part six

„… no a on prej je strašně bohatej. Nechápu, proč je v tomhle zapadákově. Já kdybych byl bohatej, tak hned vypadnu. Co myslíš, jak dlouho to tu vydrží? Prej chce pomoct městu, má dokonce prý služku a Jana říkala, že má i osobní letadlo. Co si o tom myslíš? Asi to bude nějakej snob znuděnej městem, co?“
„Ehm… kdo?“ netušil, o čem je řeč.
„Bože, Míšo, pokud jsi na mě neměl náladu, neměl jsi mi psát, abych vypadl ze školy. Mohl jsem kecat ve škole s Kaťou, ta mě alespoň poslouchá!“
„Promiň, Jacku, jsem dnes nějak mimo, špatně jsem spal, ale už poslouchám! Vážně! Tak co je s tím letadlem?“ snažil se napravit škodu. Jeho kamarád na něj chvíli koukal, zdali to myslí vážně a pak polevil.
„No, do města přijel nějakej zbohatlík. Víš, jak je ten dům nahoře na kopci?“
„Myslíš ten, jak v něm straší?“ vzpomínal na své dětství, kdy se tomu domu vyhýbali jak čert kříži.
„Jo ten,“ usmál se, očividně si rovněž vzpomněl. „No tak to bys koukal. Během několika dnů tu naběhlo něco jako úklidová četa. Garantuju ti, že bys to tam nepoznal! Vše oživlo, je to nádherné! A ten chlap. Bože, kdybys ho viděl, nosí se jak hvězda a to jeho fáro. Řekněme, že celé město nemluví o ničem jiném než o něm. Už toho mám ostatně po krk, připomíná mi to tu tvoji kravinu, jak jsi o ní básnil... No víš, tu od toho s přehláskou,“ vzpomínal marně.
„Cože?“ nějak to nepobíral.
„No, četl jsi to onehdy, to o té babě, jak má hodně manželů a jména mají římské číslice…“
Mikey se musel chtě, nechtě smát. „Asi máš na mysli Návštěvu staré dámy?“ bylo to však spíš konstatování, nežli otázka, neboť mu bylo jasné, že název jeho kamarádovi taky moc neřekne.
„No asi jo. Prostě se z něho všichni můžou zbláznit, Saša o něm mluví v jednom kuse…“

Tak dotud vítr vane, Jack se prostě užíral žárlivostí. Začal se trochu pochechtávat. „Něco k smíchu?“ zeptal se trochu ublíženě jeho kamarád.
„Promiň, ale ty přece nemáš důvod žárlit,“ namítl smířlivě.
„A kdo tady žárlí?! Vždyť tomu chlapovi táhne ke třicítce, mohl by být její otec. Ale mám nápad! Jo! Teď jsem na to kápl,“ očividně se nadchl, takže rovnou mohl zamítnout možnost, že by s jeho úžasným návrhem nemohl nesouhlasit.
„Mám se bát?“ povzdechl si již smířen.
„Jasně, že ne!“ pohoršeně zakroutil hlavou. „Mám tu kolo, prostě se tam zajedeme podívat, co ty na to?“
Už zase nevnímal. Začínal toho mít plné zuby, nyní však věděl, odkud příčina pochází. Něco ho stále táhlo k parku, který začínal v místech, kde končilo náměstí. Pod prvním stromem, nechápal to, ale něco tam bylo. Tušil, jak se asi cítí antilopa, která právě zjistila, že celou dobu je pastvou pro oči šelmě. Bylo to zlé a on netušil, jak se před tím bránit.
„Dobře, pojeďme!“ chtěl před tímto pocitem uniknout. Svíral ho a nedovoloval mu volně dýchat.
„Mikey, je ti něco? Vážně jsi dnes nějak divnej…“
„Ne, to je pořádku, Jacke, jen prostě nemám svůj den, myslím ale, že mi projížďka prospěje. Rozhodně víc, než sedět ve škole,“ pokusil se o žert.
„Tak dobře.“ Zaplatili útratu a šli si vyzvednout kola. V tom si s hrůzou uvědomil, kudy nepochybně budou muset jít. „Nepojedeme radši normálně po silnici?“
„Blízníš?! Vždyť je to skoro o hodinu delší cesta, neblbni, jedem." Naskočil na kolo a vyjel. Nezbývalo mu tedy nic jiného než ho následovat. Snažil se nedívat na ono místo v okamžik, kdy tudy budou projíždět, přidal na rychlosti a předjel kamaráda, ale v ten moment, mu to stejně nedalo. Musel se tem podívat, prostě musel. Ale nic nespatřil, muž očividně popošel do zadu do stínu, aby na něho nemohl vidět, avšak byl tam, cítil jeho přítomnost, mrazilo mu z ní v zádech.
Snažil se na to zapomenout, předtím si přece tu cestu tak užíval! Nyní sice již sluníčko pálilo, ale v lese bylo stále příjemně chladno.
„Tak ty takhle jo?“ uslyšel za sebou. „Chceš závodit? Dobře, kdo tam bude druhý, platí sobotní útratu a ty víš, že já to umím rozjet!“ než však stačil Mikey případně nesouhlasit, už si to jeho kamarád frčel před ním s úšklebkem na rtech.
„No počkej, to ti nedaruju!“ a hned zase byl vepředu on. Jack mu prostě uměl zlepšit náladu.
__________________________________________________________________________
„Vítěz! Vítěz! No ták, kde jsi?“ smál se, odhodil kolo na trávu a poskakoval radostně směrem k němu.
„To neplatí,“ zakuckal se. Smějíc se na něj skočil a svalil se s ním do trávy. Začal mu sevřenou dlaní třít vršek hlavy, chlámaje se na celé kolo.
„Néé, můj účes!“ křičel na něj se smíchem Mikey.
„Pche účes, máš to jak vypelichaná slepice,“ cvrkl ho prstem do nosu a spokojeně se svalil vedle něj na trávník.
„Bože," vydechl.
„Jo,“ kýval se smíchem, „ ty jsi jedinej chlap, kterej mě uhodná bez sexu.“
„To víš, někdo ti to musí nahradit…“ tropil si z něj žerty.

„Týý,“ už zase byli v sobě, lechtaje jeden druhého. „Jako malí,“ zhodnotil jejich chování Jack o několik minut později.
„Přesně! Stále stejně roztomilí!“
„A praštění!“ souhlasil. „Áááááá kdo bude první u domu…“ křičel Mikey otáčeje se za Jackem, který stále ještě ležel v trávě.
„A co kola?“ křičel zpět. „Bereš týýýýýýý...“ Nejprve ho chtěl poslat někam, ale když viděl, jak se směje, povzdechl si a chopil se trestu doufaje, že mu promine sobotní útratu.

Došel k chlapci, který stál před domem, tedy spíše před panstvím, s ústy otevřené v němém úžasu.
„Chceš mi říct, že tohle je náš strašidelný hrad z dětství?“ hlesl užasle.
„To je změna co?“ pokýval v souhlasu.
„To teda je, netušil jsem, že to tu někdo opravuje..."
„Já taky ne, dokud úžasné fáro nezastavilo u místní benzinky a nepředstavilo se yděšené obsluze jako majitel toho tady. Od té doby je z něj místní atrakce, nejraději by se k němu všichni nahrnuli, no víš, prostě jako v té knize. Ale on není prý moc přátelský. Celou dobu se prý na něco ptal a pak řekl, že chce městu pomoct, ale nepřeje si žádné čumily tady… Ale teď tu přece není ne?“ spiklenecky se zasmál a již promýšlel další akci.
„Myslíš, že je zlý?“ zajímalo ho.
„Ale, Miško, nebuď naivní! Zlý nebo hodný, to je každému fuk, hlavně když z toho něco kápne.“ Zamyšleně se opřel o hlavní bránu a díval se, jak se celá zahrad probouzí k životu. Toužil dostat se přes pomyslné řetězy a moci to tak vše prozkoumat, přesvědčit se, co zbylo z jeho dětských vzpomínek. Táhlo ho to. 
„Mišo!“ křičel na něho přítel, „auto!“ Ohlídl se a skutečně, po hlavní cestě sem přijížděl nablýskaný aston martin.  „Pojď sem!“ křikl na něj a seběhl z cesty přes příkop do lesa, který ji lemoval. Část jeho já ho nutila uposlechnout, ale ta druhá netoužila po ničem jiném než posečkat. Měl už těch protichůdných pocitů plné zuby, na poslední chvíli se rozutekl za ním a sledoval z úkytru, kdo to přijíždí.
Jízdu neznámého by vystihlo známé označení, tolik oblíben lidmi z vesnice, kteří nejsou zvyklí na rychlou jízdu, tedy „jako prase“.  Auto zastavilo před hlavní bránou, namísto toho, aby použili dálkové ovládání a vjeli dovnitř. Hned za ním přijelo několik dalších, stejně luxusních aut.
To, co mu však téměř vyrazilo dech, nebyly drahá auta, ale muž, který vystoupil z prvního z nich.
Byl to on! Jeho noční můra.
 

AKTUALITY: