part nineteen

„Cože? Já vám asi nerozumím… Proč by… Victor? Lžete“ osočil ho Mikey. Bylo to naprosto nelogické. Pokud tu někdo široko daleko skutečně trpěl, on by byl poslední na případném seznamu. A přesto! Ten pohled, jakým se na něj onen muž díval, jakoby čekal, až tuto informaci vezme na vědomí, jakoby snad mluvil skutečně pravdu. To bylo absurdní! A to mu taky řekl.
„Nelžu ti, Mikey, tam za těmi dveřmi je skutečně Victor,“ prohlásil. Jeho zrak se stočil k tmavému masivu. Bylo to možné? Tolik ho lákalo uchopit kliku, stisknout ji v dlani a se cvaknutím dovolit dveřím odkrýt tajemství.
„Jdu dovnitř!“ prohlásil rozhodně.  Dostalo se mu však tvrdého a ostrého ne, jako odpovědi.
Mikey sledoval jeho tvář zkoumaje, jak moc vážně to myslí, srovnal si v hlavě, že rychlejší než on jistě nebude, bude si tedy s ním o tom muset promluvit.
„Proč nemohu?“
„Prostě to nejde, podívej, už jsem ti toho řekl až až, jestli prozradím ještě víc, jsem mrtvej,“ čekal, zda se mu dostane pochopení. „Víš, kdybys tam teď vešel, možná bys už nevyšel. Souhlasím s tím, že bys měl vědět, co se za těmi dveřmi děje, ale absolutně nesouhlasím s tím, že bys to měl zjišťovat tak, že ty dveře otevřeš, kór nyní!“ jeho slovům dodalo na vážnosti hlasité zakřičení bolestí vycházející z dané místnosti.
„Chci vědět, co se tam děje. Tajíte mi to proto, že tam ve skutečnosti Victor není nebo proč? Jaký k tomu máte důvod?“ snažil se to pochopit. Nic už nedávalo smysl.
„Za ty dveře se prostě nedostaneš! Víc vědět nepotřebuješ!“ pronesl muž opět již tvrdě.
„Ale mám právo to vědět! Sám jste to řekl! Pokud mi nic neřeknete, nic se nezmění, nikdo jiný mi to neřekne, to přece víte! Máte možnost něco změnit!“ Viděl, že má pravdu, ale stejně tak mu bylo jasné, že si jsou oba dva dobře vědomi jeho manipulace. Otázkou bylo, jak se k tomuto faktu postaví.
„Nemůžu ti říct úplnou pravdu a ani tě nemůžu vpustit za tyto dveře, to by byla tvoje smrt, alespoň tohle mi věř!“ Mikey sám o sobě se podivil nad skutečností, že ho ani nenapadlo pochybovat nyní o jeho pravdomluvnosti, to, čím se jeho mysl nyní zaobírala, bylo, co může být tak závažného, že v jeho očích vidí strach.
„Říkal jste, že tam V… Victor,“ trvalo mu chvíli odhodlat se jen tak vyslovit jeho jméno, „že tam trpí…Proč bych se tam měl bát vstoupit?“ bylo to naprosto nelogické, troufal si říct, na hlavu postavené. „Dovolte mi to!“ byla to spíš prosba. „Vždyť pokud je tam přivázaný a tolik trpí, jak by mi mohl ublížit?“ podivoval se, jak již bylo u něj poslední dobou zvykem.
„Víš, když se tak nad tím zamyslím, domnívám se, že trpí právě proto, že jsi zde…“ zauvažoval nahlas.
„Ubližuji mu?“ zděšení v hlase bylo patrné. „Jak?“
„Svojí přítomností,“ hlesl muž. „Ach jo, budu toho litovat…“ nádech, „Víš, Mikey, ty a Victor… patříš mu!“ pronesl to jako by mluvil o ingrediencích do polévky, tak snadno sečetl a podtrhl jeho osud, jakoby o nic nešlo. Už, už se chtěl Mikey na něj rozkřičet, když muž dodal: „Stejně jako on patří tobě.“
„On mně patří? Jak?“ Říct, že ho to zaskočilo, by bylo slabé vyjádření stavu, ve kterém se nyní nacházel.
„Víš, Victor se stále brání té kletbě, ale tak je tu již po generace a ať se mu to líbí nebo ne, je silnější než on! Nic s tím nenadělá, jen teď díky své paličatosti trpí jako spráskaný pes, ne vlastně… Hůř!“ nesouhlas s jeho konáním byl zřejmý. Ostatně, podle dosavadního zjištění, Victorovo konání nepodporoval nikdo.
„Co by měl tedy udělat?“ zkusil Mikey rychle na muže vybafnout a docílit tak odpovědi v afektu, nad kterou by se dotyčný příliš nerozmýšlel a která by tomu odpovídala.
„Ošukat tě, jako to udělali všichni před ním s vyvolenými!“ očividně to přineslo žádaný výsledek.
„Ošukat mě? Cože?!“ opět šokovaný Mikey. Když si muž uvědomil, co provedl a že tohle se mu již zamluvit nepodaří, dal se s povzdechem do vysvětlování.  
„Ano, to že se ti stále vyhýbá, není jen tak! Dokonce i tomuto paličákovi došlo, že kdyby byl ve tvé přítomnosti, mohl by se snažit sebevíc, stejně by tomu podlehl. A tak tu raději trpí. To proč tu jsem, není ochrana toho, co je uvnitř před tebou, ale tebe před tím, co je uvnitř! Kdybych tě tam nyní pustil… blíží se úplněk… Jeho bolest je sílí, ale bude ještě mnohem, mnohem horší, až bude měsíc v úplňku, každou noc, s každým přiblížením se tomu dni, roste jeho bolest…“
„Co se stane při úplňku?“ otázal se se strachem.
„To nikdo neví, možná tento přežije, možná ne, nejspíš ho ale již nikdo nedokáže uhlídat a on si konečně vezme to zakázané ovoce – tebe. Nejspíš tě slupne jako malinu a zničí si tak poslední naději na štěstí,“ zakroutil muž hlavou. Mikey by však dal ruku do ohně, že to až tak daleko nemá v plánu nechat zajít. Co udělají, když bude Victor stále trvat na svém? Předhodí mu ho? Bude jim jedno, co by mu udělal? Otázky mu v hlavě vířily jedna přes druhou.
„Co mám tedy dělat?“ byla jediná z nich, kterou dokázal formulovat jasně a srozumitelně. Význam ostatních se ztrácel ve změti myšlenek.
„Počkat až bude den, klidně šero, hlavně ne nečekej, až měsíc bude sílit na obloze, svlékni se a nabídni se mu. To je to jediné, co ti nyní můžu doporučit,“ šeptal nyní tato slova, jakoby se bál, že je trýzněné zvíře ve vedlejší místnosti poslouchám a později ho zabije jako škodnou.
„Zabije mě?“ hlesl nejistě.
„Ne, pokud nebudeš čekat příliš dlouho, nyní ještě ne. Ale nesmíš otálet Mikey, ty a on… Patříte k sobě, kletba vám nedovolí před tím uniknout, jediný forma „vzpoury“ je smrt. A měl bys vědět, že pokud to vy dva budete ochotni nechat zajít až k tomuto okamžiku, vložíme se do toho my. Thomase odklidil, ale nikdy nezvládne uhlídat všechny. Mikey, neber to jako výhružku, ale jako radu. Buď se mu nabídneš, nebo mu tě předhodíme my. Musíme ho chránit!“ rozhodnost v jeho hlase mluvila jasně, je rozhodnuto. „Nenechávej to až na nás, Mikey, mohlo by být pozdě, pozdě pro tebe, pro nás… pro něj…“
S těmito slovy skončila i jejich konverzace, nebylo již co říct, nebylo třeba již víc, co říct. Bylo ticho, tíživé díky důsledkům, které na ně postupně doléhaly. Oba si již plně uvědomili, na čem jsou, jaké jsou jejich možnosti… Blažená nevědomost.

Pokud vás někdo nutí do nějaké špatnosti, je to mnohem lepší, než když ji máte udělat dobrovolně a vše ve vaší mysli křičí na poplach. Tento fakt si uvědomil Mikey až nyní. Sex s Victorem nebyl tak nebezpečný, dokud si mohl namlouvat, že je to proti jeho vůli, že jediným důvodem, proč k této skutečnosti dochází je, že není dostatečně silný na to, aby se mu ubránil, avšak nyní, když mu měl sám a dobrovolně ulehnout do postele, jeho zdravý rozum byl podrobován těžké zkoušce.

Bylo zřejmé, že Victorova síla nespočívala jen v jeho fyzické stránce, troufl by si dokonce říct, že po té psychické byl dokonce mnohem silnější, tedy i nebezpečnější, neboť i přes veškerou svoji tehdejší agonii byl stále schopen vnímat útržky jeho noční debaty se strážným, poskládat si je dohromady v hlavě, z čehož následně vyvodil závěry. Dostat se k němu po setmění bylo téměř nemožné, jednou se toho o to pokusil, ale jakmile Victor uslyšel nějaké kroky směřující k jeho komnatě, utrhl se ze řetězů a utekl do lesa. Tu noc si všichni uvědomili děsivou skutečnost- nepřinutí ho k tomu, jsou ztraceni. Bez vůdce není smečka.

Mikey věděl, co musí udělat, zamčený pokoj byl spíše výhodou, nežli překážkou v jeho plánu, neboť to znamenalo, že nikdo nebude považovat za důležité kontrolovat, co dělá. Jen jeden muž věděl o jeho objevu, tajné zbraně – spletenci chodeb, a ten mu jistě nebude bránit v tomto destruktivním chování. Netušil, co se vlastně stane, až jej najde, co udělá on nebo hůř, co mu Vicktor provede, jedno však věděl s jistotou, zavřený zde jako pták v zlaté kleci zešílí. Nejhorší však bylo, že na něj prostě nedokázal přestat myslet, pokud takto skutečně trpěl, jen kvůli tomu, že si ho odepíral, nechápal to. Vždyť dřív by si ho vzal a bylo by mi jedno, kde se nachází a zdali s tím Mikey souhlasí. A nyní?! Připadal si použitě, už jen kvůli tomu, že jisté části jeho těla mu jasně hlásali, že on by se bránil jen na oko, tak říkajíc pro efekt. Bylo mu smutno, toužil spočinout v těch velkých mocných pažích a být pleněn, to byly jeho součastné masturbační představy, za které se nenáviděl.

Ale nyní, když stál v tajné místnosti a sledoval trpícího Vicktora, v poutech, bezmocného, odhodlaného vzdorovat, na pokraji svých sil, avšak stále nezlomného, pocítil poprvé v životě touhu ho sevřít v náručí, utěšit, hýčkat. I přestože byl o tolik slabší, chtěl ho chránit před všemi a hlavně, hlavně před sebou samým, jeho paličatostí. Poprvé k tomuto muži necítil nenávist a zlobu, cítil k němu vřelý cit, který se bál pojmenovat. Vystoupil ze svého úkrytu a počkal, dokud jeho přítomnost nezaregistruje i druhý muž. V ten okamžik se jeho obličejem přehnala záplava pocitů, prvotní údiv z toho, že ho nezaregistroval, poté se na něj díval stylem, jakým se divoká šelma dívá na svoji budoucí kořist, touha se mu odrážela v očích a nedovolovala ani Mikeymu zůstat chladným, a nakonec jeho tvář ovládla panika. Victor se začal rozhlížet kolem sebe, jakoby snad čekal nějakou záchranu v podobě rozumných stráží, ale zapomněl na skutečnost, že nikdo v tomto sídle si nepřeje je nyní rušit, pokud již někdo skutečně odhalil, kde se nyní Mikey nachází, to poslední, co by udělal, by bylo vyrušit je. Ne! Oni je tomu nechají na pospas. Tohle je jejich boj.

„Mikey, odejdi!“ zoufalý výkřik do tmy. „Hned!“ zakřičel, až se stěny začaly otřásat, musel si zacpat uši, bylo to děsivé a nejspíš by za normálních okolností vzal nohy na ramena a utekl, ale byl si vědom, že přesně to se od něj očekává, že přesně tohle je cílem a on se rozhodl setrvat. ‚On se ho nebojí!‘ vsugerovával si.
„Ne!“ zavrtěl vehementně hlavou, strachy bez sebe, avšak odhodlaný.
„Chceš zemřít?!“ zakřičel znovu snaže se dostat ze sevření pout. Mikey viděl, jak se mu svaly na rukou napínaly, stále marně bojujíce se železným sevřením. Napětí v jeho obličeji, zrychlený dech, úzkost, odhodlání, bylo mu jasné, že se mu podaří se osvobodit.
„Neublížíš mi!“ nebyl si jist, koho z těch dvou o tom přesvědčuje.
„Neovládám se!“ zakřičel bez sebe vzteky. „Pokud se odtud dostanu… Mikey, sakra uteč!“ křičel. A on měl skutečně chuť otočit se a zmizet. Takto vzteklého ho nikdy nepoznal, ale rovněž ani tolik bezmocného a ještě nikdy necítil takové vzrušení.
„Chci to!“
Muž se krutě uchechtl. „Samozřejmě, že to chceš, sakra Mikey, byli jsme stvořeni jeden pro druhého…“ jeho slova zněla krutě a výsměšně a jeho ranila.
„Tak proč si mě nevezmeš? Hmm? Proč s tím bojuješ, jsi hlupák, vzal jsi mě sem a já si myslel…“ pak si uvědomil, s čím se mu svěřuje a umlkl.
„Co sis myslel, že spolu budeme, šťastný pár?“ vysmíval se mu krutě. „Nikdy nepodlehnu té zkurvené kletbě! Nikdy mě nebude ovládat, nebudu její loutka!“ vztek ovládal jeho tělo a dodával mu potřebou sílu.
„Tak proč mě nepřenecháš Markusovi? Ten po mně očividně touží, hýčkal by mě…“ sledoval jak s každým jeho dalším slovem, je Victor víc a víc rozčílen. Jeho oči dostaly nádech rudé, žárlivost začala ovládat jeho zdravý úsudek, bortit bariéry rozumu. „“Miloval mě a co víc, miloval se se mnou!“ V ten okamžik se pouta přetrhla a Victor byl svobodný. O vteřinu na to však byla Mikeyho volnost ta tam. Byl uvězněn v sevření dvou pevných paží, bolelo to, ale on věděl, že dosáhl svého.
„Jsi jen můj! Jsi můj, rozumíš!“ sevřel jeho vlasy v rukou a zaklonil mu hlavu tak, aby se mu díval přímo do očí. „Nikdy nedovolím, aby se tě dotkl někdo jiný!“ vrčel jako vzteklý pes.
„Tak se mě dotýkej ty! Vezmi si mě nebo si mě vezme Marcus!“ věděl, že se chová jako laciná děvka, která se nabízí, ale bylo to silnější než on sám, bylo to součástí jeho, měl pocit, že přesně takto to má být, ne jinak. Že jeho náruč je jediné místo, kde má být, kde může být šťastný. Ve Victorových očích však byl patrný opět vzdor, touha s tím vším bojovat. Musel zajít dál.
„Nenuť mě se uspokojovat sám, vezmi si, co ti patří,“ byl vzrušený, odhodlaný, nepoznával se, ale věděl, že již couvnout nemůže. „Patřím ti přece, jsem tvůj, vezmi si mě…“ šeptal tiše. „Nenech mě prosit tě,“ díval se na něj s očekáváním v očích a chtě nechtě bylo v jeho očích vidět mnohem víc, strach a zranitelnost. Odhaloval mu zde skutečné pocity, riskujíc, že se mu s největší pravděpodobností dočká opět jen posměšků.
„Mikey…“ zoufalé volání o pomoc. Odevzdanost v jeho očích Victora děsila, ten štěněčí pohled, bál se, že je již pozdě, že vlastně už dávno podlehl jeho kouzlu, kletbě. Opravdu je veškerý boj předem prohraný?
Mikey viděl neustálou nerozhodnost, stál nad propastí, ale zuby nehty se držel, aby do ní nespadl, musel něco udělat, „pomoci mu“.  Odtáhl ho od sebe, kupodivu to šlo snadno. „Odcházím! Jdu k Marcusovi, ten po mně touží, nenechá mě prosit se, ten mě uspokojí…“ na každé další pronesené slovo dával větší důraz. Nestačil však ani doříct to poslední a už byl hrudí natlačen na chladnou kamenitou zeď místnosti.
„Ty moje malá kurvičko, jsi jen a jen moje, je ti to jasné?“ zakřičel mu vzteky do ucha. Než se Mikey nadal s odpovědí, měl stržené kalhoty volně u kotníků a zadek mu hořel bolestí od rány, kterou schytalo jeho pozadí.
„Rozumíš, Mikey?“ každé slovo bylo odsekávané údery na jeho hebké pozadí. „Rozumíš?“ jeho pozadí nyní schytalo sotva šest ran, avšak již přímo hořelo bolestí a Mikey se bál, že další by již nevydržel bez slziček v očích. Věděl, že dráždil hada bosou nohou a nyní nesl následky, avšak, co netušil, bylo, jaká bude reakce jeho těla. Drsná ruka pohladila jeho zadeček a on se již neudržel a tiše vzlykl.
„Tak co, Mikey, čí jsi?“ ptal se ho tiše, klidně. Ten však zarytě mlčel.
„No tak, nechceš přece dostat znovu,“ šeptal s klidem psychopata, neustále ho hladíce. Jediné odpovědi, jaké se mu dostalo, bylo vrtění hlavou. „Dej ruce nahoru, Mikey, a opři se jimi o zeď. Potřebuji ruce volné, abych ti mohl dát na zadek,“ s těmito slovy ho hladil po zmiňované části těla.
„Ne, prosím ne!“ vykřikl rychle Mikey.
„Tak buď hodný a dej tam ty ruce, ano?!“ Neochotně, avšak ovládán strachem tak skutečně učinil. „Bojíš se mě, Mikey?“
„Ano,“ hlesl do zdi.
„To je dobře, Mikey, měl by ses mě bát,“ šeptal mu do ucha a jemně přejížděl po citlivé kůžičce. Zajel i do rýhy jeho pozadí a něžně přejel přes vstup do jeho těla. „Jsi jen můj!“ hlesl spíš pro sebe.
„Ano,“ potvrdil vzrušeně Mikey jeho slova.
„Ty moje malá kurvičko!“ zasmál se jeho reakci Victor. Pak však zvážněl. „Bože, měl jsem to udělat už dávno!“
„Ano to měl, ale jsi hlupák!“ pronesl Mikey stále čelem ke zdi.
„Tak ty si chceš hrát ano?“ a na jeho pozadí přistala další ráda. Tichá výkřik bolest, avšak jeho přirození mluvilo zcela jinak.