part eleven
Pak však jeho tvář opět zohyzdila grimasa zračící další vlnu bolesti … ruku stáhl a uvelebil se se svým velkým tělem na podlaze. Mikey netušil, co přesně by měl dělat, bál se upustit od ostražitosti, ale zároveň tu bylo tolik otázek, nejraději by tu s ním doslova vyplňoval dotazník. Ale potom tu byla ještě ta další věc – ta podivná touha snažit se mu pomoci, ochránit ho od té bolesti. Co se to s ním děje? Možná že u něj dochází k podobným psychickým změnám jako u žen při menstruaci. Prostě je jen zmaten! Hormonální guláš.
Muž měl zavřené oči, nehýbal se. Jen tak ležel. Přidal si divně ho jen tak pozorovat. Prstem se opět jemně dotkl jeho nahého boku. Jedno víčko se otevřelo a v nichž se odrážela radost, což však neplatilo o jeho tváři.
„Bolí to moc?“ ihned se opravil. „Jsem hlupák, jasně že to bolí…,“ušklíbl se nad svojí hloupostí.
„Není to zrovna příjemné, víš,“ mluvil k němu vřele, přesto bylo očividné, že prožívá velkou bolest a musí se ovládat. V tu chvíli s ním měl Mikey soucit, neboť když on měl bolesti, choval se jako kočka. Na všechny byl nepříjemný, aby je od sebe odehnal a on si mohl schovat někam do skrýše a tam v klidu „umřít“.
„Neměl… neměl bys… máš tam ještě ostatní…“ ukázal prstem na místo, kde se nacházelo nejvíce poranění. Vypadalo to skutečně ošklivě.
„Ano měl… Au!“ vykřikl, když se snažil otočit. „Jenže nemůžu…“
„Jak nemůžeš! Může se ti tam něco dostat a…“ choval se spíše jako starostlivá matka, než jako někdo, kde našel ve slepě neznámého muže. Rozhodl se, prohlédnou si ránu zblízka. Jenže pak uviděl něco, co mělo zůstat jeho očím skryto. Jedno míst bylo opravdu ošklivě poraněno, rána byla dost hluboká, kolem plno zaschlé krve a kus odchlíplého masa odhaloval již příliš. Mikey se rychle otočil, aby muže nepozvracel, avšak oné nehezké činnosti se již nevyhnul. Bylo to nechutné, otřel si ústa a pomalu se otočil zpět k muži s ruměncem na tváři, když již si byl jist, že zbytek žaludku udrží na uzdě.
„Lepší?“ zeptal se ho a opět ho chlácholivě pohladil po spáncích.
„To je strašné…,“ vydechl a jeho pohled se opět stočil k onomu místu.
„Nedívej se na to, ano!“ jemně ho pokáral muž.
„Dobře, ale měl bys vyndat ty potvory ze svého těla a…“
„Raději ne,“ zamítl to.
„Proč?! Vypadá to fakt ošklivě…“
„Neptej se na otázky, na které nechceš znát odpovědi…“ poradil mu.
„Ale já je chci vědět! Á propó, co tu vlastně děláš a kdo ksakru jsi?“ opět se rozkřičel, jenže když na něj znovu pohlédl, ihned se uklidnil a už o něco mírněji: „A kdo ti tak strašně ublížil?“
„Ach… asi by bylo dosti provokující, žádat tě, abys tolik nekřičel, že?“ neřekl to nikterak urážlivě, spíš jakoby skutečně žádal. „Markus,“ dodal, když se Mikey zvedal k odchodu. Klidně se již k němu otočil zády, protože to, co viděl, mu jasně sdělovalo, že se bát příliš nemusí.
„Markus?“ ujišťoval se, že dobře slyšel.
„Hm…“ zabručel muž. Mikey si už už chtěl usadit zpět, ale pak se rozhodl, že ho hned tak na milost nevezme. Podíval se na něj zpoza přivřených víček. „A kdo ti tohle udělal?“
„Myslím, že ho taky znáš,“ naznačil.
„Jak to myslíš?“
„No podle toho, že je opět při smyslech, usuzuji, že jste se již setkali… dost intimně,“ dodal, když viděl, že stále nechápe.
„Cože? Och…,“ pak mu to došlo. „Ten muž, když mě unesli?!“
„Ano, Viktor.“
„Bože,“ usadil se zpět, nebo se spíš zlomil v kolenou. „O co tu vlastně jde?! Co se to děje a proč jsi tu a proč ti to udělal?!“ bylo toho tolik a on se v tom ztrácel. Snažil se zachytit s poslední nitky, najít to místo, pokud to ještě chápal, od kterého by se mohl odpíchnout, ale začínalo mu docházet, že to místo se nazývá start.
„Mikey, to je moc otázek a já… omlouvám se, ale už dlouho asi nevydržím vnímat tě, “ být při smyslech se momentálně zdálo jako nadlický úkol.
„Och… To ty hřeby, že? Nebo co to je, musí se vyndat!“ natáhl ruku, ale byl zastaven. Sice netušil, jak by si s tím poradil, bylo to prostě impulzivní jednání, pro něj poslední dobou typické.
„Ne, víš, některé zasahují obzvláště citlivé místa a rovněž dosti hluboko a já dnes ztratil příliš mnoho krve… Obávám se, že už ani jeden nesmí ven, ne dnes…“
„Dobře,“ hlesl. Ruka se po něm opět natáhla.
„Mikey, nesmíš jít nahoru ano?! Vysvětlím ti to později, ale… pokud mě prozradíš, jsem mrtvý…“ na chvíli zavřel oči a Mikey měl podezření, že dokonce ztratil vědomí. „Promiň, dnes toho bylo… příliš…“ pohled na někoho tak silného na pokraji sil, zlomeného, ztraceného ho rozhodně nenechával v klidu.
„To bude v pořádku, zůstanu tu, slibuju! Můžeš si odpočinout…“ Jeho slova se ztrácela, když se na něj Markus usmál. „Lehneš si ke mně?“ nabídl mu.
„Já…“ netušil, co má dělat.
„Neublížím ti, Miško, nemusíš se bát…“
„Já… nebojím se,“ bylo to divné, ale byla to pravda. Chvíli se rozmýšlel, jaké má možnosti. Tu první, tedy jít na horu, hrozit jeho prozrazení a následnou smrt, zavrhl ihned. Pak si ještě pohrával s možností tu jen tak sedět, ale začínal být rovněž unavený a navíc se nejednalo zrovna o polohu, v níž by chtěl strávit zbytek večera. Opatrně se vedle něj natáhl a hlavu si chtěl položit na studenou zem.
„Lehni si na moji ruku,“ nabídl se muž.
„Ale,“ zastavil se, když muž pozvedl obočí, „ nechci ti ublížit.“ Což by byla za normálních okolností vcelku vtipná představa.
„To je v pořádku, zranění tam, je jen škrábanec, neublížíš mi.“ A tak se Mikey uvelebil vedle něj, hlavu položil na jeho paži a pohled upíraje na muže obestřeného tajemstvím. Díval se na něj a netušil, co se to vlastně kolem něj děje. Chvíli jen tak hleděl před sebe a přemýšlel, co dělat nebo co říct, pak se ale ohlédl opět jeho směrem a zůstal v zajetí jeho očí. Muž se neusmíval, ale ten pohled, bylo to, jakoby přesně tušil, co si myslí, a jen mu nyní dával možnost se sám v sobě vyrovnat.
„Miško, to že něco nemáš pod kontrolou, neznamená, že je to špatné…“