part eighteen

„Je to hloupost!“
„Thomasi!“ varovné okřiknutí.
„Sebevražda!“
„Thomasi!“ znovu zakřičel druhý muž, aby tak získal přítelovu pozornost. „Neměli bychom tohle řešit na chodbě, že ano?!“ významně na něj pohlédl. Jistě, věděl o jeho přítomnosti. Kdekoli byl, věděli o tom. Připadal si, jako ten největší špindíra, který svým óderém křičí do okolí „přicházím“. Naštvaně se otočil a vrátil se do pokoje. Tak tomu již bylo týden, stále dokola to stejné.  Začínal tušit, jak se cítí ptáček v zlaté kleci, neboť tohle byl ten případ.

Tohle rozhodně nečekal, sám by si to nikdy nepřiznal, ale domníval se, že Victor zde bude pokračovat ve snaze dostat se pod jeho spodní prádlo, opak byl pravdou. Potkal zde již tolik lidí, ale na něj ne a ne narazit, což bylo vážně zarážející, vzhledem k jeho schopnosti se vždy zjevit tam, kde se zrovna Mikey nacházel. Začínal mít odůvodněné podezření, že se mu vyhýbá.

Nejspíš by již dávno propadl zoufalství z nedostatku informací, jeho největším zdrojem novinek byl jeho nový kamarád Robin, ale jeho informace bohužel podléhali cenzuře. Jediným štěstím bylo to, že ho tento cirkus nenechával v klidu a on prozkoumával hrad, jak mohl. Zprvu. Než mu došlo, že ten nepříjemný pocit, že je neustále kontrolován a o každém jeho pohybu ví, nebyl mylný. Večerní procházky vyměnil za rozhořčené pochodování po svém pokoji, když ji objevil.

Nebylo to nic tak divného, podobizna stařeny vyvolávající ve vás touhu bránit se stárnutí do tvaru seschlých a navíc kyselých hroznů, ale její pohled. Zaujal ho, byl mu dokonce povědomí. Když tu byl Robin, ptal se ho na ní, ale on mu jen řekl, že je to stará čarodějnice a ten obraz zde stále je, protože nejde sundat. Trávil mnoho času pozorováním ho, zkoumaje, co je na něm tak zvláštní. Pak si to uvědomil. Její pohled! Nebyl to jen ledabylý výraz, stařena něco opřeně pozorovala. Byl to tak silný pocit, při pohledu do jejích očí, že neodolal a podíval se na ono místo. A tehdy našel svůj nejcennější zdroj informací. Obraz byl umístěn nad krbovou římskou a v ní byly tři malé dírky. Dokonale tvarované. Bylo to nerozumné, ale Mikey nemohl odolat a vložil do nich své prsty. Je to stejné lákadlo, jako když se dítě natáhne pro nabízený bonbon od hodného strejdy z ulice.

Cvak! Krb se odsunul a před ním se octla prostorná chodba. Nemohl tomu uvěřit, bylo to jako ze špatného filmu. Nebyl by to on, aby dokázal odolat takovému lákadlu a tak se po stylu Indiana Jonese vydal prozkoumávat záhady tajemné komnaty. Později zjistil, že se jedná spíše o systém chodeb vedoucích po celém sídle. A tehdy mu bylo poprvé dovoleno vyslyšet soukromý rozhovor mezi vlkodlaky. Neměli nejmenší tušení o jeho přítomnosti a systém drobných škvírek, strategicky umístěných v kamenité zdi, mu umožňoval slyšet vše. Bylo to dokonalé a on toho náležitě využíval. Možná spíše zneužíval. Jako tomu bylo nyní. Dnes poprvé po déle než týdnu viděl Victora.

„Myslíš si, že jsi vyhrál? Ne chlapče! Prohráváš a to na celé čáře! Myslíš, že když ho tu budeš držet pod zámkem, zabráníš mu se do něj zamilovat? Jak ho chceš sakra získat?!“ křičel na Victora muž a Mikeyho srdce se malinko zatetelilo blahem, když i na něj si někdo dovolil otevřít pusu a jednat s ním jako se sobě rovným. Ne však na dlouho, neboť mu postupně začínalo docházet, co je na programu jednání.

„Nechci ho získat!“
„Victore, ty ses zbláznil! Nemůžeš jít proti tomu! Je to jako plavat proti proudu! Dřív nebo později tě to stáhne ke dnu! Nás všechny!“ doplňoval svá slova vehementně gesty.
„To nedopustím!“ stál si za svým.
„Ale vždyť to přesně děláš! Myslíš si, že jsi chytřejší než tvůj strýc? Omyl chlapče, to on vyhrál! Ty jsi hlupák a sebevrah!“ nevydržel to již a vybuchl. Netušil, jak k tomu přesně došlo, co jediné zaznamenal, byla Victorova pěst, jak vší silou ohodila do zdi za Thomasem a výraz jeho obličeje, svědčící o tom, kolik úsilí mu dalo, ovládnout se a trefit se do chladných cihel a ne do svého přítele. Chvíli se místností rozhostilo ticho.

„Ten starý Victor by na mě nikdy ruku nevztáhl,“ spíše hlesl muž.
„Neuhodil bych tě,“ namítl tiše.
„Ale jistý si tím nejsi, že? Bože Victore! Kam tohle spěje! Podívej se na sebe, trpíš noc, co noc! A on taky! Tohle prokletí se netýká jen tebe, ksakru! Potřebuje tě a ty jeho! Nejde s tím bojovat! Je to fakt, který musíš přijmout a využít ho ve svůj prospěch!“
„Ne!“ tvrdé odmítnutí.
„Nehraj si na kus ledu, ksakru! Vím, jak toužíš si ho zase vzít! Slyšíme to všichni každou noc! Je tvůj! Máš na něj právo! No tak, je přece tak sladký!“
„Nic o tom nevíš!“ zavrčel a dal se k odchodu, pak se otočil. „Varuji tě, Thomasi, nepleť se do toho, není to tvoje věc!“
„Mýlíš se, je to věc nás všech a nejde jen o to, že máš v rukou naše životy! Ale nám ksakru záleží i na tom tvém! Mně na něm záleží! Dám ti tři dny! Buď do té doby přijmeš svůj úděl, nebo se o to postarám já!“
„To je výhrůžka?“ Opět nestihl zaregistrovat průběh, jediné, co jeho oči spatřily, byl výsledek – Thomas válející se o čtyři metry dál, držíc si nos, z něhož začínala pomalu odkapávat krev.
„Tys mě uhodil!“ zašeptal nevěřícně. Jeho výraz mluvil za vše, v jeho obličeji se odráželo tolik smutku a bezmoci. Vypadal jako otec, který nemůže pomoci svému dítěti.
„Mám tě rád Thomasi, ale chci, aby sis ještě dnes sbalil svoje věci a odjel na některé z našich sídel! Nenuť mě tě odtud dostat násilím! Zjistím-li však, že se k němu přiblížil, zabiju tvého milence! Je to dost jasné?!“ řekl důrazně.
„Co se to s tebou stalo, Victore!“ kroutil hlavou muž.
„Nedovolím, abych se stal otrokem té kletby, Thomasi! Nedovolím, abych dopadl stejně jako můj strýc. Nebudu troskou závisející na člověkovi. Otrokem!“
„Tím ses již stal! Ale otrokem své vlastí mysli! Jsi na nejlepší cestě ho ztratit…“ s těmito slovy opustil muž místnost a nechal tam Mikeyho s Victorem o samotě. Dělila je kamenná zeď a snad tomu bylo dobře, protože tehdy poprvé pocítil touhu toho parchanta obejmout. Bylo to nelogické, ale on ho nemohl vidět takto trpět. Místo, aby dále sledoval tento tragický výjev, vydal se zpět do pokoje. Ulehl na postel, stále ještě v oblečení, přikryl se dekou a dovolil tomu chaosu ovládnout jeho mysl.
***
„Ne!“ zakřičel a prudce se posadil na posteli! Zase ten sen! Ten prokletý sen! Zdál se mu stále dokola, od té doby, co byl svědkem hádky Victora a Thomase. Byl to výjev Victora od krve, umírajícího, rukama se natahující po jeho sevření, avšak on není schopen udělat ani jediný krok, aby se k němu přiblížil. Probouzel se s pocitem bezmoci a zoufalství.

Od té osudné události Tjomase neviděl. Nebylo to však jediná věc, co se od té doby změnila.
Díky svým ošklivým snům měl mnoho probdělých nocí a tak tento čas obvykle trávil toulkami po hradě. Jako vždy se záhadnými okolnostmi octl na tom stejném místě. Bylo mu jasné, co se za těmi dveřmi skrývá. Hlasitý křik a útrpné řinčení řetězy hovořilo samo za sebe. Nebylo třeba otázek, na které by stejně nedostal odpovědi. Avšak, to co se změnilo, byla skutečnost, že nyní byla místnost hlídaná i zvenčí. Přede dveřmi neustále hlídal hromotluk, působící jako vzteklý čokl, hlídající své teritorium. Zprvu se k němu neodvažoval ani přiblížit, ale postupem času se odvažoval jít dál a dál. Zblízka nepůsobil tak odporně, možná by mohl vypadat i v mezích normálně, avšak očividně to nebylo v popisu jeho práce. Jeho tvář neustále zdobil úšklebek.

„Co tu chceš, mladej?!“ promluvil na něj, když došel až těsně ke dveřím. „Nemáš spát?!“ nevrlost v jeho hlase snad mohla být přičítána i jeho touze po spánku, o níž vypovídal vaťák rozložený na zemi, na kterém spočíval.

„Nemůžu spát díky tomu křiku tady!“ oplatil mu stejnou měrou i tónem hlasu doufaje, že není moc poznat, jak se třese. Nejistota a strach se někde ventilovat musely.
„To nejsi jedinej, mladej!“ povzdech. Mikey měl pocit, že muž již pomalu sundává svoji masku. Neměl pocit, že by ho skutečně nesnášel, spíš působil unaveně, jakoby nad ním visel na tenkém laně balvan jeho problémů.

„Proč…proč tedy dáváte mučírnu sem? Proč není někde ve sklepení? Je tu sklepení nebo ne?“ zarazil se, protože si vlastně nebyl jist, jak je tohle sídlo vlastně rozlehlé.
„Mučírna?“ podivil se muž, pak se však podíval na zavřené dveře z masivu a rozesmál se. Nebyl to uvolněný smích, spíše to působilo, že z něho právě opadlo trochu napětí. „Vlastně nejsi zase tak moc vedle… Řekněme, že to jistá forma mučírny je,“ odsouhlasil muž. Bylo mu divné, že to jen tak přizná, myslel si, že mu to bude zprvu vymlouvat, snažit se mu namluvit, že jsou hodní. Možná ho svojí upřímností chtěl odzbrojit, Mikey se rozhodl, že tento triumf mu nedopřeje a vrátil mu úder: „Takže je tam Thomas?!“

„Cože?!“ nechápal jeho slova druhý muž. Nevypadalo to, že si hraje na nechápavého, nejspíš ho tedy doopravdy zaskočil.
„Vím, že Thomas Victorovi vyhrožoval a den na to jste tu vy! Nejsem úplně hloupý!“ vystrčil bojovně bradu čekaje, co na to muž řekne.
„Jak o tom víš?!“ zvýšil, nyní plně probuzený muž, hlas.
„To je jedno! Nic vám neřeknu, dokud neodpovíte! Je tam Thomas?!“ pokračoval ve vyptávání se. Sám se divil, kde vzal tolik odvahy, ale nejspíš je to zásluhou vzteku a adrenalinu proudícího jeho tělem.

Muž ho upřeně sledoval, jakoby se snažil něco vyčíst z jeho tváře. Mikey ten pohled nevydržel a na okamžik uhnul pohledem ke dveřím. „Tak tedy? Řeknete mi, kdo je tam nebo tam budu muset jít?!“ vyhrožoval mu nyní již, avšak nemělo to takovou váhu, když jeho hlas přeskakoval.
„Skutečně si myslíš, že ti tam dovolím vkročit?“ironii v jeho hlase nešlo přeslechnout.
„Pokud chcete vědět, odkud vím, že Vicktor vyhodil Thomase kvůli jeho výhružkám…“ schválně nechal větu nedokončenou.
„Výhrůžkám?“ již poněkolikáté se dnes muž divil, což by za normálních okolností nepřisuzoval k jeho osobnosti. „O čem to mluvíš?“
„Nic vám neřeknu, dokud mi neřeknete vy…“
„Tak poslyš, mladej!“ osočil se na něj. „Buď mi řekneš, co víš, nebo o tom řeknu Victorovi a ten…“
„Ten co? Od doby, co jsem tu mě nenavštívil a myslím, že jeden vyslechnutý rozhovor to nezmění!“ odsekl Mikey a nevědomky uhodil hřebík na hlavičku.
„Co vše víš?“ otázal se nyní již s větším klidem, ale zároveň i nejistotou muž.
„Až po vás. Řekněte mi, co se tady děje! Proč jsem tu a co se mnou chce Victor dělat!“ Tohle jej očividně dosti pobavilo, soudě podle hrdelního smíchu deroucím přes jeho popraskané rty.
„Mladej, ty tady po mně chceš zázrak! Ale kuráž máš, to se ti musí nechat! Budeš se k němu skvěle hodit, potřebuje někoho, kdo mu bude schopný odseknout, paličákovi!“
„Proč myslíte, že s ním vůbec kdy budu?“ otázal se na věc, která ho značně mátla. ‚Kde sakra všichni berou tu jistotu, že ti dva skončí spolu?‘
„To ani jinak být nemůže! Nesmí, jinak…“zarazil se včas.
„Jinak co?“ nedal se odbýt.
„Jediné, co ti mohu říct je, že za těmi dveřmi není Thomas!“ řekl.
„Nelžete mi! Kdo jiný by tam byl. Myslíte si, že jsem takový hlupák? Jeden den Thomas Victorovi vyhrožuje, že pokud něco neudělá do tří dnů, tak se o tom sám postará, pak záhadně zmizí a objevíte se vy!“
„Ten hlupák! On mu vyhrožoval…že mu tě předhodí? Bože… Tak to všechna čest, být to někdo jiný, tak je již nejspíš mrtvej.“
„Předhodí? Mně?“ chytl se stopy.
„Sakra! Zapomeň na to, Mikey!“ varoval ho ostře.
„Jak víte mé jméno?“podivil se. Kul železo, dokud bylo žhavé. Chtěl dosáhnout toho, že se muž přestane kontrolovat.
„Jak? Každý ho tu zná, každá zná tebe!“ Vypadal, jakoby nechápal, proč mu to přijde tak divné.
„Proč?“
„To ti nesmím říct!“
„Kdo je za těmi dveřmi?“ zkusil.
„Ani to ti nesmím říct!“ povzdech. „Thomas to ale není!“
„Tak kdo tedy! Stále je tu kolem mě tolik tajemství, už mě to nebaví, jak všichni řídí můj život bez ohledu na mě!“ Bylo to skutečně k zbláznění.
„To musíš říct jemu, ne mně…“
„Jemu? A dopadnout jako Thomas? Trpět teď v mučírně?“ odsekl.
„Thomas netrpí ani z desetiny tolik jako Victor!“ vyhrkl muž.
„Jak to myslíte?“ už si nebyl tolik jist.
„Ksakru, za tohle mě asi Victor zabije, ale momentálně má jiné starosti a ty máš ksakru právo to vědět! Kdyby nebyl takový paličák, tak už si vezme, co je právem jeho a netrpí jako pes chcípající hladem! I Thomas už mu to řekl a dokonce mu vyhrožoval… Ale má pravdu! Máš to vědět!“
„Co mám vědět?“ otázal se tiše.
„Za těmi dveřmi…“ jeho slova doprovodilo další zoufale zakňučení. To dodalo muži odvahy, že jedná správně. „Netrpí tam Thomas! Ten, kdo tam křičí a prožívá hotové peklo… je Victor!“

AKTUALITY: