part seven
"Nepřeji si, abyste tu byl, až se kluci vrátí! Je vám to jasné? Už jste jim ublížil až dost!"
"Ale pane Iero, s někým si mě musíte plést," očividně se bavil jeho rostoucím vztekem.
"Ministr už tu není," upozornil jej na maličkou, že není třeba hrát více tuhle směšnou hru.
"Já vím, Franke, jen miluji ten pohled na tebe, když se zlobíš," přešel blíž k němu a tyto slova spíše šeptal.
"Vypadněte odtud, možná mi ten trouba, co jste mu vymyl mozek, nevěří, ale ředitel Brumbál mi věřit bude a vy za to zaplatí. Zaplatíte za to, co jste udělal."
"Ale Frankie, ty zapomínáš, že já vlastně nic nedělal. A navíc Brumbál už je jen pojem, který brzy nebude nic znamenat," přešel k němu a než stačil jakkoliv reagovat, pohladil ho po tváři, "bude lepší, když si na to zvykneš."
Ten okamžitě odstrčil jeho ruku ze své tváře. "Nikdy víc se mě nedotýkejte! Vypadněte," procedil mezi zuby.
To už však bylo na obávaného smrtijeda příliš. Přitiskl si ho těsně k sobě a volnou rukou sevřel jeho vlasy. Nutil ho tak, aby se mu díval přímo do očí.
"Pusťte mě," Frankovi se ani trošku nelíbil nastalý pocit bezmoci a zvíře chycené do pasti kope kolem sebe,"já nejsem dítě, ty pedofile!"
Plesk. Frankovi se zatmělo před očima, na dřívější škole dostal mnoho ran, většinou se jednalo spíše o kopance, pohlavky málo kdy, ale jak se ukázalo Malfoy v nich byl mistr. Frank se mohl smířit s obrovským otiskem, který jen tak nezmizí. Nechtěl, brečet, ale slzy se mu samovolně spustili a i když se snažil rychle mrkat, aby je skryl, blonďatému aristokratovy neunikly.
"Franku," zasyčel mrazivě, "tohle bylo naposledy, co sis tohle dovolil!" každé jednotlivé slovo od sebe s náležitými pomlkami oddělil, aby jim tak dodal na důrazu. "Můžeš si být jist, že mě ty děti ani v nejmenším nevzrušují, ale znám mnoho takých, kteří by jejich prdelkám neodolali. Dobře si rozmysli, jak se ke mně budeš chovat," po té až mateřským dotykem jemně setřel jednu ze slziček. Jeho pohled zjihl a on se opět tvářil jako by si ho chtěl teď a tady vzít. Kdyby Fee mohl, ustoupil by, ale tak mu nezbývalo než se modlit. Hůlka! Opatrně sjel rukou do kapsy a nahmatal onu spásnou věc, avšak v momentě kdy ji chtěl použit, kouzelník ustoupil a měl se k odchodu, zanechávaje tak svého společníka zmateného. To co již nemohl spatřit, byl spokojený úsměv, která předpovídal věci budoucí…
Frank zde čekal téměř již hodinu, sestra se zde vždy jen objevila, aby si něco vzala, ale odmítala mu sdělit bližší informace. Z jejího koktání Frank pochopil, že se něco důležitého projednává v kanceláři ředitele a že jsou u toho všichni a že nemá čas se s ním zdržovat. V hloubi duše mu bylo jasné, o čem s takovým zápolením debatují, ale nechtě si připustit, že byl z celé situace naprosto vyšachován a že ten parchant z toho možná nakonec vyvázne. Sledování pravidelných vzorů jej po chvíli přivádělo k šílenství a on byl nucen vstát a pochodovat po místnosti.
"Vy jste ještě tady? Měl byste jít zpět na kolej!" okřikla ho o další půlhodinu později ošetřovatelka. To již dokázal nakreslit vzor na dlažbě zpaměti, věděl o kdekteré pavučině a prasklině ve zdi a právě se začínal zaujatě věnovat strategií letu jedné z much. Uklidňovalo ho vymýšlet její jméno. Vyděl, že musí zažínat na E… nejdříve mu na mysl přišlo jméno Edgar, avšak nějaký vnitřní instinkt mu napovídal, že se jedná o samičku, blíže to však nezkoumal. Effi bylo rozkošné jméno, ale při jeho vyslovení bylo nutné nejdříve náležitě polknout, jinak jeho krása začala pokulhávat. Už, už to měl na jazyku, když byl vyrušen.
"Prosím, řekněte mi, co se to tu sakra děje!" již více nemohl vydržet, jak se tu k němu chovali.
"Nebuďte drzý mladíku!" napomenula ho příkře, ale pak se přeci jen smilovala. "Měl byste vědět, že chlapcům byla upravena paměť…"
"Cože?" skočil ji neurvale do řeči.
"Ministerstvo se dohodlo s rodiči a ředitelem, že to tak bude nejlepší, chlapci si nepamatují, že se nějakého trestu zúčastnili, bude to tak pro ně nejlepší."
"Jak můžete vědět, co je pro ně nejlepší, co když se to časem dozví…"
" I to bylo ošetřeno, nikdo kromě Vás a Vašich přátel, jak všichni předpokládají, o této skutečnosti nic neví a tak to i nadále zůstane, veškerým ostatním nepovolaným osobám byla paměť upravena."
"Ale..."tohle se přece nemohlo dít! Tomuhle nevěřil, spíše věřit nechtěl.
"Pochopte to, je to tak pro ně nejlepší, Vaším přátelům bude paměť upravena rovněž, a pokud si budete i vy přát…"
"Nikdy! Rozumíte?! Nikdy!"
"Nekřičte na mě mladíku, já za to přece nemohu!"
Frank unaveně klesl na kolena, to ošetřovatelku přimělo změnit přístup. Strachem o ty děti zapomněla, že Frank jim je rovněž, že jeho duše je stejně křehká a že on si stále veškerou hrůzu pamatuje.
"To bude v pořádku, pšššš…" klesla vedle něj, pevně ho objala a přitiskla jeho tvář do svého výstřihu. Jindy by se Frank odtáhl, neměl rád tyto důvěrné gesta, ale nyní již na to neměl sílu. Byl zvyklý, že lidem, kteří mu ubližují, to prochází, ale že se může dít i tohle a to naprosto neviním?!
Ano Frank byl veškerým děním na minulé škole natolik poznamenaný, že si začínal někdy myslet, že jim třeba zavdal příčinu, že je opravdu zrůdou… že kdyby se třeba nenarodil… Tyto myšlenky na něj přicházeli, nacházel-li se v depresi. Patřil mezi lidi, kteří musí klesnout až na samotné dno, aby se mohli odrazit a znovu plout ke hladině, ale nemohl si dovolit, aby tento jeho pád viděla ošetřovatelka. Stále uvnitř jeho mysli blikalo výstražné sebezáchovné světélko.
"Neboj se, už se to nebude opakovat…" šeptala mu do ucha, ale jak tomu měl on věřit, když před několika hodinami by řekl, že to co se nyní událo je ta nejhloupější věc, kterou si kdo vymyslel?
"Opravdu… chtěli, odvolat pana ředitele…."
"Cože?"
"Ano ministerstvo, ale nakonec se rozhodli, že zde pouze pověří někoho nad dozorem, aby se to již vícekrát nemohlo stát."
To Franka skutečně uklidnilo, ne však ta část o dozoru, ale že jejich ředitel, jeden z hrstky dobrých lidí na této škole, zůstane i nadále jejich strážným andělem.
"Koho?" bylo jediné na, co se jeho vyprahlá ústa zmohla.
"Netuším, broučku," šeptla tiše a pokračovala v chlácholivém kolébání, poslední co si Frank pamatoval, byla levitující lahvička a pak odporně sladká chuť…
Frank sebou nepohodlně házel na posteli a rukama podvědomě šmátral kolem sebe. Chatrná přikrývka, kterou přes něj přehodila ošetřovatelka, mu již téměř před hodinou, sklouzla z ramen a následně na podlahu a reakce Frankova těla na sebe nenechala dlouho čekat. Třel si jednou nohou o druhou a tulil se ke zbytkům tepla na jeho madraci. Neotevřel oči, bál se co by mohl spatřit. Jeho vnitřní instinkt ho varoval, že se nenachází na své koleji, ale nemohl si za boha vzpomenout, proč tomu tak je. Věřil, že jeho tělo se časem samo přizpůsobí a milosrdný spánek ho vysvobodí z jeho "utrpení", stejně jako tomu bývalo, když byl malý, chtělo se strašně na záchod, ale příliš se bál jít temnou chodbou, na jejímž každém konci jisto jistě čekal nepřítel. Většinou se snažil na nic nesoustředit, naprosto uklidnit svou mysl, aby se k cíly dostal rychleji, avšak to šlo pouze, když jste byli na místě, které znáte, kde se cítíte v bezpečí.
Frank si byl stoprocentně jist, že slyšel zašustění nějaké látky, podvědomě se přikrčil a litoval, že se nemůže celý přikrýt peřinou. Znovu! Ne, to si přece nemohl vymyslet! To se mu nezdá! Tato nejistota snad byla horší, než kdyby Frank s jistotou věděl, že ho někdo sleduje. Pokusil se zklidnit svůj dech a dodat nu na pravidelnosti, aby se dotyčný domníval, že spí, ale spíše to znělo jako dech astmatika, kterému právě začíná záchvat.
Kroky! Někdo šel k jeho posteli, o tom nemohlo být pochyb. Jedna jeho část, chtěla dále předstírat, že je v hlubokém spánku, avšak ta druhá mu napovídala, že vhodnější by bylo se pokusit co nejdříve dostat z jeho blízkosti nebo alespoň najít svoji hůlku. Z čista jasna na své noze ucítil něčí dotyk! Nebyl to přímo dotyk ruky, ale spíš… kožené rukavice. Až nyní si plně uvědomil, že ho někdo svlékl a on zde leží pouze ve svém tričku a spodním prádlu, což bylo určitě jedním z důvodů jeho zimnice. Instinktivně se pokusil, nohu odsunou, ale k ničemu to nevedlo.
"Kdo… kdo jste!" nezbývalo mu nic jiného než čelit skutečnosti. Odpovědi se mu však nedostalo, jen tichého zasmání. Pokusil se sednout a vylézt z postele druhou stranou, než u které stál neznámý muž. Tatáž ruka, která před chvílí laskala jeho koleno, ho nyní přitiskla zpět do postele. Varovné světélko uvnitř jeho hlavy se rozblikalo. "Co tu chcete?" opět žádná odpověď. Najednou uslyšel další šustění látky, prohnutí postele a najednou se octl v něčím náručí!
"Pusťte mě! Slyšíte!" začal se vzpírat, seč mohl a křičel, jakoby ho na nože brali. Snažil se ho rukama od sebe odstrčit, ale postel byla příliš krátká a hrozilo mu spadnutí, když e od neznámého muže odtahoval. Neznámému? Bylo mu víc, než jasné kdo vedle něj leží. Ta vůně drahé kolínské, kvalitní šampon na vlasy i jeho vlastní pížma Franka utvrzovalo v tom, že vedle něj neleží nikdo jiný, než Lucius Malfoy.
Ruka jeho nepřítele se obtočila kolem jeho štíhlého pasu a přitiskla si ho blíž k sobě. Cítil se hrozně ohrožen, vždyť měl na sobě jen jednu nepatrnou vrstvu, který ho dělila od nahoty. Čím více se pokoušel odtáhnout, tím tisk sílil a on jeho tělo se octlo v nepřirozené, prohnuté pozici, tváří a hrudí pokud možno co nejdále, avšak oním místem se o něj téměř třel. Kdyby byl Frank optimistou, uvědomil by si, že chlad už vůbec necítí.
"Pusťte mě!" rozkaz, který vyzněl spíše jako prosba.
"Ne! A čím dřív se s tím smíříš, tím dřív ti bude příjemně," následně kolem něj ovinul svůj plášť. Využil toho, že Frank je podstatně menší, takže i jeho nohy byly v teple.
"Nikdy! Slyšíš mě! Nikdy"
"To už tu Frankie bylo a nijak ti to přece nepomohlo. Nech se ode mě rozmazlovat a já slibuju, že toho nebudeš litovat." Tento nápad se mu zdál natolik absurdní, že měl neovladatelnou chuť se rozesmát! Nevzdával snahy o vyproštění se, ale díky medicíně, kterou dostal a prožitému stresu, byl stále slabí a brzy se unavil. Kdyby se snad jednalo o jinou osobu, využil by toho tepla, které vycházelo z mužovy náruče, objal ho a hledal u něj útěchu.
"Fee, nikdo tu široko daleko není. V tuto hodinu nikdo na ošetřovnu nepůjde a ošetřovatelka hlídá ty dva spratky v jiné odlehlé části ošetřovny, aby s nimi náhodou některý student nepřišel ještě do kontaktu, než bude proces plně u konce. Ale pokud se ihned neuklidníš, můžu jít navštívit je!" Byla to jasná výhružka, buď přijme jeho blízkost, nebo ten parchant opět ublíží nevinným. Veškeré pokusy osvobodit se byly ty tam a on odevzdaně ulehl vedle nepřítele.
Kdo by si byl myslel, že to přijde mocnému smrtijedovi líto? Nechtěl svého broučka takto, nepřál si ho zlomeného, vyčerpaného…možná vyčerpaného ano, ale pouze nespoutaným vášnivým milováním. Tak dlouho na něj musel čekat, tak dlouho snil o tom, že bude moci okusit jeho plné, rudé rty, sát jen, laskat až se z nich budou drát pouze spokojené vzdychy. Vše dělal pro něj! Ksakru! Vždyť on si ani neuvědomuje, jaké nebezpečí mu hrozí, pokud by dal nějak najevo, že o něj ztratil zájem. Jedna část světa bude chtít okusit to samé, co měl jeden z nejmocnějších mužů Anglie a ta druhá bude chtít sprovodit nečistokrevného studenta ze světa. Při této myšlence si drobounké tělo přitiskl blíž k sobě a odsunul mu jeho zpocené kadeře z tváře. Mladé tělo se však opět odmítavě odtáhlo.
"Franku!" ostře ho varoval.
"Nesahej na mě tou ohavností, co nosíte!"
"Dobře, nebudu," rozhodl se splnit jeho přání a stáhl si obě rukavice a hodil je někam na podlahu, "ale ty se přestaň chovat, jako hlupák. Stále jsi celý promrzlý, s takovou budeš nemocný!" Znovu ho pohladil po tváři, tentokrát mladík ať chtěl či ne, uhnout nemohl, přesto se malinko odtáhl.
Nával tepla a jemné laskání ve vlasech jej pomalu ukolébávalo ke spánku. Všemožně se tomu snažil zabránit, to poslední co si přál, bylo, aby spokojeně usnul v náruči největšího nepřítele. Jenže od nástupu do Bradavic se nějak jeho tělo rozhodlo neposlouchat příkazy z mozku a o několik minut později konečně jeho dech nabral na pravidelnosti.
Diskusní téma: part seven
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.