part twenty-two

Krutá slova zasáhla svůj cíl přesně a Mikey si toho ani nevšiml. Ostatně bylo těžké zaregistrovat změnu na tváři muže, který neustále nosil svoji masku, za kterou skrýval veškeré emoce. Naopak z tváře Mikeyho bylo nyní možné číst jako z otevřené knihy, jejíž obsah měl být raději utajen, neboť zraňoval a přiváděl k šílenství jejího čtenáře.
Od té chvíle spolu nemluvili, Victor odklidil mrtvého a o chvíli na to tu již byl Thomas. Jakoby uměli jeden druhému číst myšlenky, byli tolik propojeni, tak dlouho válčili bok po boku, že dokázali již odhadnout další krok toho druhého. V nesprávných rukou nepřítele velmi cenné informace.
„Odkliď ho!“ křik směrem na Thomase a pak kývl k mrtvole a vraku vozu. Ten jen přikýval, avšak nikdo na tento projev nečekal. Victor uchopil Mikeyho do náruče a když se pokusil se mu vzepřít, probodl ho takovým pohledem, že raději od snahy vysvobodit se upustil a nechal se usadit na straně spolujezdce, o vteřinu na to již Victor seděl vedle něj a oni se řítili krajinou.
Chtěl se zeptat, kam že to jedou, ale neměl nejmenší chuť vést s ním rozhovor, nejraději by se všechny potřebné informace dozvěděl od někoho jiného. Seděl na předním sedadle, díval se z okna, aby ani v periferním vidění neviděl jeho rozzuřenou tvář. Uháněl krajinou, rozhodně se netrápil povolenou rychlostí, již dávno byli za městem a řítili se dál. Mikeymu, který se po předchozích událostech stále necítil nejlépe, se nevolnost pozvolna vracela. Snažil se na to nemyslet, dívat se ven z okna na uhánějící krajinu, avšak když tělní tekutiny přestaly jít svou předem vytyčenou cestou, namísto toho se octly v dutině ústní a nebýt Mikey pohotové reakce, kdy umístil ruku pevně před semknuté rty, octly by se jisto jistě na jeho zdánlivě čistém oblečení. Victor si toho očividně musel všimnout, neboť auto smykem sjelo ze silnice a zastavilo pár metrů na polní cestě. Díky hustotě větvoví zde bylo téměř šero. Rychlost tohoto manévru Mikeymu příliš nepomohla, byla to poslední kapka, která chyběla. Vsunul ruku před ústa v marném pokusu o záchranu situace, v tom momentě se však dveře na straně spolujezdce otevřely a jediné, co zabránilo jeho pádu z auta ven, bylo něčí tělo. Přesně řečeno Victorovo tělo. Nestihl příliš rozjímat nad tím, v čí náruči se to nachází, kdo chrání jeho tělo před pádem na zem. Jeho pozornost směřovala k tekutině vyvěrající z jeho úst blízko jeho nohou. Bylo to odporné. Styděl se. Vztek nahradilo vyčerpání. A tak ho nenapadlo namítat nic proti tomu, když jej Victor opět uložil na sedadlo spolujezdce. Mikey viděl, jak se na něj dívá, zkoumal ho. Bylo mu to nepříjemné, neměl nyní energii na to s ním bojovat, otočil teda hlavu na opačnou stranu, aby nemusel čelit jeho pohledu a udržovat si nepřípustný obličej. Victor seděl na sedadle opět vedle něj dřív, než Mikey stihl zaregistrovat, že se již nenachází po jeho pravici. Nestihl tak obrátit tvář včas a viděl tak, jak se na něj dívá a jak se výraz v jeho tváři změnil. Byla to neparná změna a Mikey si ihned poté nebyl jist, zdali si to jen nenamlouvá. Muž sundal sako, které měl stále na sobě, jehož jedinou vadou v dokonalosti byl natržený rukáv, a opatrně ho položil na mladíka. Zesílil topení a změnil polohu Mikeyho sedadla natolik, že nyní spíše seděl, nežli ležel. Mikeyky ho pozorovat a nebyl si jist již ničím. Najednou smrt toho muže nebyla tolik podstatná, opět se cítil zvláštním způsobem v bezpečí a to jej neskonale mátlo. Viděl, jak si Victor utrhl kus rukávu a nahnul se nad něj. Opatrně mu otřel ústa a bradu.
„Až budeme na místě, budeš se moct opláchnout, teď si zkus odpočinout,“ poradil mu s něžností v hlase pro něj neobvyklou.
„Victore,“ hlesl Mikey tiše. Když muž již zařadil spátečku a vyjel opět na silnici. Muž neodpovídal, ale on přesto věděl, že mu věnuje pozornost. Byl si tím jist.
„Zabil jsi…“ nedokázal to ani vyslovit. Vzlyk přerušil jeho druhý pokus o dokončení věty. Starší muž se tvářil, jakože si toho nevšímá, že upřeně sleduje cestu. Ale stále periferním pohledem sledoval tu ztrápenou, nejistou tvář.
„Spi!“ znělo to přísně a nekompromisně. Tvrdě. Ihned jak to vyslovil, mu bylo jasné, že mladík neusne dřív, dokud nebude znát pravdu. Cítil stále jeho úpěnlivý, prosící pohled na svém těle. Nehorázně jej rozčiloval fakt, že mu není lhostejný.
„Tvůj bratr žije, Mikey,“ hlesl pak potichu, i když si nebyl jist, zdali mluví pravdu. Nevěděl, kam až tohle spiknutí sahá, mohli se o něj klidně již postarat. Namísto toho prohlásil: „Chci ublížit tobě, ne jemu,“ hlesl pak do ticha. Ta upřímnost jej na okamžik naprosto ochromila. Nečekal, že mu tohle přizná. ‚Chtěl mu ublížit? Ale proč, vždyť mu nikdy nic neprovedl.‘ Bylo to divné, ale cítil se dotčeně, chtěl mu vymluvit špatné mínění, které o něm získal, nechápal proč, ale chtěl v jeho očích vypadat dokonale.
„Proč?“ hlesl tiše. Ležel na boku na sedadle, díval se na muže a choulil se v sedadle jako v něčí náruči. Díky usedavému pláči jej začínala bolet hlava a cítil se unaveně, ale nemínil se vzdát odpovědí.
„Proč?!“ zopakoval muž s výsměchem. A stále se díval na cestu před sebe. „Protože tě nenávidím, Mikey,“ pronesl to, jakoby mluvil o něčem přirozeném a normálním, jakoby význam slov byl posunut nebo jakoby si ho ani neuvědomoval.
„Jsi moje zhouba,“ pokýval hlavou. 
„Ale já… já ti přece nikdy neublížil, já… nikdy jsem ani nechtěl. To ty ses naboural do mého života a změnil ho od základů a… To já mám důvod tě nenávidět?!“ nyní již Mikey seděl na sklopeném sedadle a křičel na něj. „Zničil jsi mi život, ublížil mým blízkým, ponížil mě!“ křičel dál. „To já mám důvod tě nenávidět, rozumíš?!“ To, že se na něj muž za dobu jeho srdečného výlevu ani nepodíval, ještě více rozproudilo jeho vztek. Tvrdě uhodil do jeho sedadla. „To já nenávidím tebe, rozumíš?!“ zakřičel.
Ulehl. Vztekle dýchal. Měl chuť se otočit na druhou stranu, ale něco mu v tom zabránilo. Při jeho neopatrnosti se sako zamotalo do bezpečnostního pásu a strhlo jej zpět. Chtěl zakřičet, strhnout sako a hodit jej po něm. ‚Kdo se o něj k čertu prosil?‘ vztekal se v duchu. ‚Nežádal ho přece o pomoc!‘ A pak si to uvědomil! Sako!
„Ty…“ vyhrkl a pak se zarazil. Podíval se ještě jednou na něj a pak konečně pronesl: „Ochraňuješ mě…“ hlesl, jakoby tomu sám nemohl uvěřit. Díval se na sako, pak mu na mysli vytanula vzpomínka, jak očisťuje tvář od jeho zvratků. To není typické chování k někomu, koho nenávidíte. A pak mu to došlo.
„Proč jsi zabil toho muže? Kdo to byl?“ zeptal se tiše. Victor tušil, že se octli na tenkém ledě. Mikey již nekřičel, nevztekal se, naopak – přemýšlel. Choval se racionálně a to byl problém.
„Victore, kdo to byl?“ když ani tentokrát muž nereagoval, uvažoval Mikey dál nahlas. „Věděl něco ten muž? Věděl, proč jsem tady? Victore, co věděl ten muž?“ dožadoval se odpovědi.
„Ten?“ muž se uchytl. „Ten nevěděl absolutně nic!“ odfrkl si.
„Tak proč…“ musel se nadechnout a zaplašit vzpomínku, která se mu vybavovala. „Proč musel zemřít?“
„Protože…“ opět se zarazil. Sledoval cestu, na něj ani očkem nepohlédl.
„Když mi nic neřekneš, nemůžu ti nikdy přece věřit,“ hlesl tiše. „I když mám dojem, že to chceš… chováš se ke mně jako…“nejdřív mu vyčítal, ale poté se zarazil. ‚Počkat! To byla pravda! Co kdy…Co když si skutečně nepřál, aby mu Mikey věřil, co když… ale proč by to dělal… Proč by...‘
„Nevěřím ti!“ řekl tvrdě.
„To je mi novinka,“ chtěl se mu vysmát Victor.
„Ne! Nevěřím ti, že mě nenávidíš!“ oponoval mu Mikey.
„Ne?!“ opět úšklebek. „A z čeho tak usuzuješ? Mikey, já tě skutečně nenávidím! Dnes jsem měl v plánu tě přede všemi nechat pokleknout a přinutit tě prohlásit, že jsem tvůj pán! Dokonce jsem si pohrával s myšlenkou nechat tě to vykonat jen spoře oblečeného. Chtěl jsem tě ponížit!“ nyní na něj pohlédl. „Skutečně si myslíš, že je tu možnost, že bych k tobě mohl někdy cítit něco jiného než jen nenávist?!“ zakončil krutě a chladně. V ten okamžik ucítil na své ruce dotyk.
„Vím, že jsi mě chtěl ponížit a ublížit mi, jen nevím proč,“ hlesl tiše mladík.
„Protože tě nenávidím, Mikey!“
„To není ten důvod!“zamítl. Cítil, jak muž setřásl jeho ruku. Mladík ji tam opět položil. Netlačil již více na něj, ale jedno věděl jistě. Vše co Victor učiní, musí být předmětem spekulace. Nic není takové, jak se zdá. S těmito myšlenkami usínal. Ruka již sklouzla z té Victorovy a nyní spočívala na jeho stehně. Muž ji chtěl odsunout poté, co zjistil, že je již Mikey v říši snění. Avšak jakmile ji uchopil do své dlaně, aby ji odsunul, uvědomil si, že po tom vlastně netouží. Vrhl pohled na mladíka. Spal tam, byl tak nevinný, tak křehký. Bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy mu někdo ublíží, kdy mu ho někdo vezme. Mělo mu to být jedno. Měl, ne chtěl si jej držet od těla. Začínal se bát, že to nedokáže. Stiskl jeho dlaň pevněji. „Slibuji, že jedinej, kdo ti kdy ublíží, budu já, Mike“ šeptal při pohledu na něj. „Je to tak nejlepší.“

AKTUALITY: