part sixteen

Gerard hovořil pravdu, když říkal, že se po dobu, co na něj bude čekat, nebude nudit, dostal totiž podrobný seznam pochůzek, který měl vyřídit. Měl již koupeného medvídka Me to you, malou hrací skříňku, které měla praktické využití jako šperkovnice a kde se baletka točila neustále dokola při zvuku Beethovenovy skladby pro Elišku, pro Caroline měl již prý něco koupeno a tak Mikey jen vyzvedl objednanou kytici rudých růží. Garard se mu totiž přiznal, že dnes mají půl roční výročí, bylo děsivé, jak dlouho mu to zvládal tajit, ale chápal jeho počínání.

 Pak mu to však nedalo, vzpomněl si na Gerardova slova v pokoji a rozhodl se, že by mu přece tolik neublížilo, kdyby jim rovněž něco koupil. O Anitce věděl jen to, že má čtyři roky, což sice mnoho neprozradí, ale v tomto období není tolik těžké koupit dárek, jsou totiž osvědčené věci, které polichotí každé princezničce v tomto věku, tím se řídil jeho bratr, avšak on byl trošku jiného ražení a tak zabil dvě mouchy jednou ranou.

Vydal se do knihkupectví, kde koupil přesně tu knihu, která provázela i celé jeho dětství a kterou tolik miloval, jednalo se o knihu plnou obrázků zvířat nacházejících se v jejich vlastním prostředí, jenže po obrázku bylo schováno mnoho štítků, jenž splývaly s okolím, daly se vysunout a odhalily rodové i druhové jméno daného zvířete česky i anglicky. Byla to úžasná didaktická pomůcka, nenásilné ale i zábavné vzdělávání.

Sobě koupil detektivku od Eda McBaina. Dárek pro Caroline byl tvrdší oříšek, ale pokud byla skutečně tak úžasná, jak Gee básnil celou cestu do práce, bude ráda i za to, že si na ni vzpomněl. Koupil ji tedy rovněž květiny a připojil k nim kartičku „Pro Caroline, získáním si srdce mého bratra, jsi získala i to mé!“.
***
„Miky, Miky,“ křičela holčička, vytrhla se mamince ze sevření a utekla za ním. Bylo roztomilé, jak komolila jeho jméno. „Maminka mi dovolila koupit si slona!“ Trvalo celou minutu, než se Annitka otrkala, tedy ten čas, než vytáhl svůj dárek. Viděl, jak na něho její matka shovívavě mrkla, ale nebylo toho třeba, vůbec mu nevadilo, jak si ho malá přivlastňuje a že mu neustále něco prdolí, omotala si ho totiž kolem prstu.

„Vážně?“ otázal se se zadržovaným smíchem. „A čím ho budeš krmit? Slon je velký a hodně jí.“
Dítě chvíli přemýšlelo. „Natlhám mu tlávu, já u babičky tlhám tlávu ovečkám,“ prohlásila pyšně.

„To jsi šikulka,“ pokýval hlavou. „Ale slon není to nejlepší zvíře, víš,“ přemlouval ji nenápadně. „Nemůžeš se s tím mazlit, jak já s tebou,“ vzal ji do náruče a začal se otírat nosem o ten její, což u děvčátka vyvolalo záchvat smíchu. Svýma drobounkýma ručičkama ho začala plácat po škraních a způsobila tak jejich červeň.

 
„Anitko, nech toho!“ okřikla ji maminka.
„To je v pořádku, Caroline, já ji taky naplácám,“ prohlásil.
„Néééé,“ začala pištět a škubat se mu v náručí. Mikey si ji vyhodil v náruči a opět ji chytil. Myslel si, že se bude muset přemáhat a předstírat, když mu Gerard sdělil, že jeho partnerka má dítě z minulého vztahu, neboť on měl děti zafixované pod názvem „spratci“, ale to škvrně mu naopak zvedlo náladu a dalo zapomenout na všechna příkoří a nástrahy minulých dnů. Nyní se po dlouhé době cítil sám jako bezstarostné dítě netoužící po ničem jiném, než skotačit na písku. 

„Anitko, co kdybychom nechali mamku a Geeho samotné a šli na zmrzlinu a do parku?“ koukl se na ně, co na to říkají, ti však po sobě házeli zmatené pohledy. „Stejně je s něma nuda,“ mrkl na Gerarda.
„Jo stlašná,“ pokývala souhlasně hlavou.
„Mikey, malá umí být protivná,“ snažila se mu rozmluvit jeho nápad Caroline.
„Vážně, Mikey, tohle nemusíš dělat,“ přitakal Gee.
„To je v poho, my to zvládneme, viď?“ kývl na holčičku. „Navíc, vy teď potřebujete čas,“ mrkl na ně znovu. Gerard už sice předal pukét růží ještě před návštěvou zoologické zahrady, ale ten úžasný šperk, který mu bratr ukázal na pokoji, ten ji chtěl předat u večeře, což by v jejich přítomnosti ztrácelo ono kouzlo. Postavil malou na zem, protože si ji volala mamka k sobě, aby ji sdělila, jak se má chovat.

Gerard přešel k němu. „Díky, bráško, máš to u mě,“ objal ho kolem ramen a pak mu strčil do ruky složené bankovky. „To abyste si to taky užili,“ vesele mu rozčechral vlasy. Potom políbil na vlásky střapatou blondýnečku.
„Tak pojď, šmudlo!“ křikl na ni Mikey a podal ji ruku, aby se ho mohla chytnout.
„Mikey!“ Otočil se překvapeně na Carol. „Díky, za vše,“ dodala s pohledem na svoji dceru a poté ne Gerarda. Vědoucně pokýval hlavou. Všichni si přáli, aby tohle vyšlo, ale rovněž tak se báli příliš doufat, každý měl již za sebou zklamání a nyní, když se to vyplnilo, byl to skoro zázrak.

„Víš, oni se budou pusinkovat,“ pošeptalo mu dítě na cestě do cukrárny „obrovské tajemství“.
„Já už se taky pusinkovala,“ dodala pyšně.
„Opravdu?“ podivil se Mikey nad její vyspělostí.
„Jo, s Ondlou,“ stále ten důležitý výraz, „ale paní učitelka, žikala, že se to nesmí, že to můžou jen dospělí,“ posmutněla. „Seš dospělej?“
„Ne, ještě ne,“ dovolil si malou lež, protože tušil, že bude pro ni lépe přijatelná.
„Ale vypadáš staže,“ poskočila si vesele do kroku.
„Tak to ti děkuju, špunte,“ zasmál se, sevřel ji pevněji, neboť přecházeli přes přechod a poté konečně zakotvili v tom sladkém království lahůdek – zmrzlinářství.
***
Poté co z Anitčiných šatiček dostaly višňovou zmrzlinu, navštívili hračkářství, kde koupili nafukovací míč, nakrmili tajně holuby na náměstí, neboť jejich krmení bylo zakázané, město očividně z jejich přítomnosti nemělo takovou radost jako oni, vyčvachtali se ve fontáně, našli Toi Toi záchody, koupili popcorn a chipsy na večer u animovaných pohádek, vydali se pomalu k autobusové zastávce. Malá neustále něco švitořila a on se musel smát tomu, jaká rozumbrada z ní byla. Na zastávku šli s velkou časovou rezervou, jelikož Mikey vybral postranní uličky, kde nebyl takový provoz, nechtěl zbytečně riskovat, dítě je přece jen malá neřízená střela.

Když jejich jedinou činností bylo dávat nohu přes nohu, měl Mikey dost času ponořit se opět do vlastních myšlenek. Jeho mysl zaběhl opět k aktuálně jedinému cíli – Marcusovi. Jak vám někdo po dvou denní známosti mohl chybět? Bylo to absurdní, ale co vlastně ne?

A potom tu byl TEN pocit, stále cítil jakoby mráz v zádech.  Dříve by si řekl, že je paranoidní, ale po tom všem, skutečně by byla tak absurdní myšlenka, že ho někdo sleduje? ,Je tu skutečně někdo?´otočil se za sebe, jak očekával, nikoho nikde nespatřil, tedy kromě staré babičky šourající se o hůlce. Ten pocit strachu ho však neopouštěl, bylo to, jako když se díváte na horor a za vámi začne skřípat skříň, za normálních okolností nic podivného, avšak nyní se to dostává do předních příček na žebříčku děsivosti.

Mohl to být jeho Marcus? Odkdy je vlastně jeho?! „Kruci, začínám cvokatit,“ povzdechl si.
„Maminka jednou říkala, že náš tatínek byl cvok,“ pokývalo děvče.
Mikey už však věděl, že v tomto případě to bylo synonymum pro alkoholika, který pro facku nešel daleko.

***
Z myšlenek ho opět vytrhla Anitka, která se stále na něco ptala. Kniha ji očividně udělala velkou radost a ona všude kolem sebe viděla exotická zvířata.
 „Ne broučku, to není kolibřík, je to kos,“ poučoval dítko a důrazně ji sdělil, aby nikam nechodila. Malá stejně vypadala, že je myšlenkami jinde, seděla u nich na zahradě, v klíně měla uloženého Skunka, který štěstím radostně předl a on ji tam na okamžik nechal v osamocení, aby připravil čerstvou limonádu a udělal tousty a vytáhl k nim nutelu, aby si mohli v klidu na houpačce pochutnat, než začnou hřešit mnohem více s pukajícími pochutinami.

Bylo to skutečně zvláštní, ale přichytil se, jak si pobrukuje. Jeho nálada se s příchodem domů nejdříve zhoršila, ale pak si uvědomil, co mu Marcus řekl a on chtěl věřit, ne věřil, že je v pořádku a ke vší té absurditě doufal, že ho brzy uvidí. Bylo tolik věcí, na které se ho chtěl zeptat, ale ještě víc bylo toho, co mu chtěl říct.

„Anitko!“ křikl. „Pojď sem, broučku, potřebuju, abys odnesla něco ven,“ křikl na chodbu doufaje, že to na zahradě uslyší. Cílem toho všeho však také bylo zaměstnat ji, aby nevyvedla nějakou neplechu, sice toho na dvorku příliš vyvést nemohla, ale děti, to se v jeho případě rovnalo problému. „No tak, Anitko!“ čekal s plastovými kelímky v ruce a čekal, než se dítě uráčí přijít. Marně.

„Anitko!“ nechtěl se na ní hněvat, to by nebylo dobré, byl rád, jak úžasně s ní vycházel. Vydal se směrem na zahradu, když se domem rozřinčel zvuk telefonu. „Ksakru,“ povzdechl si, neboť musel veškeré věci, které si pečlivě urovnal na tác, aby vše mohl vzít najednou a nemusel se vracet, položit zpět na linku.

„Prosím?“

„Ah, Mikey, vše v pořádku?“ Gerard očividně nevěřil v jeho schopnosti, nejspíš netušil, že Mikeyho druhé jméno je Mary Poppins.

„Gerarde!“ napomenul ho naoko ostře. „Právě budeme jíst, co vy? Jak se líbil šperk?“ nedočkavě vyzvídal.
„Jistě a jak se máte vy?“ Tato chladná odpověď mohla mít pouze dvě zdůvodnění a to, že buď Caroline stále sedí vedle něj a jemu je hloupé to prozrazovat před ní, nebo šperk nezapůsobil tolik, jak si představoval. Podle smíchem prosyceného hlasu však usoudil, že vše je v naprostém pořádku a obdarování bude jen tématem pozdější konverzace.

„Ještě jednou, vše je ok, jasné?!“ujistil ho rychle.

„Dobře, díky Miško, my za chvilku přijedeme domů ano, takže prosím…“ slova zanikla, ale jemu bylo jasné, co chtěl říct. Dnešní den byl prostě příliš dokonalý, něco se muselo statisticky pokazit.

„Tak brzy?“ podivil se. „Ano, Carol se stýská po Anitce a bojí se, že na ni za chvilku přijde ospalost a poleze ti na nervy,“ v telefonu byl slyšet smích a hlasité „au“. Nejspíš byl za svoji opovážlivost odměněn. „Tak jo, zatím pá.“

„Ani, maminka se za chvilku vrátí!“ křikl jejím směrem. Vzal jen barevné plastové kelímky a džbán z téhož materiálu naplněn šťávou s několika kostkami ledu, věděl, že by v tomto teple neměl, ale led… hříšná pochoutka, lepší než zmrzlina, alespoň on to tak viděl.

„Anit, volal jsem…“ v tom mu tác vypadl z rukou. To snad ne! To nemůže být … Snažil se něco říct, ale nemohl ze sebe vydat ani hlásku, jeho hlasivky byly staženy a on se jen zakoktal. Co tady ksakru dělá?!

„Ahoj, Mikey!“ pronesl muž s naprostým klidem. Díval se na něj, na jeho strach a zděšení a očividně se navýsost bavil. Rozhlédl se kolem sebe, podíval se na dítě, ale to nevypadalo, že by vůbec přítomnost dalšího člověka zaregistrovalo, sotva pohlédlo na něj, když přišel a ihned opět odvrátilo veškerou svoji pozornost zpět ke Skunkovi.

Muž se na ni se zájmem povídal a přiklekl k ní. To Mikeymu stačilo, uvědomil si, jak je důležité dostat ty dva od sebe co nejdál. Musí! Ochránit ji by mělo být přece prioritou číslo jedna, ale nebyl sto se přinutit postavit se mu, pamatoval si na jeho sílu, jeho moc… Věděl, že přiblížit se k němu by bylo jako podepsat si rozsudek smrti, ať by s ním provedl cokoli, byla by to cesta do pekel pro jeho duši.

„Vypadni!“ bylo to jediné, co byl schopen ze sebe dostat, dal do toho však všechen svůj vztek doufaje, že tak skryje svůj strach. Marně. Muž tam stále stál, očividně se nepřestával bavit jeho pokusy. Pozoroval ho s úšklebkem na rtech, povytažené obočí. Rozhodl se opatrně přejít k dítěti a už k němu nastavoval ruky, aby ji odtud odvedl, když v tom ji muž odstrčil. Uchopil ho pevně za zápěstí, a aniž by vynaložil velkou sílu, odtáhl ho dál, krok za krokem se vzdaloval od dítka, až zůstali stát těsně u zídky. Mikey se tomu snažil zamezit, ale bylo to jakoby plul proti proudu.

V tom muž lehce uhodil do jeho hrudi a on si málem vyrazil dech tvrdým nárazem na zeď. Než se z toho stihl vymanit, muž se levým bokem opřel o jeho pravý, jednu ruku uchopil do té své a druhou rukou sevřel jeho hrdlo, přejížděje palcem po jeho tepně.

Přeběhl mu mráz po zádech, stačilo, aby zatlačil, lehce sevřel a on by zemřel. Dívali se navzájem do očí. Ano, oba si to uvědomovali. Polkl, však stěžovala to podstatně jeho ruka. Ten pohled, přimrazoval ho. Oba to cítili, Mikey ten pocit bezmoci, síly, strach, ale zároveň to vněm probouzelo jeho druhé Já, to které musel tak dlouho skrývat, a i když byl druhý muž očividně dobrý lhář ani on nedokázal dost dobře skrýt, jaký to má vliv na něj. Očividně si dobře uvědomoval svoji moc a jeho strach a bylo zřejmé, že ani jeho to nenechávalo chladné.

„Víš, kdo jsem, Mikey?“ zavrčel a sevřel jeho hrdlo o něco víc.
Kývnutí. Když muž povolil, musel zalapat po dechu, než se zmohl na plnohodnotnou odpověď.
„Jsi Victor!“ prohlásil. A pozorně sledoval jeho obličej.
„Och,“ na jeho tváři se na okamžik objevil údiv. „Takže ON mluvil,“ důraz na slovo „on“ svědčilo o tom, že si přeje, aby Mikey věděl, že je zasvěcen. „Kromě toho, že tě osahával, dokonce i mluvil?“ zavrčel. Očividně jeho ovládání narazilo na další překážku.
Takže to ví? To znamená, že Marcus… chtěl se zeptat, co se s ním stalo, jestli ještě vůbec žije, jenže se bál jeho reakce.

Bylo to absurdní, aby poznal, co se mu nyní honí hlavou, ale možná poznal jen, že jeho strach má momentálně jiný podklad, ať tomu bylo jakkoli, nepříčetně ho to rozčílilo. Myslel si, že nemůže vypadat děsivěji. Omyl! Nyní vypadal jako řecký bůh pomsty. Mikey se instinktivně pokusil ucouvnout, jenže Victorova ruka stále pevně svírala hrdlo a když muž zaznamenal jeho pokus, stiskl ještě víc. Povolil jeho ruce ze sevření jeho těla, tou svoji se opřel o zeď a natiskl se na něj.

„Varoval jsem tě, Mikey!“ zavrčel mu varovně do ucha. „Že ano?!“ nyní již téměř křičel. Díval se mu do očí, ale namísto toho, aby to nyní Mikeyho znervózňovalo, snažil se pouze dostat jeho ruku ze svého krku. Stahoval ji oběma rukama, ale očividně to ani nezaznamenal. Začínala ho bolet hlava, dýchat mohl, ale nestačilo to… bylo ho tak málo… V tom sevření povolilo a on ho opět jen jemně hladil palcem.

„Mohl bych ti zlomit vaz, jednou rukou, tak snadno…Ale ne, Miško,“ z jeho úst to znělo spíš ironicky než mile, „za tvoje chyby bude platit lidé, které miluješ,“ pohledem se otočil k dítku.
„Odteď mě už na slovo poslechneš! Je ti to jasné?!“ zvýšil hlas, a když přikývl, pokračoval, „A prosby ti budou k ničemu!“ varoval ho ještě. Poté jej pustil.
„Zvedni si límeček od košile, hned!“ křikl na něj, když si všiml tmavě modrých otisků prstů na jeho hrdle.

 „Mikey!“

„Dobrý den, pane Way!“ pronesl Viktor směrem za jeho záda.

 

AKTUALITY: