part seven

Celým jeho tělem projel chlad, celý svět jakoby se na okamžik zastavil a jeho srdce s ním. Nevěděl, co dělat, chtěl sklopit zrak, ale něco mu to nedovolovalo, neznámá síla ho nutila pohledem stále spočívat na tom muži. A v tom se to stalo! Jejich pohledy se střetly. Bylo to divné, absurdní. Nemohl ho přeci vidět, byl dobře skryt. Ale Mikey už ani na okamžik nepochyboval, že celou dobu ví o jeho přítomnosti.
„Mikey! Mikey!“ šeptal mu jeho kamarád do ucha, marně. Byl nejen myšlenkami jinde, celá jeho existence směřoval k onomu místu. Po těle se mu vytvořila husí kůže, mráz přeběhl po jeho zádech.

Muž se zastavil, něco zašeptal svému společníkovi, ten začal s někým telefonovat a následně se všichni opět přesunuli do svých drahých vozů a odjeli neznámo kam. Poslední odjížděl právě on, z toho dlouhou dobu nečině postával, avšak i když Mikey netušil, jak k tomuto závěru došel, byl si jist, že jeho tělem otřásá vztek. Neuměl to vysvětlit, ale něco uvnitř něj ho nutilo cítit se provinile. Nakonec i on odjel. Pocit viny však zůstal a rovněž i touha. Toužil zjistit, co to bylo za muže. Byl to určitě on? Jednalo se o stejného muže, který si ho bral s takovou samozřejmostí, jako kdyby byl stvořen jen pro jeho potřebu?

„No tak, Mikey, jdeme!“ táhl ho za ruku jeho kamarád do vzpřímené polohy. „Měli bychom jít, můžou se ještě vrátit a nevypadali příliš mile,“ netušil jak, ale nakonec se přece jen octl opět na kole a vyjeli společně zpět do města. Cesta probíhala spíše v tichosti, jeho kamarád se jej nejprve snažil rozptýlit, ale když si všiml, že nijak zvlášť nereaguje, domnívaje se, že si chce pouze užít zdejší klid, nechal to být a jeli spolu v tichosti dál. Vždyť mezi přáteli není nutné vždy mluvit, v tom je jeden z mnoha rozdílů mezi přítelem a pouhým známým. Když se setkáte s nějakým známým, tak pokud nehovoříte, je to považováno za nezdvořilost nebo se dotyčný začne domnívat, že jste na něj naštvaní, avšak pokud se to stane mezi kamarády, je jasné, že buď pouze nemáte náladu mluvit, nebo prostě nejsou slova třeba. Ať tomu bylo v tento okamžik tak či onak, on se to rozhodl akceptovat.

„Pojedeš dnes ke mně?“ zeptal se ho, když se ocitli na křižovatce.

„Ne, nezlob se, nějak mě rozbolela hlava, necítím se zrovna nejlíp, asi už pojedu dom, ju?“ snažil se tvářit vesele, aby se jeho přítel nevyptával.
„Jasně, tak třeba zítra někam zajedem. Měj se, čau!“ křik na něj ještě kámoš a už vyjel opačným směrem. Mikey se za ním chvilku díval, ale pak se taky rozjel, tentokrát to však vzal po silnici, měl dost času a hlavně, příroda se nyní již nejevila tolik bezpečná jako dříve. Navíc přece jen při cestě lesem bylo více možností ponořit se do svých myšlenek.

Přijel domů právě včas, začalo se již stmívat a jeho světlo na kole, jak se ukázalo, nemělo uvnitř baterku. Gee ji jistě k něčemu nutně potřeboval, což však pro policii asi dostatečný důvod nebude. Kolo vrátil do garáže a vydal se k domovním dveřím, aby odemkl, když v tom ho vyrušilo zašustění keře. Vylekaně se otočil a následně se rozesmál.

„No jo no, alespoň někdo se tu nemůže dočkat mého příjezdu,“ spokojeně podrbal chlupáče za uchem. „Gee!“ houkl směrem do chodby. „No ták, Gee, jsi už doma?“ zkoušel znovu. Když se mu však nikdo neozval, rozhodl se přece jen riskovat, vzal huňáče do náruče a vydal se s ní dovnitř. Sundal si bundu, byl trochu propocen a do sprchy se těšil jako malé dítě. Hlavním důvodem bylo to, že díky bojleru, který byl umístěn venku, a celý den na něj pražilo sluníčko, měl nyní ve venkovní sprše dostatek teplé vody, aby mohl chvíli jen tan nečinně relaxovat pod teplými kapkami dopadajícími na jeho nahé tělo.

 Dal trochu mléka do mikrovlnky a vytáhl zabalený salám z ledničky, než se mléko ohřálo, skočil nahoru do koupelny pro čisté spodní prádlo, šampón, mýdlo a dlouhou osušku. V kuchyni vytáhl mléko, vzal pět plátků šunky a vše položil na zem do chodby, spojující vchod a dveře na zahradu. Ty, vedoucí na zahradu nechal otevřené, aby mohla kočka kdykoli vyběhnout ven.
Všechny věci si dal na houpačku a pak se rozhlédl kolem sebe. Při vzpomínce na dení posledních dnů s plány na sprchu na okamžik zaváhal, ale pak si řekl, že přece nebude paranoidní, a začal se pomalu svlékat.

Spodní prádlo měl stále na sobě, když vešel do sprchy. Beton na zemi byl ještě teplý a z cihel kolem rovněž sálalo teplo, živý plot, který rostl z přední části sprchy, skrýval jeho intimní partie, když odložil i poslední zbytky oděvu. Namydlil si ruce a začal jimi kroužit po svém těle, několika doteky si prohmatal ztuhlou šíjí, bylo to tak příjemné, tolik toužil po dlouhé, uklidňující masáži. Když sjel po svých svalech, paži a břiše níž, vybavily se mu vzpomínky na onu noc a jeho tělem projelo vzrušení. Bylo to tak strašné lákavé, hříšné a vzrušující, že nedotknout se nyní oněch míst bylo téměř hříchem. Představa, že je právě venku, kolem něj černá tma, kde by se klidně mohl skrývat… Jen tak zlehounka si přijel po svém již probouzejícím se údu, aby to stále vypadalo, že je to součástí očisty, avšak výsledek se dostavil.

„Ach…“ vydralo se z jeho úst, když dotyk zopakoval. Mýdlo již odložil, avšak pravá ruka stále zůstala na jeho penisu, jen tak jemně přejížděla, jakoby plnila funkci mydlení jeho těla, avšak ta druhá, ta se pomalu přesouvala po jeho těle nahoru až k jedné z bradavek. Mikey se rychle rozhlédl kolem sebe a pak nepatrně, jakoby nechtěně o ni zavadil, poté si dodal více odvahy a trošku se do ní štípl.

„Bože!“ vykřikl tlumeně a vyděšeně se rozhlédl kolem sebe, zdali snad neodhadl hlasitost a nemohli to snad slyšet jeho sousedé. Bylo to tolik zakázané, tolik vzrušující.

Pak však uslyšel bouchnutí dveří od zahrady. Gerard, bylo první, co ho napadlo. Rychle se začal oplachovat a už si sunul nohy do pantoflí a kolem těla si obmotával ručník, když si uvědomil, že neslyšel přijíždět auto, navíc celý dům byl náhle v podivném tichu.

„Gerarde?“ doufal, že uslyší nějakou odpověď a jeho strach bude rychle zaplašen, avšak vše bylo stále v tichu, v podivném, nepřirozeném tichu. V tom se něco otřelo kolem jeho nohy!

„Bože, tys mě vyděsila! To se dělá?!“ oddechl si a vydal se k domu i s prádlem, které si dal pod stále mokrou paži. Doufal, že ho Gee neseřve, že nechává za sebou mokré stopy, avšak když vešel do domu, všude bylo ticho a klid, očividně se jeho bratr stále nevrátil.

A pak mu došlo, jak hloupě se chová, kočka prostě jen vyběhla ven. On přeci nenechal dveře příliš dokořán, mohly se prostě jen zabouchnout nebo tomu přispěl vítr. Skutečnost, že bylo bezvětří, v tomto okamžiku nehrála roli. Stoupl na první schod do patra, když se v obýváku ozval šramot. Tohle již na vítr svádět nemohl -zavrzání staré pohovky- muselo nepochybně způsobit to, že se na ni někdo usadil.  
„Gerarde, ty se neumíš ozvat, vyděsil jsi…“ slova mu však uvízla v hrdle.