy jisté smrti, tolik mu připomínal jeho samotného. Malinko se naklonil, aby byl na něj dosáhl a "odprnkl" jej neznámo kam. Proč? Nechtěl vědět, jestli svůj boj vyhraje, bál se kruté reality, nechtěl toho být svědkem. Raději zavíral oči, víčka klesala, hlava se sesouvala níž a níž, až se jeho tělo uvelebilo v nepohodlné poloze na podlaze stále se třesouce. Po chvíli jej však onen třas vytrhoval z jeho slastné nevědomost, natáhl se tedy opět, tentokráte pro velkou tmavě modrou osušku, jež vysela na šňůře natažené nad vanou. Nevadilo mu, že rychlým trhnutím zapříčinil prasknutí oné šňůry, spíše pociťoval jakousi formu zadostiučinění. Z posledních sil se do ní zachumlal a nasával vůni aviváže, jenž mu nechtěně připomněla onu ženu. Ženu, která se pro něj během několika dní stala téměř cizinkou.
***
Opatrně se přetočil na záda, něco jej tlačilo, leželo se mu dosti nepohodlně, chtěl svou hlavu zabořit do načechraného polštáře a překulit se jako každý den na druhý bok, aby zabránil prvním slunečním paprskům proniknout do jeho snění, lechtat je po tváři a nutit jej tak opustit tu slastnou náruč nevědomí. Když však zjistil, že jediné před čím musí uniknout je studená podlaha, rozlepil oční víčka a s údivem si všimnul, kde se nachází. Realita jej zasáhla zčistajasna, tak krutě a nepřipraveně. Chtěl znovu upadnou do té slastné nevědomosti, spát… nevědět…uniknout… Jistě znáte tu chvíli, ten okamžik, kdy máte vstát a řešit obtížný problém, a vy onu minutu prodlužujete jak nejdéle to jde. Přidáváte si sekundy, které přejdou na minuty a vy se stále modlíte, doufáte, že nastane nějaký zvrat, že se stane NĚCO, co Vám umožní neřešit danou situaci, moci před ní utéct.
Uběhly hodiny? Několik desítek minut? Netušil. Ale jedno věděl jistě, musel odtud. Opatrně vstal, nohy jej kupodivu bez problémů nesly. Ano, Frank neměl problémy s tělem, raněná byla duše. Měl namířen do ložnice, lehnout a doufat, že spánek přijde dřív, než myšlenky. To co, jej však zarazilo, byl letmý pohled na trosku, odrážející se v zrcadle. To bylo to, co jej přimělo změnit svůj dosavadní plán. Namísto toho, aby ulehl a litoval se, sešel dolů do kuchyně a postavil vodu na kafe. Mezi tím se opět vrátil do koupelny, nedovolil si však opět dopřát slastnou koupel, namísto toho si obličej opláchnul studenou vodou, vyčistil zuby a upravil to hnízdo, které mu vzniklo po dobu spánku na hlavě. Když už chtěl sejít dolů a zalít si onen horký nápoj, který tolik miloval, rozmyslel si to. Otevřel skřínku na jejíž dvířkách bylo zrcadlo a vyndal odtud vše co potřeboval - černou tužku na oči a červené stíny. Po pár minutách usilovného snažení, spokojeně uložil věci zpět na své místo. Bože! Zcela zděšen si uvědomil onu skutečnost. Tak nějak zapomněl na svoji nahotu. Nevěděl, zdali se má smát či plakat nad sebou samým. Rozhodl se… obléci.
Za normálních okolností by si řekl, co je to za sexy chlapa, jenž se na něj díval zpoza zrcadla. V tuto chvíli by spíše použil výraz "dokonalá přetvářka". Málo kdo by při pohledu na něj viděl tu rozdrásanou duši. Při pohledu na hodiny jej málem sbírali z podlahy. Splést si ranní šestou hodinu s jedenáctou odpoledne je přece jen trošku přestřel, ale nyní to již bylo stejně jedno. Pochyboval o tom, že ve škole ještě počítají s jeho dnešní návštěvou, netušil, jak svoji nepřítomnost vysvětlí, ale spoléhal na svůj šarm a schopnost vymýšlet si. Troufl by si dokonce říci, že v tom byl dobrý. Jediné, co mu přeci jen vadilo, bylo to, že si nejspíš ta vyděračský krysa bude myslet, že se mu povedlo jej zastrašit.
'A snad ne?'
'Samozřejmě, že ne! Ne a ne a ne!' Neměl náladu bavit se s tím protivným hlasem uvnitř něj, jenž se namyšleně oslovoval "rozum". Jenže toho nešlo vyfuckovat a tak se snad poprvé v životě pustil do činnosti, kterou nesnášel téměř nejvíce - do vaření. O plnou mísu zbytků, nebo-li nepodařených "pochutin", spousty kouře a několika hodin později se Frank spokojeně usadil k specialitě, kterou s takovou láskou kuchtil. Najednou se skutečně cítil lépe. Nechápal příliš svoji předchozí rekci. Nejspíš toho na něj bylo prostě moc. Nyní si dokonce prozpěvoval do rytmu Fear Of The Dark
Fear of the dark, fear of the dark
I have constant fear that something's always near
Fear of the dark, fear of the dark
I have a phobia that someone's always there
I have constant fear that something's always near
Fear of the dark, fear of the dark
I have a phobia that someone's always there
Z jeho pohody jej vytrhl zvuk zvonku. Ve Frankově mysli se odehrával boj, otevřít? Vzpomněl si, jak to dopadlo minule a rozhodl se počkat, až to onoho nezvaného hosta přestane bavit a on bude mít opět svůj klid bez vnějších narušitelů. Avšak jeho vytrvalost byla přímo obdivuhodná a on se ani po několika minutách usilovného snažení nemínil vzdát. S velkou nechutí a částečně také strachem přešel frank ke dveřím a otevřel.
"Gerarde? Co tady… nemáš být ještě ve škole " Než však stihl svoji otázku dokončit, Gerard jej odstrčil ode dveří a vtrhl do domu bez pozvání.
"Jak to, že jsi dnes nepřišel do školy?" udeřil na něj hned vzteky bez sebe.
"Do toho, kde jsem byl nebo nebyl ti myslím nic není." Nechtěl se k němu takto chovat, potřeboval mu vše říct, varovat ho a podělit se s ním o své problémy, ale jeho chování jej přivedlo na vrchol nepříčetnosti.
"Není to náhodou tak, že jsi byl příliš sexuálně vyčerpán, než abys byl schopen se dostavit?"