part ten

Frank byl vzteky bez sebe. To co si Malfoy dovolil, přesahovalo všechno. Nejen, že si dovoluje ho sexuálně obtěžovat a tváří se u toho, jako by to byla ta nejpřirozenější a nejsamozřejmější věc na světě, ale ještě ho tu jen tak nechá vzrušeného… tedy rozrušeného a jen tak se přemístí neznámo kam. Neměl své kalhoty, a jak po čase zjistil, ani svou svobodu, protože dveře salonku byly zamčeny nějakým neznámým kouzlem, se kterým si on nebyl schopen poradit. Netušil, kolik času uplynulo, každý minuta zde byla hodinou a jeho nejistota a hlavně nervozita se stupňovala.
"Ehm..," Frank netušil, kdy a jak se tu číšník, který je dnes obsluhoval, objevil, ale jasně v něm viděl spásu.
"Bože, konečně. Poslouchejte, musíte mě odtud pustit, já…"
"Omlouvám se, pane, ale tohle není v mé kompetenci. Pan Malfoyi má velmi důležitou schůzku a požádal mě, abychom se postarali o Vaše pohodlí. Máme Vám splnit jakékoli přání, v jakékoli cenové relaci," úsměv, jež se vytvořil na jeho tváři, se Frankovi ani v nejmenším nezamlouval, přímo křičel "chlapče, ty máš štěstí".
"Chci, abyste mě pustil!"
"Tohoto přání se máte vzdát," zkusil mu šetrně naznačit, že je tu vězněn.
"Ne! Poslouchejte mě, mí přátelé mě budou hledat, musím odtud ihned pryč a vy mi v tom vyhovíte, nebo budete mít takové problémy, že se z toho nevzpamatujete!" vyprskl na něj v záchvatu hněvu a rozhořčení.
"Pane Iero, bohužel Vám musím oznámit, že rodina Malfoyů je velmi váženou a my se nemůžeme dovolit, si ji jakkoli znepřátelit. Pokud Vám mohu něco radit, využijte pocity, které se Vám dostalo a to nyní nemyslím pouze tento salonek a naše služby. Mezi čtyřma očima, jiní by za přízeň tohoto muže dali vše." Frank zůstal naprosto šokovaně stát s otevřenou pusou, neschopen slova. Řekl mu právě tento muž, že touží po jeho… po Luciusovi? A skutečně použil slovo jeho? Od kdy ho takto vlastně označuje a odkdy vůbec má chuť převést žárlivý výstup.
"Takže, jelikož Vaše první přání nemohu splnit, máte ještě nějaké? Netuším, kdy se pán Malfoy vrátí, proto bych Vám mohl donést knihu, jenž jste měl prve v plánu číst? A nové kapuchino?" měl obrovskou chuť mu říct, kam si může to svoje kapuchino strčit, ale pak si uvědomil, že tento muž vlastně za nic nemůže, pouze si chce udržet dobře placené místo a navíc se k němu chová v celku slušně. Tato skutečnost Frankově svědomí nedovolovala si na něm vybít svůj vztek. Unaveně sedl do křesla a kývl na souhlas. Dalších patnáct minut tedy trávil nad tím, že několikrát po sobě četl stále tu stejnou větu, aniž by si byl schopen uvědomit její význam, protože jeho mysl, byla zaměstnána něčím naprosto jiným. Lahodný nápoj bez povšimnutí chladl a Frank by nejraději sáhl po alkoholu, ale číšník byl natolik předvídatelný, že karafy odnesl. Měl pocit, že je pouze loutkou v rukou bohatých. Téměř ihned na to se muž, o kterém byla právě řeč, přemístil těsně vedle místa, kde Frank "klidně" odpočíval a způsobil mu málem srdeční kolaps.
"Co si o sobě vůbec myslíš!" pro vykání zde nyní nebylo vhodné místo ani čas. Černovlasý chlapec svíral křečovitě ústa, že by při naprosté tichu mohlo být slyšet i skřípání zubů.
"Thomasi!" křikl a naprosto ignoroval, že jim lomcuje vztek.
"Ano, pane? Přejete si?" okamžitě se vedle něj objevil jejich číšník.
"Chci nějaké kalhoty pro mého přítele a pokud možno okamžitě!" nebyla to prosba, ale příkaz, jež nebylo možné neuposlechnout.
"Ano, pane!"
"Já nejsem žádný tvůj přítel, a jestli si myslíš, že tu budu jen tak sedět, jako poslušná kvočna na vejcích, tak…" to už k němu však natahoval ruku s černými, upnutými, značkovými džíny, které museli stát spoustu peněz.
"Nechci je!" odehnal jeho ruku pryč," Chci svoje staré!"
 
"Ty jsou zničené, takže mě neprovokuj a ihned si je obleč, pokud nechceš, abych ti pomohl," tón jeho hlasu napovídal, že na žádné dohady není zvědavý. Frank netušil, co tak změnilo jeho náladu, ale jedno bylo jasné, nyní nebylo vhodné ho provokovat. Když si bral nabízené oblečení, nedůvěřivě se na něj zadíval a snažil se vypátrat, na co právě myslí, avšak jeho myšlenkový pochod byl pro něj naprostou záhadou. Jedno plus to však mělo, ty kalhoty byli naprosto úžasné a šité jako na míru.
"Posaď se!"
"Jestli si myslíte, že budu skákat jak…."
"Posaď se!" Frank ml chuť použít svou hůlku a seslat na něj nějaké odporné kouzlo, ale jak se již v minulosti přesvědčil, tento muž dokázal naprosto bravurně předpovídat jako útok a zpacifikovat ho. Překvapivě se blonďatý elegán usadil vedle něj a snad i unaveně si povzdechl. "Mrzí mě, jak se k tobě chovám, ale je to nevyhnutelné Fee," všiml si, že mladík chce protestovat, nad tímto oslovení, a tak rychle pokračoval, aby se nemohl dostat ke slovu, "tady je přenašedlo, přenese tě těsně před Bradavice, bohužel jinak to nejde, až do hradu se dostat nemůžeš, takto je chráněný."
"Nechci to," odmítal se dotknout jeho natažené ruky, "mí přátelé tam venku na mě čekají a já rozhodně nebudu skákat…"
"Franku! Tví přátelé jsou už někde ukrytí, pochybuju, že by Brumbál nechal jen tak volně běhat po Prasinkách, když.."v poslední chvíli, jakoby si uvědomil, že řekl příliš a zarazil se.
"Že?" všiml si samozřejmě jeho zaváhání.
"Nemá cenu ti lhát, stejně se to dovít, pán Zla naplánoval nečekaný útok na Prasinky, chce tak přinutit ministerstvo k rychlejší reakci na předešlé události, důležité, ale je, že nyní zde není bezpečno a já nedovolím, aby ses zde nacházel!"
"Umím se o sebe postarat sám!"
"Bože Franku! Vždyť tě zvládnu já sám! A jich bude nekonečně mnohonásobná přesila a chtějí dostat každého, chtějí si "hrát". Copak to nechápeš! Nebude je zajímat, jestli je férové pět na jednoho, ale jestli budeš prosit o smrt nebo o život než budeš umírat!" opět nastavil ruku a naznačil mu, aby přijal nabízenou zelenou brož. Byla tu však možnost, že Lucius lže, mohl ho přemístit kamkoli, mohla to být past. Jak mu může věřit?
"Nevěřím ti!" zavrtěl odmítavě hlavou.
"Dobrá tedy. Vyber si, buď mě poslechneš, nebo ten králík…myslím, že ten odporný chlap říkal, že jsi ho chtěl pojmenovat Shilo, skončí s tělem na špalku a hlavou v na zemi."
"To neuděláš!" byl zaskočen jeho krutostí. Tohle by přece on nikdy neudělal? Ale kdy si vlastně o něm začal myslet něco pozitivního?
"Udělám!" znělo to naprosto přesvědčivě a pravdivě," víš, že mě pak budeš nenávidět a opovrhovat mnou, to dokážu přežít, ale zemřel bych, kdyby ti ublížili." Myslel to skutečně vážně? Opravdu mu tak na něm záleželo? Opatrně natáhl ruku, ale na poslední chvíli se ještě zarazil.
"Slib mi, že když půjdu, že ji zachráníš, prosím," šept odevzdaně.
Lucius se na něj podíval a v jeho doposud chladných očí se zračila něha. "Slibuju," vypadalo, to jakoby toužil Franka políbit, ale jeho rty se zastavily v půli pohybu, "vyberu si ho příště." Nechal sklouznout přenašedlo do jeho natažené dlaně a během několika vteřin byl Frank pryč.
"Dostal jsi ho?"
"Myslím, že jsem ho zasáhl do boku, ten už nám neuteče," smál se spokojeně a jeho hlas se roznášel krajinou.
"No ták ukaž se, holubičko," lákal ho.
"Škoda, že s námi nešel Parnow, viděl jsi tu jeho bestii? Té neuteče nikdo, dokáže roztrhat stokolového chlapa jako peřový polštář," smál se při této představě a pomalu, nerušeně se přibližoval se svým společníkem k Frankově úkrytu. Jeho krev jen neomylně správnou cestou a byla jen otázka času, tedy jestli jejich pomalá chůze bude pokračovat, než bude jeho osud zpečetěn.
Frank, který seděl za obrovským topolem, nebrečel. Nemohl. Byl v takovém šoku, že se pouze třásl a lapal po vzduchu, kterého se mu nedostávalo. Ztratil obrovské množství krve a během okamžiku upadl do bezvědomí. Neprobudil se ani v okamžiku, kdy se těsně vedle něj přemístil Fénixův řád a zahnal nepřátele na ústup, neprobudil se však ani v okamžiku, kdy po náročné operaci, která trvala téměř pět hodin, ležel v nemocničním pokoji. Jeho dech byl klidný, pohled na něj by snad mohl navodit dojem, že jen klidně spí, kdo by si pomyslel, že právě bojuje ten nejtěžší boj? Boj se smrtí. Boj o svůj život. Každá minuta, každý nádech mohl být ten poslední. Jeho rodiče tiše plačící vedle postele, nebylo to tím, že by se tak dokonale ovládali, spíše doufali, že dřív nebo později uslyší, jak se jejich dítě probouzí. Muž v letech pevně svíral svoji ženu v náruči a snažil se ji zabránit v pohledu na realitu, chlácholivě ji šeptal stále opakující se frázi "to bude v pořádku", ale ani jede z nich netušil, jestli hovoří pravdu. Pozdě v noci Frankova matka usnula vyčerpaně vedle jeho postele, ruku svého syna pevně svírající kolem jeho zápěstí, aby mohla stále cítit jeho pulz. Její manžel byl pryč, věděl, kam musí jít. Frank potřeboval tu nejlepší péči a rozhodně ne doktory, kteří se budou modlit, že se z toho pacient vylíže sám a oni pak budou moci slíznout smetanu.
"Panebože Fee," do místnosti se vřítil muž, jeho obvyklá elegance byla ta tam. Nyní mu to však bylo naprosto lhostejné, jediné na čem záleželo, bylo, aby jeho chlapec žil.
"Co tady děláte?!" hluk probudil i jeho matku, která na něj rozhořčeně ukazovala prstem, "to nemáte ani ždibet slušnosti?! Vypadněte! Okamžitě, tady nemáte co dělat, to je Vaše vina! Kdo Vás sem pustil? Doktore!"
"Miláčku, to já ho sem pozval," ozvalo se za jejími zády tiše.
"Cože? Proč?!"
"Chci, aby náš syn žil! I kdyby to znamenalo, že bych ho ztratil."
"Ale to…"
"Potřebujeme jeho peníze a Frank potřebuje hlavně kvalitní ošetření!" Měl pravdu, ostatně i jeho žena to moc dobře věděla, ale u tohohle nemohla být. S nářkem utekla z pokoje. Jindy by za ní její muž okamžitě běžel a snažil by se ji utěšit, ale nyní věděl, že nejdříve musí něco vyjednat.
"Pomůžete nám?"
"Ne!"
"Vy…"
"Nepomůžu Vám, ale Frankovi. Nemůžeme být přemístěn, v tomhle stavu by to nepřežil, ale zajistím, aby se sem dostali ti nejlepší doktoři a to nejnovější vybavení z celého světa. Udělám, vše, aby žil. Nemusíte se bát, vše již je zařízeno," jeho hlas zněl natolik unaveně, že Frankův otec se poprvé zaobíral myšlenkou, že tomuto jindy tolik arogantnímu muži, na jeho synu skutečně záleží a že se nejedná jen o ukojení perverzních choutek. Aristokrat přešel těsně k Feemu a něžně mu odhrnul slepené vlasy z tváře.
"Odpusť," šeptl sotva slyšitelně.
"Měl byste jít za svoji ženou, bude Vás nyní potřebovat. Já se o něj postarám."
"Ale…" snažil se něco namítnout.
"Neublížil bych mu, sakra!"
"Já vím," povzdech. Následně se skutečně otočil a zamířil ven z pokoje. Neviděl tak, jak onu "arogantnímu" muži došli síly a jedna slza za druhou začaly kanout po jeho dokonalé tváři.
 
O měsíc později:
"Hal..lo," roznesl se pokojem chraplavý hlas. "Haloo," čím dál naléhavěji s patrnými stopami paniky v jeho hlase.
"Pšššš… jsi v bezpečí, nic se ti nestane," byl v mžiku u něj a chlácholivě, ho pohladil po čele.
"Kde, ehmm…" snažil se promluvit, ale hrdlo měl jeden velký oheň a každé byť slůvko ho stálo mnoho sil a bolesti.
"Pššš Franku, nemluv. Měl bys znovu spát, uleví se ti," snažil se ho přímět k rozumnému chování.
"Ne ehmm," opět marné pokusy promluvit.
"Počkej chvilku, donesu ti teplý čaj, příjemně tě zahřeje a uvolní malinko bolesti, ano?" podle kroků usoudil, že se muž vzdálil. Netušil kde se to octl, avšak jedním si byl stoprocentně jist, nebe to nebylo. Takhle si ho tedy nepředstavoval. Že by peklo? Přítomnost Malfoye by tomu odpovídala, avšak ne jeho něžné, až láskyplné chování.
"Otevři pusu," ozvalo se vedle něj z nenadání. Neslyšel ho ani přicházet. V první chvíli ho napadlo, že musí být nezvyk, když si ON jde pro něco sám a nemá na to lidi nebo skřítky, kteří to zařídí. Pokusil se nadzvednout hlavu, aby se mohl napít, ale byl opět vtlačen do přikrývek.
"Nemůžeš taky rychle, tvé tělo si musí pomalu zvykat na normální výživu. Lež a jen otevři pusu." Nezbývalo mu v podstatě nic jiného, než uposlechnout jeho příkazu, na to aby kladl jakýkoli odpor, byl příliš slabý. Pravdou však bylo, že byl vděčný za takové jednání. Lžička namočená v bylinkovém čaji nejdříve příjemně polaskala jeho popraskané a bolavé rty. Za normálních okolností by si jazykem setřel drobné kapičky čaje, ale i to bylo nyní bolestivé, cítil však v ústech ještě něco, kovovou příchuť. Krev.
"Později ti je potřu takovou hojivou mastí, co mi tu nechal doktor pro tebe ano? Měl jsi horečku a hrozné bolesti, kterou ani prášky nebyly schopny plně utišit, to proto máš své rty tak bolavé." Další lžička s sebou nesla již malinko čaje, který vnikl do úst. Pomalu klouzal dolů a hladil jeho hrdlo. Tento průběh se ještě několikrát opakoval, než muž postavil čaj na noční stolek a přisedl si k Frankovi.
"Znám tě příliš na to, abych mohl doufat, že na své otázky počkáš, až ti bude líp Franku, proto mi to odpusť. Dobrou noc," vtiskl mu polibek na čelo a zhasl lampičku. Pokoj se ponořil do tmy a Frankova víčka opět klesla.

 

Diskusní téma: part ten

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek