part eleven
Netušil, kolik dnů tu již strávil. Stále jen a jen spal. Věděl, že za to mohl i částečně Luciusův čaj, po kterém téměř okamžitě vždy usnul, nejdříve byl rozhodnut, že od něj už nikdy víc nic nepřijme, avšak když se po probuzení cítil mnohem lépe, přijal jeho medicínu bez nějakých protestů.
"Ahoj Frankie," dnes tu nebyl celý den. První tři dny, tedy Frank se domníval, že se jednalo o tři, se mu věnoval ve dne v noci, ale nyní často musel někam odcházet a v nepravidelných intervalech se za ním vracel, aby ho pozdravil, nakrmil nebo se jen díval, jak spokojeně oddychuje. Domníval se, že nejspíš musí chodit na schůzky smrtijedů, ale raději se ho neptal a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním bylo, že si snad ani odpověď nepřál vědět a tou druhou, že ho Lucius nenechal mluvit a to i přesto, že jeho hrdlo bylo již v pořádku. Dokonce udělal velký krok ve stravě, z čaje přešel na papu a kaši. Když na blízku nebyl Lucius, starala se o něj Margarita, tedy tak se mu alespoň zavalitá žena postaršího věku představila. To její specialita bylo papu, jednalo se o hrnek teplého kakaa, ve kterém byl rozmočen rohlík na úplnou hadru. Je snad téměř jasné, že si Frank více oblíbil kaši, i když byla ovesná a s medem. Hlavní bylo, že zachovávala víc důstojnosti a nevypadal, že už ji před vámi někdo požil, tedy…
"Myslím, že se chceš na něco zeptat, že? Dnes už můžeš, ale myslím, že vím, na co se chceš ptát, takže to nebude nutné a je poslouchej ano?" když se dočkal slabého kývnutí, pokračoval v monologu.
"Podle tvých nočních můr, když jsi měl horečky a tedy hlavně podle toho, co jsi křičel, usuzuji, že si pamatuješ, co se stalo před hradem. Je mi to hrozně líto Fraku, nikdy si to neodpustím, netušil jsem, že hlídají i únikovou cestu. Příkaz zněl jasně, Prasinky, ale oni šli na vlastní pěst. Nemusíš se bát, už ti neublíží, řekněme, že jsem si "půjčil" hůlku někoho z řádu…"
"Ale… kamarádi."
"Jsou v bezpečí, o ně se starej," bylo jasné, že mu nelíbí, kam téma směřuje.
"Ne… oni … tví kamarádi," hlesl.
"Pane bože! Tak tohle si celou dobu myslíš? Nikdy, rozumíš? Nikdy! Nebyli nikdy mými přáteli, a kdybych věděl, že se ti chystají ublížit, zabil bych je bez váhání už dávno!"
Frank na něj nejdříve užasle hleděl, ale pak jakoby se vzpamatoval.
"Kde jsou rodiče?" to ho trápilo už dlouho, měli se přece o něj starat oni a ne Malfoy! "Je jim snad něco?" nemohl uvěřit, že ho to napadlo až nyní, ale prostě se stále domníval, že jeho rodiče jsou stále v bezpečí domova, to však byla hloupost. Zpráva o jeho zranění se k nim přeci musela dostat… s obavou vyčkával na ortel.
"Jsou v pořádku, doma," zodpověděl jeho obě otázky. Nechtěli ho snad vidět? Proč tu nejsou s ním?
"Frankie, tví rodiče tě milují, ale museli si vybrat."
"Vybrat?"
"Ne to ne, spíš jsem měla použít slovo, že jsem něco po nich chtěl. Potřeboval jsi tu nejlepší péči a tu můžeš dostat jedině zde."
"Ty jsi je přinutil, aby se mě vzdali!" bleskl mu náhle.
"Ne tak to…."
"Vypadni, jsi jen parchant! Raději bych umřel, slyšíš! Umřel, než abych dovolil, abys ty takto mohl vydírat moje rodiče a přinutit je se mě vzdát! Zlomit jim srdce. Nenávidím tě, vypadni, vypadni, vypa…"
"Franku pššš…" avšak nebyl u utišení, jeho křik se nesl pokojem a Malfoy ač nerad musel pro jeho dobro odejít.
"Ahoj Frankie," dnes tu nebyl celý den. První tři dny, tedy Frank se domníval, že se jednalo o tři, se mu věnoval ve dne v noci, ale nyní často musel někam odcházet a v nepravidelných intervalech se za ním vracel, aby ho pozdravil, nakrmil nebo se jen díval, jak spokojeně oddychuje. Domníval se, že nejspíš musí chodit na schůzky smrtijedů, ale raději se ho neptal a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním bylo, že si snad ani odpověď nepřál vědět a tou druhou, že ho Lucius nenechal mluvit a to i přesto, že jeho hrdlo bylo již v pořádku. Dokonce udělal velký krok ve stravě, z čaje přešel na papu a kaši. Když na blízku nebyl Lucius, starala se o něj Margarita, tedy tak se mu alespoň zavalitá žena postaršího věku představila. To její specialita bylo papu, jednalo se o hrnek teplého kakaa, ve kterém byl rozmočen rohlík na úplnou hadru. Je snad téměř jasné, že si Frank více oblíbil kaši, i když byla ovesná a s medem. Hlavní bylo, že zachovávala víc důstojnosti a nevypadal, že už ji před vámi někdo požil, tedy…
"Myslím, že se chceš na něco zeptat, že? Dnes už můžeš, ale myslím, že vím, na co se chceš ptát, takže to nebude nutné a je poslouchej ano?" když se dočkal slabého kývnutí, pokračoval v monologu.
"Podle tvých nočních můr, když jsi měl horečky a tedy hlavně podle toho, co jsi křičel, usuzuji, že si pamatuješ, co se stalo před hradem. Je mi to hrozně líto Fraku, nikdy si to neodpustím, netušil jsem, že hlídají i únikovou cestu. Příkaz zněl jasně, Prasinky, ale oni šli na vlastní pěst. Nemusíš se bát, už ti neublíží, řekněme, že jsem si "půjčil" hůlku někoho z řádu…"
"Ale… kamarádi."
"Jsou v bezpečí, o ně se starej," bylo jasné, že mu nelíbí, kam téma směřuje.
"Ne… oni … tví kamarádi," hlesl.
"Pane bože! Tak tohle si celou dobu myslíš? Nikdy, rozumíš? Nikdy! Nebyli nikdy mými přáteli, a kdybych věděl, že se ti chystají ublížit, zabil bych je bez váhání už dávno!"
Frank na něj nejdříve užasle hleděl, ale pak jakoby se vzpamatoval.
"Kde jsou rodiče?" to ho trápilo už dlouho, měli se přece o něj starat oni a ne Malfoy! "Je jim snad něco?" nemohl uvěřit, že ho to napadlo až nyní, ale prostě se stále domníval, že jeho rodiče jsou stále v bezpečí domova, to však byla hloupost. Zpráva o jeho zranění se k nim přeci musela dostat… s obavou vyčkával na ortel.
"Jsou v pořádku, doma," zodpověděl jeho obě otázky. Nechtěli ho snad vidět? Proč tu nejsou s ním?
"Frankie, tví rodiče tě milují, ale museli si vybrat."
"Vybrat?"
"Ne to ne, spíš jsem měla použít slovo, že jsem něco po nich chtěl. Potřeboval jsi tu nejlepší péči a tu můžeš dostat jedině zde."
"Ty jsi je přinutil, aby se mě vzdali!" bleskl mu náhle.
"Ne tak to…."
"Vypadni, jsi jen parchant! Raději bych umřel, slyšíš! Umřel, než abych dovolil, abys ty takto mohl vydírat moje rodiče a přinutit je se mě vzdát! Zlomit jim srdce. Nenávidím tě, vypadni, vypadni, vypa…"
"Franku pššš…" avšak nebyl u utišení, jeho křik se nesl pokojem a Malfoy ač nerad musel pro jeho dobro odejít.
Byl to již týden, Frankův stav se značně zlepšoval. Stále byl odkázán na lůžko a ani strava se příliš nezlepšila. Záleží však, z jakého pohledu to vezmete, z pohledu Franka to byl obrovský pokrok, mohl mít brambory s vařenou zeleninou, což byla balada pro jeho žaludek na vodě. Byl tu však jiný problém a ten jméno Lucius Malfoy. Od jejich nepříjemného rozhovoru se zde ani jednou neukázal, nyní se o něj starala výhradně Margarita, avšak ta se k němu chovala stále odtažitěji, až nakonec se s ním vyměňoval pouze ty nejnutnější slova, typu "jak se ti daří?". Samozřejmě ho to mrzelo, ale nechápal, jak se může zastávat někoho jako je on a být dokonce na jeho straně. Sejně jako se stupňovala odtažitost pečovatelky, rostla i jeho nejistota. Nebyl si již tak zcela jist, jestli se zachoval zcela správně, jako tomu bylo bezprostředně po onom incidentu.
"Margarito?" šeptl tiše, mezi steny bolesti, když postarší dáma čistila žíňkou namočenou v heřmánku a dalších léčivých bylinkách, o kterých mnohdy ani nevěděl, že existují, jeho mírně mokvající ránu, kterou bohužel nešlo naprosto zašít či uzdravit, ale bylo nutné ji ponechat čas, jinak by hrozilo její opětovné otevření.
"Přejete si?" zdvořilostní otázka, avšak do očí se mu nepodívala. Tohle již nemohl vydržet, přeci to on tu byl oběť a Lucius psychopat, jenž mu ničí život.
"Proč se ho zastáváte, víte, co udělal? Kvůli němu má rodina trpí, kvůli němu tu ležím, kvůli…"
"A už dost," práskla žíněnkou rozčileně o peřinu, "jsi rozmazlenej fracek, pokud si tohle myslíš! Teď mě dobře poslouchej," rozčileně na něho mířila svým baculatým prstem. "To díky němu žiješ, nebýt jeho umřel bys v nemocnici, protože tví rodiče neměli dostatek peněz na to, aby ti zaplatili za kvalitní léčbu a pro doktory tvůj život nebyl tak cenný, aby za něj utráceli příliš peněz. To díky němu ještě dýcháš a měl bys mu každý den děkovat a ne se chovat jako ten největší, nevychovaný spratek!" už se otáčela k odchodu, avšak mezi dveřmi se ještě zastavila. "Myslíš si, že tví rodiče trpí? Jak by jim bylo, kdybys zemřel? Uvažuj chvíli!" a práskla za sebou dveřmi nechajíce Frank přemýšlet nad jejími slovy, z nichž každé bylo pravdivé a do krve drásalo jeho srdce.
Další den se paní Margarita objevila znovu, což ho velmi udivilo. Její chování nebylo o nich vřelejší, avšak byla v něm jakýsi změna, kterou Frank však nechápal. Opět ho ošetřila, nakrmila, což bohužel stále nezvládal bez něčí pomoci, tedy pár lžic by do úst vložil, ale rozhodně by to nestačilo. Pak však neodešla, usedla do křesla a jakoby nad něčím uvažovala.
"Dávám výpověď!" pronesla zcela neočekávaně.
"Přejete si?" zdvořilostní otázka, avšak do očí se mu nepodívala. Tohle již nemohl vydržet, přeci to on tu byl oběť a Lucius psychopat, jenž mu ničí život.
"Proč se ho zastáváte, víte, co udělal? Kvůli němu má rodina trpí, kvůli němu tu ležím, kvůli…"
"A už dost," práskla žíněnkou rozčileně o peřinu, "jsi rozmazlenej fracek, pokud si tohle myslíš! Teď mě dobře poslouchej," rozčileně na něho mířila svým baculatým prstem. "To díky němu žiješ, nebýt jeho umřel bys v nemocnici, protože tví rodiče neměli dostatek peněz na to, aby ti zaplatili za kvalitní léčbu a pro doktory tvůj život nebyl tak cenný, aby za něj utráceli příliš peněz. To díky němu ještě dýcháš a měl bys mu každý den děkovat a ne se chovat jako ten největší, nevychovaný spratek!" už se otáčela k odchodu, avšak mezi dveřmi se ještě zastavila. "Myslíš si, že tví rodiče trpí? Jak by jim bylo, kdybys zemřel? Uvažuj chvíli!" a práskla za sebou dveřmi nechajíce Frank přemýšlet nad jejími slovy, z nichž každé bylo pravdivé a do krve drásalo jeho srdce.
Další den se paní Margarita objevila znovu, což ho velmi udivilo. Její chování nebylo o nich vřelejší, avšak byla v něm jakýsi změna, kterou Frank však nechápal. Opět ho ošetřila, nakrmila, což bohužel stále nezvládal bez něčí pomoci, tedy pár lžic by do úst vložil, ale rozhodně by to nestačilo. Pak však neodešla, usedla do křesla a jakoby nad něčím uvažovala.
"Dávám výpověď!" pronesla zcela neočekávaně.
"Cože?" čekal mnohé, nadávky, ošklivé pohledy, ale tohle nikoli. Snažil se zvednout, aby měl lepší výhled, avšak jediné k čemu to vedlo, byla ostrá bolest, která projela celým jeho tělem. Opět se pokusil uvolnit. "Proč?" hles zdrceně. "Jestli je to kvůli mně, já…"
"Ne tak docela. Mluvila jsem po včerejší hádce s panem Malfoyem, který naši hádku zaslechl. Chce, abych se Vám omluvila," mluvila, jakoby si tento proslov dávno připravila, snad i předepsala a nyní ho pouze četla z papíru. Bylo to tak odtažité, jakoby mluvila se svým nadřízeným, kterého nemá ráda, ale to nemění fakt, že je to nadřízený.
"Cože chce?" tohle tedy nečekal.
"Nenuťte mě to opakovat!" Najednou se pokojem rozlil strašné, nepříjemné ticho
"Omlouvám se. Tohle jsem nechtěl."
"Neomlouvejte se, pokud to nemyslíte vážně!"
"Ale myslím," namítl.
"Ne! Protože jste nad tím neuvažoval, kdyby ano, neomlouváte se mně." Zvedla se židle, avšak musela se nejdříve opřít dlaněmi o její opěradla, až nyní si uvědomil křehkost a unavenost této rázné ženy.
"Zůstaňte," žádná reakce. "Prosím… já … chtěl bych si s Vámi pomluvit, prosím," domníval se, že ani nyní nevyslyší jeho přání a jen tak odejde, ale mýlil se. Žena se opět usadila do křesla a vyčkávala, jenže on najednou netušil, co že to toužil říct.
"Chtěl jste mluvit," připomněla mu.
"Já…"
"Jestli mi nemáte co říct, půjdu!"
"Ne! Nechoďte," nebyl to rozkaz, ale prosba zoufalého muže. "Já…chtěl bych se zeptat…. chtěl bych se zeptat, co se stalo, když jsem nebyl při vědomí, já … bez toho se nemohu plně rozhodnout."
Výraz na ženině tváři zjemněl. "Víš Franku," opět mu tykala, "jak jsem již řekla, tví rodiče si nemohli dovolit kvalitní lékařské ošetření, a tak tvůj otec vyhledal pana Malfoy…"
"Cože udělal?" Skutečně slyšel dobře? Nemohl uvěřit vlastním uším.
"Ano, víš až tehdy se pan Malfoy dozvěděl, co se ti stalo, okamžitě povolal ty nejlepší lékaře a zajistil ti to nejlepší ošetření. Vím, že mu vyčítáš, že tě odloučil od matky, ale není to tak zdaleka pravda. Víš znám ho již delší dobu a moc si ho vážím, mockrát mi pomohl. Myslím, že vím, co ho vedlo k jeho rozhodnutí, ale je důležité, abys to pochopil ty sám!" podívala se na něj zkoumavě, jakoby mu snad chtěla vnuknout své myšlenky.
"Nevím proč, já se v něm nevyznám. On… vždy jsem ho měl za úchyla, pedofila a člověka, který mi zničil život, nevím, jak se mám vyrovnat s tím, že tento muž má i jinou stránku."
"Víš, možná by stačilo si s ním promluvit, tedy než tě pan Malfoy pošle k tvým rodičům."
"Cože chce?!" ne to nemohla být pravda, proč by to dělal?
"Vždyť to jsi přece chtěl, nemám pravdu?" usmála se na něj a odcházela pryč.
"Počkejte!" křikl n poslední chvíli, tedy až si plně uvědomil, co se odehrává. "Kam jdete?"
"Kam bych šla, odcházím přece, hlupáčku," usmála se na něj mile.
"I přesto? Vždyť…"
"Musím Franku, doufám, že jednou pochopíš, proč jsem odešla. Měj se hezky," tiché klapnutí dveří a octl se sám. Ano SÁM, byla to krutá skutečnost, která ho udeřila zcela nepřipraveného. Jak se to mohlo stát? Měl přeci rodinu, přátele, Margaritu a … a Luciuse. To jediné co dokáže, je odehnat od sebe veškeré lidi, kteří ho milují? Jedno slza následovala druhou a on ani nemohl vtisknout obličej do polštáře a tlumit tak své vzlyky, jako to dělával jindy, i tohle maličké ulehčení mu bylo odepřeno.
***
Příjemný krouživý dotek žíňky na jeho boku, vtíravá vůně bylin, Frank se ze spaní spokojeně usmál. Opět byl jeho levý bok přikryt obvazem a ne to jemňoučký ručník, který zajišťoval dostatek tepla. I když mu to bylo značně nepříjemné, jediné co ho dále krylo, byl druhý ručník položený na jeho bedrech, kvůli hygieně. Jemné polibek na líce a pak něčí kroky. Ale Margarita dala výpověď?
"Margarito?" hlesl tiše do tmy. Krok ustaly, jakoby dotyčný chtěl navodit dojem, že je Frank v pokojí sám, ale proč by to dělal?
"Luciusi?" zkusil to znovu. Ano! Slyšel to! Určitě slyšel jeden rychlý krok, jakoby někoho vylekal a on si až později uvědomil, že musí být v klidu. Musel se pro sebe usmát, i když mu tak zcela do smíchu nebylo.
"Luciusi, vím, že tu jsi," žádná odezva. Povzdechl si. "Prosím, potřebuji si promluvit," ani tentokrát se nedočkal reakce. "Prosím, není mi dobře, hrozně to bolí," musel se uchýlit k této malé lži. I hned po jeho slovech se rozsvítilo malinké světlo vedle jeho postele.
"Kde tě to bolí? Rána? Otevřela se?" malinko nadzvedl peřinu a chtěl rukou vklouznout pod ní, aby opatrně odkryl ručník a mohl si ji prohlednout. Frankova ruka ho však zadržela, byla to sice pravačka, který byla od rány dál, ale přesto to značně zabolelo, proto ji ihned i s Luciusovou rukou stáhl.
"Potřebuji si s tebou promluvit," hlesl Frank.
"Teď na to není čas, jestli tě to bolí, může o být…"
"Lhal jsem!"
"Cože?!"
"Můžeme si promluvit?" kul železo, dokud bylo žhavé.
"Franku, vím, že chceš odtud. Psal jsem tvým rodičům, do týdne tu budou a vezmou si tě domů," nejspíš považoval celou věc za uzavřenou, protože se otáčel k odchodu.
"Proč jsi mě od nich vzal?" šel přímo k jádru věci.
"Franku, můžeš zpět k rodině, to je to, co sis přál, nech to plavat."
"Proč? Musím to vědět!" Vypadalo to, že mu neodpoví.
"Víš Fee, nejspíš ti nedokážu odpovědět na tuto otázku tak, aby tě to plně uspokojilo. Tvá matka tě navštěvovala, ale nedokázala se smířit s tím, že ti pomáhám, viděl jsem to v jejích očích, pohledu…nenávist, kterou cítila, na mě přímo křičela. A já se bál, že pro svou nenávist zapomene na to, co je pro tebe nejlepší, a tak jsem ji přinutil, aby se na dobu, než se uzdravíš, vzdala s tvým otcem svých práv vůči tobě ve prospěch mě." jemně stiskl jeho ruku.
"Já se tě nikdy nevzdám! Pošlu tě k tvým rodičům a postarám se o to, aby ses uzdravil a pak," přitiskl se k jeho levému uchu, "a pak budeš můj. Celý můj!" smyslně zašeptal.
"Ne tak docela. Mluvila jsem po včerejší hádce s panem Malfoyem, který naši hádku zaslechl. Chce, abych se Vám omluvila," mluvila, jakoby si tento proslov dávno připravila, snad i předepsala a nyní ho pouze četla z papíru. Bylo to tak odtažité, jakoby mluvila se svým nadřízeným, kterého nemá ráda, ale to nemění fakt, že je to nadřízený.
"Cože chce?" tohle tedy nečekal.
"Nenuťte mě to opakovat!" Najednou se pokojem rozlil strašné, nepříjemné ticho
"Omlouvám se. Tohle jsem nechtěl."
"Neomlouvejte se, pokud to nemyslíte vážně!"
"Ale myslím," namítl.
"Ne! Protože jste nad tím neuvažoval, kdyby ano, neomlouváte se mně." Zvedla se židle, avšak musela se nejdříve opřít dlaněmi o její opěradla, až nyní si uvědomil křehkost a unavenost této rázné ženy.
"Zůstaňte," žádná reakce. "Prosím… já … chtěl bych si s Vámi pomluvit, prosím," domníval se, že ani nyní nevyslyší jeho přání a jen tak odejde, ale mýlil se. Žena se opět usadila do křesla a vyčkávala, jenže on najednou netušil, co že to toužil říct.
"Chtěl jste mluvit," připomněla mu.
"Já…"
"Jestli mi nemáte co říct, půjdu!"
"Ne! Nechoďte," nebyl to rozkaz, ale prosba zoufalého muže. "Já…chtěl bych se zeptat…. chtěl bych se zeptat, co se stalo, když jsem nebyl při vědomí, já … bez toho se nemohu plně rozhodnout."
Výraz na ženině tváři zjemněl. "Víš Franku," opět mu tykala, "jak jsem již řekla, tví rodiče si nemohli dovolit kvalitní lékařské ošetření, a tak tvůj otec vyhledal pana Malfoy…"
"Cože udělal?" Skutečně slyšel dobře? Nemohl uvěřit vlastním uším.
"Ano, víš až tehdy se pan Malfoy dozvěděl, co se ti stalo, okamžitě povolal ty nejlepší lékaře a zajistil ti to nejlepší ošetření. Vím, že mu vyčítáš, že tě odloučil od matky, ale není to tak zdaleka pravda. Víš znám ho již delší dobu a moc si ho vážím, mockrát mi pomohl. Myslím, že vím, co ho vedlo k jeho rozhodnutí, ale je důležité, abys to pochopil ty sám!" podívala se na něj zkoumavě, jakoby mu snad chtěla vnuknout své myšlenky.
"Nevím proč, já se v něm nevyznám. On… vždy jsem ho měl za úchyla, pedofila a člověka, který mi zničil život, nevím, jak se mám vyrovnat s tím, že tento muž má i jinou stránku."
"Víš, možná by stačilo si s ním promluvit, tedy než tě pan Malfoy pošle k tvým rodičům."
"Cože chce?!" ne to nemohla být pravda, proč by to dělal?
"Vždyť to jsi přece chtěl, nemám pravdu?" usmála se na něj a odcházela pryč.
"Počkejte!" křikl n poslední chvíli, tedy až si plně uvědomil, co se odehrává. "Kam jdete?"
"Kam bych šla, odcházím přece, hlupáčku," usmála se na něj mile.
"I přesto? Vždyť…"
"Musím Franku, doufám, že jednou pochopíš, proč jsem odešla. Měj se hezky," tiché klapnutí dveří a octl se sám. Ano SÁM, byla to krutá skutečnost, která ho udeřila zcela nepřipraveného. Jak se to mohlo stát? Měl přeci rodinu, přátele, Margaritu a … a Luciuse. To jediné co dokáže, je odehnat od sebe veškeré lidi, kteří ho milují? Jedno slza následovala druhou a on ani nemohl vtisknout obličej do polštáře a tlumit tak své vzlyky, jako to dělával jindy, i tohle maličké ulehčení mu bylo odepřeno.
***
Příjemný krouživý dotek žíňky na jeho boku, vtíravá vůně bylin, Frank se ze spaní spokojeně usmál. Opět byl jeho levý bok přikryt obvazem a ne to jemňoučký ručník, který zajišťoval dostatek tepla. I když mu to bylo značně nepříjemné, jediné co ho dále krylo, byl druhý ručník položený na jeho bedrech, kvůli hygieně. Jemné polibek na líce a pak něčí kroky. Ale Margarita dala výpověď?
"Margarito?" hlesl tiše do tmy. Krok ustaly, jakoby dotyčný chtěl navodit dojem, že je Frank v pokojí sám, ale proč by to dělal?
"Luciusi?" zkusil to znovu. Ano! Slyšel to! Určitě slyšel jeden rychlý krok, jakoby někoho vylekal a on si až později uvědomil, že musí být v klidu. Musel se pro sebe usmát, i když mu tak zcela do smíchu nebylo.
"Luciusi, vím, že tu jsi," žádná odezva. Povzdechl si. "Prosím, potřebuji si promluvit," ani tentokrát se nedočkal reakce. "Prosím, není mi dobře, hrozně to bolí," musel se uchýlit k této malé lži. I hned po jeho slovech se rozsvítilo malinké světlo vedle jeho postele.
"Kde tě to bolí? Rána? Otevřela se?" malinko nadzvedl peřinu a chtěl rukou vklouznout pod ní, aby opatrně odkryl ručník a mohl si ji prohlednout. Frankova ruka ho však zadržela, byla to sice pravačka, který byla od rány dál, ale přesto to značně zabolelo, proto ji ihned i s Luciusovou rukou stáhl.
"Potřebuji si s tebou promluvit," hlesl Frank.
"Teď na to není čas, jestli tě to bolí, může o být…"
"Lhal jsem!"
"Cože?!"
"Můžeme si promluvit?" kul železo, dokud bylo žhavé.
"Franku, vím, že chceš odtud. Psal jsem tvým rodičům, do týdne tu budou a vezmou si tě domů," nejspíš považoval celou věc za uzavřenou, protože se otáčel k odchodu.
"Proč jsi mě od nich vzal?" šel přímo k jádru věci.
"Franku, můžeš zpět k rodině, to je to, co sis přál, nech to plavat."
"Proč? Musím to vědět!" Vypadalo to, že mu neodpoví.
"Víš Fee, nejspíš ti nedokážu odpovědět na tuto otázku tak, aby tě to plně uspokojilo. Tvá matka tě navštěvovala, ale nedokázala se smířit s tím, že ti pomáhám, viděl jsem to v jejích očích, pohledu…nenávist, kterou cítila, na mě přímo křičela. A já se bál, že pro svou nenávist zapomene na to, co je pro tebe nejlepší, a tak jsem ji přinutil, aby se na dobu, než se uzdravíš, vzdala s tvým otcem svých práv vůči tobě ve prospěch mě." jemně stiskl jeho ruku.
"Já se tě nikdy nevzdám! Pošlu tě k tvým rodičům a postarám se o to, aby ses uzdravil a pak," přitiskl se k jeho levému uchu, "a pak budeš můj. Celý můj!" smyslně zašeptal.
Diskusní téma: part eleven
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.