part twenty-three

„Kurva,“ zanadával opět Victor, při dalším nárazu auta, když projížděl po nelítostném povrchu. Otřes auta probudil spícího spolujezdce, který se zmateně rozhlédl kolem sebe a snažil se pochopit, co se děje. Pomalu si rozpomínal na předcházející události, avšak jedna věc ho mátla. „My jedeme jiným autem?“ tázal se Mikey nechápaje jak se tam octl. Rozhlížel se přitom stále kolem sebe, jakoby čekal v nejbližší době něčí útok.

„Ano, jedeme,“ odpověděl mu Victor, který byl na tuto otázku již připraven, a proto dodal: „To kvůli té cestě, tím předchozím bychom to nevyjeli.“ Pravdou však bylo, že to svým případným pronásledovatelům nemínil ulehčit. Potřeboval je setřást, proto volil trasu, kde se jen tak nějaké auto nedostane. Vždy měl připraven únikový plán do chaty v lesích, kam nyní jeli, a jeho součástí bylo i předem připravené terénní auto. Zajišťovalo mu tak zřetelnou výhodu. Pokud je někdo z Marcusova klanu bude chtít pronásledovat, bude si muset nejdřív opatřit rovněž terénní vůz, což ho zdrží natolik, že se mi Victor ztratí, nebo je budou muset pronásledovat přeměnění. To, někomu jako je Victor, vyvolenému, umožňovalo velkou strategickou výhodu. Pokud je skutečně někdo z Marcusova klanu bude pronásledovat, po pár mílích běhu není možné, aby jej nevycítil. Bude o nich vědět a zničí je dřív, než si oni uvědomí, že jsou prozrazeni. I přes všechny tyto strategické výhody se Victor však necítil klidný. Byl raději, když Mikey spal a on na sobě necítil jeho pronikavý pohled.
„Spi, vzbudím tě, až tam bude,“ poradil mu.

„Nechci spát,“ zakroutil Mikey hlavou dívaje se z okna. Venku se obloha zatahovala, i přes větve jehličnanů zřetelně rozpoznal, že je nad nimi doslova černo, chystala se bouře.  Chtěl stáhnout okno a nadýchat se čerstvého vzduchu, prosyceného vodou, a nabrat tak ztracenou energii, zastavil ho však Victorova ruka, která pevně sevřela tu jeho.

„Ne!“ řekl ostře. Mladík se podivil nad tónem jeho hlasu, nechápal, čím se tolik provinil. Rozhodl se to pro tuto chvíli neřešit a přesunul svůj zrak opět k oknu. Victor se na něj chvíli díval, čekal větší odpor. Začínalo mu být zřejmé, že si na něj budu muset dát větší pozor, nechtěl, aby věděl příliš. Musel věřit jeho lžím, chytat se do jeho léček. Dokud on bude manipulovat jím, nehrozí, že si ho mladík podmaní, tomu alespoň věřil.

„Vezmi si,“ podával mu zabalenou bagetu v igelitu. Chvíli na to nechápavě hleděl. „Nemám hlad,“ odpověděl rozhodně. Pravdou spíše bylo, že nechtěl hrát jeho hru, chtěl udělat něco, aby zamával s tou jeho sebejistotou, autoritativním chováním a rozhodným, přísným hlasem. Došlo mu ale, že držet hladovku mu moc nepomůže. A on již měl sakra pořádný hlad. Victor, jakoby celou dobu tušil, jaký vnitřní boj se v něm odehrává, nechal stále ruku s bagetou nataženou a mírně se usmál, když se Mikey po ní natáhl.

Roztrhl obal a sledoval, jak se kus zeleného salátu octl na zemi následovaný rajčetem. Doufal, že si toho Victor nevšiml, natáhl se nenápadně pro to a zvedl to, doufaje ve svoji nenápadnost. Vlastně ani nevěděl, proč si počíná nenápadně, nejspíš jej nechtěl svojí nemotorností rozzlobit. Domníval se snad, že ho bude hubovat jako matka? Opět se natáhl po tlačítku k otvírání okna s cílem vyhodit tento nepořádek ven. V tom však jeho ruku něco sevřelo v bolestném stisku.

„Neřekl jsem ti něco?!“ zavrčel vztekle mačkaje jeho ruku. Mikey vyděšeně pozoroval výraz jeho obličeje. „Já… chtěl jen,“ než však stačil dopovědět, Victor jeho ruku stáhl. Na poslední chvíli smykl volantem a vyhnul se srážce se srnkou. Zůstali stát. Mikey vyděšeně oddychoval a zíral před sebe. Nestačil se však ani vzpamatovat, sotva popadl dech, již ho držel Victor pevně za vlasy, přitahujíc si tak jeho hlavu k sobě a nutíc ho dívat se mu upřeně do očí.

„Něco jsem ti snad řekl, ne?“ zavrčel vztekle. Mikey, který viděl nyní výraz jeho tváře víc, než z dostačující vzdálenosti, se neodvážil nic namítnout. „Myslíš si, že když ti něco přikážu, že to můžeš nesplnit?!“ zakřičel.
„Ale já…“ nevydržel již Mikey tuto nespravedlivost. Jednal přece bez rozmyslu a chtěl jen vyhodit kus jídla. V tom mu na obličeji přistála facka. „Ty co?!“ dožadoval se odpovědi.
„Au, já ale…“ druhá facka tentokrát silnější zasáhla jeho tvář. Snažil se vykroutit z jeho sevření, ale stisk byl pevný a docílil jen toho, že jej to bolelo. Chtěl opět něco namítnout, ale všiml si, že se jeho vztek stupňuje.

„Nemyslím,“ hlesl tiše, ale skřípal přitom vzteky zuby. Třetí facka!
„A teď mě poslouchej, chlapečku! Odteď jediné neuposlechnutí a budeš tvrdě potrestán tak, aby sis to zapamatoval. Budeš mě poslouchat na slovo!“ zavrčel vzteky. „Rozumíš?!“ Mikey viděl, že je zle a tak rychle přikývl. Snažil se mrkat, jak nejrychleji mohl. Ale byl to prohraný boj. První slza stekla po jeho tváři. „Rozumíš?!“ neléhal a on byl nucen odpovědět.

„Ano, rozumím, nechtěl jsem přece neuposlechnout, já jen…“ Mikey neudržel slzy. Vyčítal si, že v tento okamžik projevuje svoji slabost, že se mu ukazuje takto, ale nemohl jinak. Tohle byla pro Victora těžká zkouška, chtěl jej obejmout, stisknout ve svém náručí a nepouštět, ale věděl, že musí obstát a nepolevit. Musí ho nyní poslouchat, závisel na tom jeho život. I kdyby to znamenalo, že jej pak bude nenávidět. Uvolnil tedy stisk jeho vlasů a nenechal jej vyklouznout. Viděl jeho pohled – očekávající, doufající, potřebující… Odvrátil od něj zrak, dokud to bylo možné a zadíval se zpět před sebe. Vycouval a pokračoval v cestě upíraje pohled před sebe. Nechal mladíka, aby se s tím vypořádal sám. Opět jej od sebe odehnal, děsil se okamžiku, kdy jej odežene příliš, ale věděl, že tento okamžik nastane, musí nastat. V ten okamžik bude svobodný. Konečně svobodný!
Jak byl bláhový...
____________________________________________________________________________________________________________
„Co to…“ zarazil se Victor přijíždějící po cestě k domu. Tedy spíš k tomu, co z něj zbylo. Trosky. Vypnul motor a rozhlížel se kolem sebe. „Nevylízej z vozu, rozumíš?!“ křikl na Mikeyho. Ten jen kývl a stále hleděl před sebe.

„Mikey!“ křikl na něj a přitáhl si jeho bradu. Ten se vyděsil a rychle pípl, že rozumí a že v autě zůstane. Odešel a on slyšel jen cvaknutí dveří při zamykání. Nechal ho zde samotného a ztratil se mu z dohledu. Začal se bát, věděl, že zde něco nehraje. Dům před pár hodinami jistě hořel a nebýt vytrvalé bouřky, zbyla by z něj nyní již jistě jen hromádka popela. Takto to spíše připomínalo zříceninu. Stmívalo se, všude bylo černo, hřmělo a usedavě pršelo.  Začínal se bát. Nevěděl, co přesně tento výjev znamená, ale bylo mu jasné, že je to špatné, velmi špatné. V tom okamžiku někdo vyrval dveře auta. Jen tak, jakoby nic je odhodil stranou.

„Mikey, ven!“ křikl Victor. Ten neváhal ani minutu. Bál se, šíleně se bál. Vylezl z auta a snažil se postavit na zem, ale nohy se mu podlomily. Victor jej uchopil a natiskl na auto. „Mikey, poslouchej mě ano?“ Ten rychle kývl hlavou. „Potřebuji, abys byl teď statečný a věřil mi, rozumíš?“ díval se mu upřeně do očí, jakoby mu chtěl nahlédnout až do morku kostí. Byl vyděšen, očividně mu jeho entrée s dveřmi mnoho nepřidalo, když však nemohl najít klíče, které díky přeměně ztratil, neměl jinou možnost. „Mikey, nikdo tu není, ale musím rychle odtud ano?“ mluvil na něj pečlivě odsekávaje slova.

„Kam?“ vydal ze sebe pomateně.
„To není důležité, Mikey, potřebuju, aby ses mě držel. Nesmíš se mě pustit! Budu tě držet, ale stejně! Ani na okamžik nesmíš povolit!“ pak o krok ustoupil. „Neboj se, Mikey, budu to stále já!“ Nechápal co tím myslí, brzy na to však pochopil. Victor ustoupil do bezpečné vzdálenosti a hned na to se začal měnit. Bylo to tak rychlé. V jednu chvíli před ním stál muž, v tu druhou na něj zírala krvelačná nestvůra. Ucouvl, než však se stačil otočit, aby se dal do běhu, uchopil jej do náruče a rozběhl se s ním do lesa. Bylo to hrozné, pevně jej svírala obrovská chlupatá tlapa krvelačné stvůry, která s ním uháněla krajinou. Při každém dopadu zvířecích tlap zabolelo jej v hlavě, jakoby se snad uhodil. Obsah žaludku nebylo možné udržet dlouho. Bouchal svými dlaněmi do Victorovy tlapy, avšak když na něj stvůra vrhla děsivý pohled, rozpomenul se na jeho příkaz o pevném stisku, a přestal se vzpírat. Místo toho slabě stiskával jeho srst, neboť ničeho víc nebyl schopen.

Běželi sotva dvacet minut, ale Mikeymu to připadalo již jako věčnost, když konečně nastal ten vytoužený okamžik, kdy se zvíře zastavilo. Stál a rozhlížel se kolem sebe. Pozoroval okolí. Pak vrhl pohled někam vpravo. Zavrčel, vyceňujíce při tom své zuby. Obrovské špičáky svítící do dáli. Mikey se v jeho náručí zachvěl. Poté konečně zvíře přesunulo zrak k němu a opatrně jej nechalo sklouznout do jehličí. Pak mu již opět nevěnoval pozornost, jen se rozhlížel a čenichal. Mikey se pokusil vstát, jeho oblečení bylo ušpiněné od zvratků a to mu způsobovalo jen další návaly. Nebylo mu to však umožněno, neboť jakmile se začal drápat na nohy, otočil se k němu vlkodlak a opět jej shodil k zemi. Překvapeně se na něj podíval a pokusil se opět vstát, ale jen co se předklonil, aby mohl kleknout, již ležel na zádech. Pochopil. Má zůstat, kde je. Zmateně se kolem sebe rozhlížel, neboť nechápal, co se to děje. V tom se Victorova hlava octla v těsné blízkosti té jeho a bělostné zuby opět spatřily světlo světa. Vlkodlak zavrčel a odběhl do dáli.

O několik vteřin na to prořízlo krajinu děsivé zavytí. Ač neměl zkušeností s vlkodlakem mnoho, dokázal rozpoznat, že se jedná o projev zoufalství a bolesti. Trhalo to uši.
„Pane Bože!“ rozkřikl se. „Ne, prosím, ne…“ křičel sám pro sebe drápaje se na nohy a běžíce tím směrem, odkud se ozýval křik. ‚Ať to není Victor! Prosím, ať to není Victor!‘ bylo to jediné, na co dokázal v tu chvíli myslet.

AKTUALITY: