part nine

Vztek ovládající jeho tělo začínal vyhasínat a on si opět uvědomovala svízelnost této situace. Nejen, že byl stále připoután, ale též jeho pohyb byl omezen, stejně jako činnosti, kterým se mohl věnovat. Jediné, co vlastně nyní mohl dělat, bylo spát. Jelikož však většinu času nedělal nic jiného, příliš ho tato, jindy příjemná činnost, nelákala. Snažil se napínat uši, zdali neuslyší Gerardův příchod. Nedočkal se. Čas běžel a on byl stále sám, oči nadějně upíraje na dveře. Nevěděl, co vlastně chce, věděl pouze to, co nechce – být sám se svými myšlenkami. To jej ubíjelo.
Postupem času se to stalo jakýmsi rituálem. Přes den Gerard hledal stopu svého miláčka, po návratu vyhrožoval Quinnovi strašným osudem, pokud mu nesdělí, kde se nachází, poté rozzlobeně odešel z místnosti a vracel se až pozdě po půlnoci. Vypadal hrozně, byl nevyspalý, vyčerpaný, podrážděný, na pokraji zhroucení. Quinn si často pokládal otázku, zdali je on jediný, kdo si toho všiml. Copak nebyl v Gerardově blízkosti jediný člověk, který by ho donutil přestat se chovat takto hloupě?  Někdo, kdo by ho donutil vrátit se ke svému původnímu životu, přinutil ho zapomenout? Když jej takto viděl, odolával těžko touze mu sdělit pravdu, ale věděl, že to by byla zkáza jich obou. Stejně jako chřadl Gerard, chřadl i Quinn, který byl téměř celou tu dobu v okovech, vanu neviděl ani z dálky, jediné, co mu bylo dopřáno, bylo jídlo. Smrděl již sám sobě. Dnes tomu bylo šestý den, jemu samotnému již by to přišlo snad měsíc, ale jeho informátor a ochránce z vězení v jedné osobě ho nejen zásoboval jídlem, což měl podle předpokladů i povoleno, ale také ho na dobu Gerardovi nepřítomnost uvolnit z pout, aby se mohl projít po pokoji. Byl mu za to neskonale vděčný, neboť jinak by se již jisto jistě zbláznil.
Dnes měl Gerard zpoždění, již dávno se měl dostavit, rozčíleně prásknout dveřmi a vybít si svůj vztek na něm, ale nestalo se tak. Začínal se o něj bát. Byl to nepříjemný, svíravý pocit, že se něco stalo. Problém byl v tom, že Gerard byl něco jako nepředvídatelná časovaná bomba. Quinnův strach pramenil rovněž ze skutečnosti, že neměl nejmenší tušení, jaké jsou plány jeho bratra. Nebyl tak naivní, aby si myslel, že se jeho bratr tak snadno vzdá. Jeho srdce je černé a jeho duši kalí touha po pomstě, ovládá ho a řídí jeho činy. To Quinn mu zajistil další bytí, ale nikdy nechtěl ohrozit Gerarda. Z jeho úvah ho vytrhlo hlasité bouchnutí následované dalším. Podle nadávek, lomozu a skřeků odhadl, že Gerard zakopl a svalil se na podlahu. Bylo zřejmé, že něco není v pořádku.
„Vypadni už, dál už to zvládnu sám!“ slyšel křičet Gerarda, ale jednotlivá slova drmolil tak, že mu bylo stěží rozumět.
„Gerarde, takhle to už dál přece nejde!“ domlouvavý hlas Raye.
Slyšel šustění látek, lomoz, ozval se velký hluk, jak něčí tělo narazilo na zeď.
„Nepleť se do toho, Raymonde!“ ozýval se vzteklý křik. „Vypadni!“ zavrčel.
„Gerarde, tohle tě zničí, zapomeň na něj, než se z tebe stane troska! Je mrtvý rozumíš?!“
„Rayi,“ tiché, nenávistné vrčení že z něj až mrazilo Quinnovi v zádech a byl rád, že není určeno jemu, „pokud nechceš poznat kolik síly ve mně stále je, vypadneš do minuty z pokoje!“ Rayovo tělo dopadlo na podlahu, jak jej až štítivě propustil ze svého sevření.
Quinn byl z aktuálního průběhu situace vyveden na tolik z míry, že zprvu ani nezaznamenal, že je již Gerard v místnosti. Byl pohroužen do svých vlastních myšlenek, najednou si nebyl jist, zdali se rozhodl správně, celé to nedomyslel, mít každý den na očích pohled na Gerarda, který měl výčitky, neboť on žil a jeho zachránce byl možná již mrtev, byl srdce drásající. Chtěl mu nějak pomoci, ale nevěděl jak, aniž by prozradil svoji totožnost, byl to začarovaný kruh. V tom jeho hlavou projela ostrá bolest.

„Je ti odporné se na mě dívat? Jsem pro tebe taky troska?!“ ptal se ho vyzývavě, pevně svíral Quinnovy vlasy a nutil tak k záklonu jeho hlavy. Sevření bylo velmi bolestivé, ale nebolelo tolik jako počáteční agresivní trhnutí. Najednou z něj šel doopravdy strach, Gerardovu mysli očividně nyní ovládal vztek, takového jej ještě nepoznal. A co víc, logičnosti jeho úvah zabraňoval démon – alkohol. Nechtěl jej vyprovokovat k nějaké reakci a tak raději pokorně mlčel. Jeho oči kmitaly sem a tam po Gerardově tváři a snažily se odhadnout varovný signál předpovídající útok.
„Ale, co to vidím? Bojíš se?“ vysmíval se mu, očividně potěšen tímto zjištěním, krutě Gerard.
„Já…“ chtěl něco namítnout Quinn, ale pak si vzpomněl na své rozhodnutí, že by bylo nejvhodnější raději mlčet. Jeho krutý smích se ozýval v těsné blízkosti Quinnova ucha. Dech se mu zrychlil. Gerardův pronikavý pohled způsobil, že nyní již bylo obtížné jakkoli kontrolovat jeho obličej.                                                                                                              
„Ty co?“ užíval si jeho pocit bezmoci. Cítil, jak jeho tělem vibruje strach. Bylo to nádherné. Gerard byl predátor, cítit vystrašenou kořist, jak se ji zrychluje tep a překotně dýchá, to ani jeho nenechávalo chladným. Přiblížil se blíž k jeho obličeji tak, že nyní Quinn cítil na obličeji jeho teplý dech.
„Zaštěbetej mi ptáčku,“ pobízel jej děsivý šepot, „zazpívej, dokud můžeš…“ Při těchto slovech se Quinn opět na Gerarda podíval. Viděl v jeho očích vztek, touhu ničit, ale to, co v nich spatřil dál, na to nebyl připraven. Pokusil se odtáhnout, dostat se z jeho dosahu, být v bezpečí. Ale jeho pokus měl opačný efekt. Jakoby zažehl roznětku. Gerard jej pustil, aby ho vší silou přitiskl na zeď. Vyděšeně vydechl, než však stačil popadnout dech, opět si jej Gerard přitáhl. „Nevzpírej se mi, holoubku, nebo ti zlomím vaz,“ zašeptal hrozivě.
„Ge… Gerarde, prosím…“ hlesl tiše. Chtěl, aby jej pustil ze sevření, držel ruce nad Gerardovými pažemi, bál se ho snažit odtrhnout, aby jej ještě více nevyprovokoval. Ale jeho blízkost! To jak se k němu choval! Nejen že jej to děsilo, ale bože tolik toužil, dychtil po tom, aby Gerard opět přitiskl rty na jeho krční tepnu. Aby si vzal, co je jeho. Co mu právem patří. Cítil, jak jeho tepna tepe, jakoby sama zvala jeho rty, lákala je. Dýchal hlasitě a přerývaně. Polkl. Rty měl od sebe, byly oschlé, špatně se mu dýchalo, potřeboval je navlhčit. Nepatrně přejel jazykem přes rty, aby je alespoň mírně zvlhčil. Zarazil se. Viděl, jak se na něj Gerard dívá.
Najednou byly jeho rty na těch Quinnových, stiskly je v pevném sevření, majetnickém, až to zabolelo. Nutilo jej to vyjít mu mírně vstříc, aby zmírnil tlak. Nechal se ovládnout tímto polibkem, dovolil mu podmanit si ho, avšak stejně jako on dával, dostával. Cítil, jak se sevření zpevnilo, jak se stalo více majetnickým, však již nepůsobilo takovou bolest. Jasně a zřetelně hlásalo: Patříš mi!
Hrdelní vzdech uklouzl z jeho rtů, cítil, jak jsou mu kalhoty najednou těsné. Bylo to tak silné, to, jak si jej bral, bez ptaní, řečí. Pokračoval svými rty níže, nepřestávaje rty stiskávat každý kousek jeho kůže, nakonec se dostal k onomu vytouženému místečku, které toužil ochutnat stejně, jako se chcete zakousnout do třešničky na dortu dřív, než vás ovládne nenasytnost a vy zapomenete vychutnávat. Potřeboval si jej označkovat, ochutnat. Jazykem přejížděl po onom místě, jako si ono místečko desinfikoval dřív než…
„Neé!“ zakřičel rychle Quinn a vší silou uhodil do Gerarda. Starší muž nečekal v tuto chvíli již žádnou revoltu a již vůbec ne takového rozsahu, přepadl tedy na záda. Mladík vyděšeně sledoval, co to provedl. Věděl, že si dovolil příliš, ale nemohl Gerardovi dovolit ochutnat ho. Jediný doušek, jediné olíznutí či jen vůně jeho krve a vše by bylo ztraceno. Byl by vyzrazen. Bylo totiž bláhové si namlouvat, že by Gerard mohl zapomenout na onu chuť jeho krve. Gerard se pomalu přetočil na bok, očividně alkohol udělal své. Výraz jeho tváře byl všeříkající. Pokusil se odsunout, něco namítnout, ale v tom okamžiku mu na tváři přistála obrovská facka. Nikdy nevěřil, že by pouhá facka mohla tolik bolet. Tvář mu hořela červení, avšak nedošlo k natržení rtu ani ničemu podobnému, za což vděčil štěstěně.
„Jak chceš, Quinne! Měl jsi naději na normální život, mohl ses zachránit, dokonce dostat zpět svoji svobodu… Ale to dnešním dnem skončilo!“ vstal Gerard ze země. Oprášil si kalhoty, otočil se, upravil si košili, poté se otočil již opět zdánlivě klidný zpět. „Poznáš, co to znamená být otrokem!“ zavrčel opět vztekle. Čapl si k němu a stiskl jeho hrdlo. „Odteď nejsi jen můj otrok, Quinne,“ užíval si výrazu jeho zděšení. „Budeš má děvka, pomůžeš mi zapomenout na vše, budeš moje hračka, kterou odvrhnu, až se ji nabažím,“ pronášel spokojeně tato krutá slova. Když viděl, jak mladík kroutí nesouhlasně hlavou, přistála na jeho tváři druhá facka. „Naučíš se poslouchat, po dobrém nebo po zlém,“ řekl klidně. „Ale pamatuj si jedno, Quinne, a pamatuj si to velmi dobře, již nikdy v životě na mě nevztáhneš ruku nebo přísahám, že budeš litovat, že ses kdy narodil!“ uvolnil jeho sevření s výrazem opovržení a vstal.
„To již lituji,“ hlesl tiše mladík. V tu chvíli se Gerard zarazil nad tím, jakých zvěrstev se dopouští vůči tomuto mladíkovi, on za nic přece nemohl. Otočil se k němu chtě zvážit své rozhodnutí, ale bylo příliš pozdě. Jeho mysl si již uvědomila, co vše může mít. Jeho neukojitelná touha vlastnit ochutila první doušek této blaženosti a on se jej nehodlal již vzdát.
Ano, bude jeho. Vezme si jej dnes večer doufaje, že tak alespoň na okamžik zapomene na svého mrtvého zachránce. Využije tento ventil. A pak…až se jej nabaží, jej možná nechá jít. Ale nejdřív zaplatí. Gerard byl rozhodnut netušíc, že osud má s nimi jiné plány.