part thirteen
V tom však Mikey zatlačil na jeho hruď a snažil se dostat z jeho dosahu, přirozeně marně. „Dost!“ vyjádřil tedy svůj nesouhlas slovy, neboť toho by si alespoň dotyčný mohl povšimnout. „Nevím, kde bereš tu jistotu, ale dovol mi říct…“
„Ano?“ pobídl ho muž se sebejistým úsměvem na tváři. Očividně si o tom myslel své, což ovšem Mikeyho přivádělo k šílenství. Měl chuť dupnout si jako trucovité dítě v obchodě, když mu maminka nechce koupit lentilky M&M's.
„Nejsem tvoje hračka a ani jeho! Jste oba stejní, stejní parchanti!“ Mikey už toho měl opravdu dost. Byl ochoten si přiznat, že je submisivní, ale to se týkalo jen sexuální stránky vztahu, nemínil se stát mužským prototypem Stepfordské paničky. Navíc, i když si sám sobě hrdinsky přiznal pravdu, tedy že součástí jeho masturbačních představ je scéna, kdy je natisknut na kuchyňskou linku a nemilosrdně pleněna jeho počestnost, před okolím své tajemství střežil. Dle jeho názoru dokonce s úspěchem. Prostě si o to neuměl říct. A teď se mu toho dostávalo plnými doušky, což ho děsilo, ale zároveň i vzrušovalo. Nebezpečná kombinace, která by ho mohla přivést o rozum, hlásal jeho mozek.
Mikey, zaměstnán svými úvahami, nestihl zaregistrovat rapidní změnu ve výrazu Marcusova obličeje. Ovšem, i kdyby ho pečlivě studoval, měl by šanci?
Marcus byl nyní na boku a jeho obličej zkřiven vztekem, bolest jako by byla ta tam, nyní pro ní nebylo místo. Naopak Mikey byl natlačen na podlahu takovou rychlostí, že se málem uhodil o betonovou zem nebýt toho, že si ho muž ihned přitlačil těsně k sobě a nepříčetný vzteky zavrčel: „Už nikdy! Nikdy mě s ním nesrovnávej! Rozumíš?!“ zakřičel jen několik centimetrů od jeho obličeje.
„Ano,“ pípl rychle Mikey. Třásl se strachy, ale pocit, který převládal, byl ublíženost. I když je srovnával, nemyslel to tak, až doposud si myslel, že Marcus je jiný. Připadal mu hodný a on se s ním cítil uvolněný, ale tohle… to přehnal. Skutečně je stejný, jako on! Ne! Horší, protože jeho si připustil k tělu. Odmítal se na něj podívat, tvář otočil na stranu, nechtěl ho vidět.
„Podívej se na mě! Slyšíš!“ na obou stranách to bylo jako přilívat olej do ohně. „Hned!“ Nakonec se přece jen na chvilku podíval jeho směrem, spíše aby se ujistil, co muž provádí. Ale při pohledu do jeho očí… Jakoby ho uvěznily ve své hře… Nemohl odtrhnout zrak. Stále se díval do jeho očí, byl si jist, že za tu dobu ani jednou nemrkl. Polkl, aby uvolnil napětí, neboť nechápal, co se to děje. Jeho hruď se začala rychleji zvedat. Cítil, jak z něho vše opadá. Uklidňoval se. Připadal si jako těhotná žena, která se uklidňuje správným dýcháním. Ruka pod jeho zády začala klesat a on byl položen pomalu na podlahu. Bylo to divné, připadal si… jako by byl vzpurné zvíře, které bylo právě zkroceno, ale co na tom bylo nejdivnější, bylo, že totéž pociťoval i u Marcuse. Jako by byl zároveň kroceným zvířetem, ale i krotitelem, absurdní, ale oni toho byli důkazem.
„Co? Co… to bylo?“ vydechl s úžasem.
Marcus se však stále na něj s úžasem díval, očividně jej to rovněž překvapilo. Konečně si nepřipadal jen on jako Alenka po pádu do králičí nory.
„Já… co to bylo? To jsi udělal ty?“
„ Ne, Mikey, já ne. To jsme byli my,“ vydechl, stále ho pozoruje.
„Ty… taky jsi to cítil, že ano? Jakoby kolem nás plula nějaká energie…“
„Ano,“ jakoby zvažoval, co říct. „Víš, přiznávám se, že mě to znepokojuje, nečekal jsem, že na mě budeš mít až takový vliv,“ v tom se zarazil, jakoby řekl příliš. „Nikdy jsem nic takového nezažil… Zajímalo by mě, jestli on ano,“ při těchto slovech jeho hlas opět nesl nádech vzteku. Opět se na něj podíval. „Mikey, už mě s ním nikdy nesrovnávej! To co jsi před chvílí viděl, no nejsem andílek, ale tobě ublížit, je to poslední, co bych chtěl.“
„Dobře,“ bylo jediné, co mohl říct. „Ale… proč se tak nenávidíte… Tedy, chci říct, no nevím, jak to říct, abych tě znovu nenaštval… máte oba velkou sílu a … je taky to co ty? Vlkodlak?“ jeho diplomatické dovednosti byly dosti zakrnělé.
Marcus se na něj dlouze zadíval, jakoby zvažoval odpověď. „Víš, je to složitější. V podstatě naše nenávist tu už byla dřív, než jsme se narodili…“
„Ale tohle… přijde mi to osobní,“ namítl.
„Ano, to je. Řekněme, že oba toužíme po tom stejném,“ stále byl převážně jen opřený na jedné ruce vzhlížející na něj. Nebyla to zrovna relaxační poloha, kterou by nyní potřeboval.
Mladík zvedl svoji ruku a přesunul ji na jeho bok, cítil, jak se hebká kůže zachvěla pod jeho prsty, ale bylo tu ještě něco, ten dotyk, připomínal, kontakt pokožky s rozpáleným plechem. „Ty… skoro hoříš!“ vykřikl vyděšeně. Povzdechnutí a Marcus ležel opět na zádech. „Nejsem stále ve své kůži, ale není to nic, co by tě muselo znepokojovat,“ vydechl.
„Nemuselo?!“ uvažoval nad jeho inteligencí. „Musíš mít v sobě zánět, měl bys být u lékaře a ne u mě ve sklepě, sakra!“ zvyšoval stále více a více hlas.
„Líbí se mi, jak se o mě bojíš,“ usmíval se.
„Blbče!“ začal se zvedat. „Jdu pro studený ručník a osušku.“
„Ne nejdeš!“ ruka opět svírala jeho zápěstí. Snažil se z toho „železného svěráku“ vytrhnout, marně. „Mikey, studený ručník mi nepomůže!“
„Tak co?“ vykřikl popuzeně. „Krev?“
„Cože?!“ zíral na něj nevěřícně.
„No… nevím… živíš se krví?“ zeptal se opatrně.
„Ne, Miško, nejsem upír z pohádky pro dospělé. Řekněme, že … holduji zvěřině, ano?“ Urputný pohled, který jej provázel při těchto slovech, jej přesvědčil, že je čas odhalit víc.
„Nedělá mi dobře stříbro, víš.“
„Takže… kdybych si koupil řetízek, ochrání mě to před tebou?“ zkusil to.
„Bože Mikey!“ smál se jako již poněkolikáté za toto ráno, „ty máš jedinečnou schopnost plácnout tu největší kravinu,“ neznělo to však posměšně, ale spíš to bylo od srdce. „Ne, je nutný kontakt se živým masem.“
„Tak proto ty podivné šipky, nebo co ty bylo. A proč vlastně nesmím nahoru? Bojíš se, že bych utekl?“
„Ne tak docela, kdybys chtěl utéct, poznal bych to z tvého pachu, neboť si nemyslím, že bys byl schopen plánovat útěk s naprostým klidem, bez toho aniž by ses začal potit… zastavil bych tě dřív, než bys na to pomyslel. Jde spíš o to, že nikdo nesmí vědět, že jsem zde. Byl by to rozsudek smrti!“