Part two

Jeho nejčernější myšlenky se vyplnily a neznámý se zde skutečně další den neobjevil. Bylo mu jasné, že ho musel příliš vystrašit tím, jak na něj tlačil, zachoval se jako hlupák. Avšak jeho pravidelná návštěva rozhodně ani dnes nemeškala a podle reakce jeho tyranů odhadl, že dnes neměli zrovna nejlepší den. Krev mu odkapávala z roztrženého obočí a stékala po jeho líci a zanechávala mapu, která po chvilce příšerně svrběla. To se však v porovnání s jeho dalšími zraněními jevilo spíš komicky. Netušil jak dlouho bude schopen tyto podmínky dále snášet. Situace se zdála o to horší, že jeho nové světélko neděje opět vyhaslo. Či snad nikoli? Ty kroky… o chvilku později se skutečně objevila přímo před ním zahalená postava. Ani tentokrát se neměla hned k nějaké reakci, spíš jakoby se snad stále ujišťovala, že jedná správně.

"Vodu," zachrčel. Netušil jestli neznámý uteče nebo mu pomůže, ale musel se alespoň pokusit využít jeho nerozhodnost ve svůj prospěch. "Já…." Gerard napjatě čekal, co mu sdělí. Namísto toho se však u jeho úst ocitl pohár s vodou, malinko to sice ztratilo na něžnosti, avšak stále to bylo, jakoby mu s vodou do těla vlévali novou energii.

"Děkuju," zahalený muž se otočil a snad chtěl i odejít, "počkej!" Nemohl ho nechat nyní odejít. Pokud zde zůstane déle, vzrůstá jeho šance, že přijde opět další den nebo by mu mohl dokonce pomoci k útěku. "Prosím pomož mi!" chladivá voda mu sice pomohla hovořit, avšak stále to bylo značně vysilující.

"Promiň, ale nemohu," hlesl smutně a doplnil vše povzdechnutím si. "Buď rád, že jsi živ."

"Ale jak dlouho, sakra!" neudržel se a při posledním výkřiku mu hrdlem projela ostrá palčivá bolest, musel nahromadit sliny v ústech, aby jimi polaskal své popraskané patro při polykání. Na to, že jeho chování postrádá známky slušného chování, si začal zvykat s každým dalším okamžik, kdy byl nucen uvolnit napětí v slabinách a nechat svou moč stékat po svých stehnech. Na druhou stranu byl těm dvěma parchantům vděčný za to, že na něj čas od času vylili kýbl ledové vody, nedělali to však pro jeho dobro, ale aby odstranili ten odporný zápach z této ještě více odpornější kobky.

"Něco jsem ti přinesl," šáhl do kapsy u svého kabátu a něco vyndal. Podle vůně poznal, že se jednalo o pečený chléb. Reakce jeho těla se dostavila vzápětí a on by snad i klekl na kolena, kdyby to bylo možné, a prosil byť o ždibek z této pochoutky. Mladík opatrně odlomil kousek, avšak nevsunul ho hned do jeho úst, nýbrž jej smočil ve vodě, teprve až poté podal Gerardovi.

"Vím, že to není takto ideální, ale samotný suchý chléb by ti jen uškodil." Ač nerad musel mu dát za pravdu, to co jedl, spíše připomínalo nějakou nemastnou, neslanou kaši, ale bylo to jídlo. Rychle se natahoval po dalším soustu, avšak muž nejdříve chvilku počkal, než mu podal další sousto. Přeci jen by to bylo pro jeho žaludek velký šok. Nakonec mu opět omyl obličej a odešel. Předtím však Gerard jasně vycítil jeho soucitný pohled. Nevěděl, zdali se má zlobit či být vděčný za pomoc. Ne, věděl to. A v hloubi duše stále děkoval.

***

To, že se jeho návštěvy staly pravidelnými, nebylo tak zcela pravda. Stalo se, že se den či dokonce dva zde vůbec neobjevil, někdy sem naopak zavítal i několikrát za den a tak jediný způsob jak Gerard odhadl jeho příchod, byla typická chůze, kterou díky svému vyvinutému sluchu, slyšel již z daleka. Zprvu byl nucen se spokojit s rozmočeným chlebem, později mu však neznámý donesl dvě velké vařené brambory ve slupce, která byla spíš třešničkou na dortu, než překážkou. Balada však pro jeho chuťové buňky bylo, když byl podarován kusem kuřecí kýty. Jeho schopnost mluvit se na jednu stranu zlepšovala, jelikož jeho hrdlo bylo v stále lepším a lepším stavu, díky v rámci mezích dostatečnému přísunu tekutin, jenže naopak jeho rty na tom dvakrát dobře nebyly. Příčina tkvěla v tom, že si jeho lepšícího se stavu všimli i jeho nepřátelé a dali si záležet na tom, aby vše "napravili" a vrátili do starých kolejí. Snažil se to všemožně skrývat, ale oni byli rovněž upíry, a i když ne tak dobrými, přeci jen vycítili, že je na tom lépe. Bylo jen otázkou času, kdy se mu stane něco ošklivého, aby tak zabránili jeho možnému útěku, který by snad nyní byl i schopen zvládnout. Jeho jedinou nadějí bylo doufat, že snad onen zachránce nepřipustí, aby byla jeho "investice" zmařená a přeci jen mu pomůže k útěku. Pravdou bylo, že i když neustále odmítal sdělit Gerardovi své jméno, sdělil mu mnoho jiných informací. Podle jeho slov mu bylo rovněž jasné, že dvakrát není nadšen z válek mezi jejich rody a že by si přál mír. Bylo mu líto, že takový člověk je na druhém břehu řeky, ale zase kdyby tomu tak nebylo, byl by nyní již nejspíš pod drnem, protože vyjednávat nejspíš neměli v plánu. Většinu času mluvil právě onen neznámý, měl příjemný melodický hlas, a když ho Gerard poslouchal, byl schopen se na okamžik odpoutat od fyzické bolesti a soustředit se na jeho slova a jejich obsah. To co ho však zmátlo, bylo, když se dozvěděl, co bylo příčinou mladíkovi prvotní návštěvy tohoto pekla na zemi. A kupodivu ucítil něco jako osten žárlivosti, když zjistil, že se zde někde nachází rovněž ještě jedna osoba, která je tomuto muži citově blízká. Nepřipustil by si nyní něco jako žárlivost, ale pravdou bylo, že toužil onoho neznámého poznat, aby se mohl ujistit, že se jedná jen o nějakého vzdáleného příbuzného.

***

"Je mi to líto, Gerarde," za celou tu dobu mu nikdy neřekl zdrobnělinou tohoto jména, byl zvyklý, že i když se ho téměř všichni obávali a byl považován za autoritu, našli se i tací, kteří ho oslovovali "Gee". Ale tento muž, který v podstatě neměl nejmenší důvod se ho jakkoli bávat, ho takto nikdy neoslovil. Toužil se ho zeptat, ale když si tuto otázku vyslovil sám pro sebe, připadal si přinejmenším dosti trapně. Jeho malé dítě, které se zlobí, že na něho již maminka nešišlá. A on byl přeci vůdce upírů. Ano byl! Kdysi.

AKTUALITY: