part nine
Bylo toho na něj prostě příliš, už nevěděl, co si o tom vše má prostě myslet. Mělo by být snadné si namluvit, že vše je jen výplodem jeho choré mysli, absurdita těchto zážitků by mu měla jeho teorii jen potvrdit, ale pak tu byla zarudlá místa na jeho těle, která mluvila jasně.
Och ne, nechtěl na to myslet, zaobírat se tím. Jediné, po čem skutečně toužil, bylo jít spát. Jenže chtít… zbožné přání. Nemohl si dovolit tu jen tak usnout, stále nahý a čekat si, jestli opět někdo nezvaný „nezaťuká na dveře“.
Vstal tedy z postele, ve skříni našel nové oblečení a sešel dolů po schodech do kuchyně. Po přítomnosti druhé osoby nikde nebylo ani památky, avšak pro jistotu si v celém domě rozsvítil světlo, přece jen se tak i obávaná skříň zdála být bezpečným úkrytem. Tedy pouze se zdála, dobrovolně by do ní nikdy nevlezl. Ostatně funkční elektřina je dobré znamení, v každém hororu přece ta pravá scéna začíná až tehdy, vypne-li pronásledovatel elektřinu. Zmáčkl tlačítko na záznamníku doufaje, že mu Gerard zavolal, aby mu řekl, co ho zdrželo, ale nic. Ani jeden vzkaz. Ostatně to byl celý on, zapomněl se v práci v haldě dokumentů a jeho mladší bratr se doma mohl užírat strachem. Dal si vodu na kafe, což ho automaticky uklidňovalo a mělo to na něj relaxační účinky. Mozek již měl nejspíš zafixováno: kafe je lenošení. Sedl si na kuchyňskou židli a čekal, než začne voda vřít. Pak si to však rozmyslel, vstal a zapnul topinkovač. No jo no, kdo by odolal jemně opečenému toustu a máslem a nutelou? On rozhodně ne. Sedl si na kuchyňskou linku a jen tak klidně houpal nohama. Venku byla tam a zase tam začínalo mírně poprchávat, o čemž ho informoval zvuk kapek dopadajících na okap. Přešel k oknu a otevřel ho dokořán, aby do pokoje mohl čerstvý vzduch. Zrovna zalíval kávu vodou a nasával lahodnou vůni, která lákala jeho smyslové buňky zapomenout na hrozbu opaření se, a alespoň douškem ochutnat tohoto lahodného nápoje, když se chodbou vedoucí z kuchyně rozezvučel zvuk telefonu. Dolil vodu, postavil konvici na kuchyňskou linku a rychle se rozběhl k telefonu.
„Prosím?“ křikl překotně.
„Mikey?! Jsi to ty?“ křičel Gerard do telefonu. „Konečně! Sakra,“ na chvilku to v telefonu zašumělo a nebylo nic slyšet, „snažím se ti … už pěknou dobu, ale není tu signál, musel jsem jít 200 metrů od …, abych se ti mohl dovolat“
„Stalo se něco,“ vyděsil se Mikey. „A kde vlastně jsi, že je tam tak blbej signál? A kdy se konečně vrátíš dom? Neříkej mi, že zas přespíš v práci?!“ utrhl se na něj.
„Mikey, promiň, ale dom se nedostanu … sakra,“ křikl a spojení se opět přerušilo.
„Gee…slyšíš mě? Strašně blbě tě slyším, ztrácíš se mi,“ křičel už nyní i Mikey.
„Mikey, … se domů,“ v telefonu to zašumělo, „ je … strašné…“ opět se to přerušilo, „díky tomu budu muset … v kanceláři.“
„Gee, sakra, vůbec tě neslyším!“
„Mikey,… až z kanceláře ano? Neměj …. strach, jsem v ... jen se nedostanu domů, silnice je neprůjezdná. Slyšel jsi mě nyní?“
„Jo slyšel, trochu, ale co se stalo?! Gee, jsi určitě v pořádku, děsíš mě…“ Tut, tut, spojení se přerušilo. Mikey se opět pokusil vytočit číslo na Geeho mobil, ale ozvalo se jen, že uživatel není dostupný, že to má zkusit později.
„Sakra!“ vrátil telefon zpět a vydal se do kuchyně. Jeho tělo svírala nepříjemná předtucha. Netušil, co se mohlo stát, tento hovor ho vyděsil víc, než kdyby o sobě Gee nedal vůbec vědět, občas byl nezodpovědný jak třináctileté dítě v pubertě, ale tohle bylo skutečně divné. Vrátil se do kuchyně, která byla zaplavena příjemnou vůní, usadil se ke stolu, kávu si dal před sebe a jen tak seděl. Jeho tělo vibrovalo vzrušením, avšak ne tím příjemným, co vás nutí vrtět jako kotě, ale tím, co vás nenechá v klidu, slyšíte tep svého srdce a hlas vám přeskakuje, jak se mu líbí. Uvažoval, jak dlouho to může Gerardovi trvat do kanceláře, tahle nejistota ho ubíjela. Nejdříve prsty bubnoval do stolu, aby se uklidnil, avšak nemělo to žádný účinek. Chtěl podívat na správy, ale pak mu došlo, že Gerard může mít jen nějakou poruchu na autě jako píchlé kolo a měl jisté tušení, že tohle by se ve večerních novinách nevysílalo. Nic ani nenasvědčovalo nějaké přírodní katastrofě. Vše prostě bylo na hlavu postaveno.
Crrrr. Konečně! Mikey se rychle rozběhl k telefonu, když v tom se rozezvučel i jeho mobil v kapse. Zvednul raději pevnou linku a přitom se rychle koukl na displej mobilního telefonu. No jasně Jack. Bude muset počkat.
„Mikey?!“
„Bože Gerarde! Konečně! Už jsi v kanceláři?!“
„Ne, Mikey, jedu tam, musel jsem si zavolat taxi. Ušel jsem kvůli tomu skoro půl kiláku.“
„Cože? Proč?! Gerarde, nezkoušej se mi říct, že jsi naboural, protože jestli jo, tak tě přijdu dorazit!“ křičel vyděšeně.
„Miško, uklidni se, jsem v pořádku, volám přece z taxiku ne? Nic mi není, jen mám něco s autem a…“
„Tak proč jedeš do kanceláře a ne dom?“
„Mikey, necháš mě kruci domluvit?“ počkal chvíli, zdali mu opět neskočí bráška do řeči a pak pokračoval, „Mikey, něco se skutečně stalo, nedokážu si to vysvětlit, prostě je to kalamita… něco strašného, nedokážu si představit, jak se to mohlo stát…“
„Co?“ nevydržel to opět.
„Stromy,“ přešel to tentokrát Gerard, „les vypadá jak po útoku tajfunu, co tajfunu! Slabé slovo, přes cestu jsou stromy, hlína je nahrnuta na silnici, kdyby jen hlína, kopce! Je to strašné, nedá se projet. Všiml jsem si toho pozdě a najel na kus stromu, znáš ty dnešní auta, nic nevydrží, kolo bude nejspíš v kýblu….“
„Ale jsi v pořádku teda?“ ujišťoval se raději.
„Ano jsem, vážně se neboj, Miško!“
„A co se v lese stalo? Vždyť nebyla ani bouřka ne? Jen poprchává.“
„Právě, je to postavené na hlavu, nedokážu si to vysvětlit, co mohlo způsobit takovou pohromu, je to jakoby se tudy prohnalo tornádo. Strašné… Podstatné je to, že ulice je neprůjezdná. Když jsem odjížděl, už tam přijížděli hasiči, snad to během zítřka daj do pořádku, ale dnes se domů rozhodně nedostanu. Naše část ulice je prostě odříznuta od zbytku světa…“
„Gee…“ v jeho hlase se odrážely všechny jeho pocity, strach a úzkost.
„No táák, Mikey, neboj se. Jdi hezky spát, ju. Zítra nejezdi do školy… Posloucháš mě?!“ zvýšil hlas, aby ho vytrhl z jeho zadumanosti.
„Jo promiň, zamyslel jsem se,“ kvikl.
„Dobře, tak dobrou, musím končit, jsem na místě a musím platit. Jo a žádnej mejdan!“ neodpustil si poslední vtip.
„Dobrou Gee,“ řekl již spíše sám pro sebe, neboť Gerard mobil vypnul. Jeho srdce nyní bilo jako splašené a hlavou mu probíhalo tolik myšlenek, div ho z toho nerozbolela. Jenda informace však, jakoby neustále blikala, jako výstražné světlo: odříznut od světa.
Neslyšel tohle už někde?
Jistě, začíná tak většina béčkových hororů.