Too Late

 

vypráví Frank:

 

Byla to láska na první pohled? Nikdy jsem na nic takového nevěřil. Vždy jsem tvrdil, že něco jako láska na první pohled neexistuje, že to v podstatě ani není láska. Je to pouze povrchní tok myšlenek, něco co nemá dlouhého trvání. Nemůžete milovat člověka, kterého ani neznáte, nevíte, jestli je to dobrý člověk, jestli mu můžete věřit. Myslíte si, že milovat znamená, být oslněn z rysů jeho tváře, z jeho vypracovaného plochého bříška, dokonale upraveného zevnějšku? Vždy jsem tyto lidi odsuzoval. A opovrhoval jimi. Nic se na tom od té doby nezměnilo, jen patřím mezi ně.

 

Již asi rok a něco jsem si úspěšně vydělával v místní restauraci. Miloval jsem tu práci, nebyla nikterak náročná a navíc byla dobře placená. Tedy relativně dobře. Popravdě to nebyla moje práce, ale pouze brigáda na přilepšenou, abych si přivydělal a mohl si pořídit některé věci, které mi rodiče, sponzorujíc moje vzdělání, již nebyli schopni poskytnout. Také jsem si občas přivydělával na stavbách, na které mě načerno propašoval vždy můj strýc. Za několik měsíců mi mělo být konečně osmnáct roků a já si toužil pořídit, nějaké skromnější auto. No popravdě hodně skromné, protože za našetřených padesát tisíc toho moc nekoupíte, ale na takovou menší "ojetinku" by to bylo. Na druhou stranu je pravda, že jsem byl na sebe i dostatečně pyšný i když bych to nahlas nikdy nepřiznal. Bude to totiž první velká věc, co bude jen a jen moje, co mi bude říkat Pane a ten pocit na duši je naprosto úžasný, i když se nejedná o Porsche. Ale pravým důvodem proč jsem tuto práci miloval, nebyla jen suma, kterou jsem obdržel na konci měsíce, ale také jeden z častých návštěvníků této restaurace.

 

Nikdy jsem se s nikým, jako byl on, nesetkal. Byl jsem jím naprosto uchvácen a okouzlen. Ano dnes kdybych mohl, přirovnal bych to k Viktorce a jejímu vojákovi, bohužel já nebyl varován. Stejně jsem však v hlouby duše věděl, že i kdybych varován byl, nevzal bych to nikterak na zřetel. Když poprvé vstoupil do dveří restaurace, bylo to, jako kdybyste stáli na přechodě, proti vám se řítil šílenec a vy nebyli schopni jiné reakce než stát a zdálky slyšet zděšené výkřiky a volání. Byl oblečen celý v černém, jen pohled na něj vás rozechvíval, a kdybyste jej potkali někde v opuštěné uličce, otčenášek byste měli již pětkrát přeříkaný. Nikdy jsem nikoho neviděl zapalovat si s takovou elegancí a rozkoší, při vkládání cigarety do úst, se mi hlavou honily ty nejrůznější a nejméně slušné myšlenky a představy. Nikdy jsem nevěnoval přílišnou pozornost jeho partnerovy, který toho záhadného anděla doprovázel, avšak věděl jsem jediné. Vždy se jednalo o jinou osobu a nikdy ne o ženu.

 

Mnohdy jsem se naprosto ponořil do myšlenek a z přemýšlení mě vytrhlo až řinčení broušeného skla, jeho leštění jsem nevěnoval dostatečnou pozornost. Jak bych mohl? To je jako raději sledovat hudební anketu t-music namísto toho, abyste šli na koncert a vychutnali si skupinu, kterou opravdu milujete. Musel si o mně myslet, že jsem naprostý trouba, tedy pokud se vůbec někým tak bezvýznamným, jako je rozklepaný číšník, který jej obsluhuje, zabývá. Vždy jsem měl co dělat, abych vůbec zvládl nalít víno do sklenice, aniž bych vše nerozlil. Mnohdy jsem raději poprosil svoji kolegyni a dobrou kamarádku Lenku, aby to raději vzala za mě a já se mohl kochat pohledem, na to úžasné stvoření. Vím, co si říkáte. "Puberťák, který je poblázněn z jednoho šikézního chlapa." Ale takhle tomu nikdy nebylo, já jim byl přímo fascinován.

 

Nikdy na ten den nezapomenu, možná to bude také kvůli tomu, že to byl… nechci předbíhat, jako já neměl právo vědět, co mě čeká a nemine, ani vy to právo mít nebudete. Tehdy jsem měl skvělý den, ve škole jsem měl za sebou zkouškové období a vše dopadlo naprosto neočekávaně, v restauraci jsem dostával pěkně tučné dýška. Mezi námi, to bylo nejspíš tím, že by se do mých černých napasovaných kalhot nevešla byť jen ruka dítěte a také jsem velkou zásluhu připisoval mé černé "mírně" rozhalené košili. Ano, nebylo to zrovna to nejvhodnější oblečení, ale jak vidno, nikdo si nestěžoval a já v skrytu duše doufal, že takto oděný bych mohl zapůsobit i na toho tajemného neznámého. K mému velkému překvapení se scéna, opakující se každý pátek, tentokrát nekonala. Ano byl tu, ale tentokrát nikdo neseděl po jeho boku, nikdo se jej nenápadně nedotýkal, po nikom nevrhal ten propalující pohled… Netušil jsem, zdali se mám radovat, či obávat se okamžiku, kdy se rozhodne vzdát čekání na svého partnera a odejde. Rozhodl jsem se jednat. Bylo to impulzivní a neuvážené, přesně tedy moje parketa, tedy až na situace týkající se jeho, Gerarda, jak jsem se později dozvěděl.

 

"Přejete si, pane?" Bože ten pohled! Ať mi to nedělá, kdo mu dal to právo, takto mě mučit? Jsi snad trýznitelem nevinných? Cožpak nevidíš, jak trpím, jak volám o pomoc? Než jsem se zmohl k tak prosté otázce, jako je to, co by si přál k pití, dostalo se mi záchrany z míst, kde bych ji čekal nejméně.

 

"Dám si bílé víno Sauvignon."

 

"A…a jako chod? Mohu nabídnout třeba…."

 

"Nebudu jíst, přineste to víno." Ou, ou to bolí, taková sprcha, očividně dnes nebyl ve své kůži, nejraději bych tam poslal pak Lenku, aby mu to odnesla, ale za prvé to bylo neslušné a za drahé měla momentálně své práce až po stařečkovo. Celý zbytek večera jsem si stále přehrával tuto scénu v hlavě, avšak co mě naprosto překvapilo a také neskutečně vyvádělo z míry, bylo to, že jsem na sobě stále cítil ten pár očí, které mě přímo probodávaly pohledem. Snad poprvé za tu dobu jsem si skutečně oddychl, když se asi deset minut před zavíračkou zvedl ze židle a elegantně opustil restauraci. Při pohledu na stůl jsem málem oněměl. Pokud jsem si říkal, že jsem dnes dostal dosti slušné dýško, bylo to vše pouhá almužna ve srovnání s obnosem, který mi tu nechal on. Celý rozechvělý a se smíšenými pocity jsem se i já asi o dvacet minut později odebral k východu.

 

Očividně se však tomu nahoře nezdálo, že by toho pro mé křehké srdce již bylo pro dnešek dost a rozhodl se, že mi přivodí infarkt. Vedle nablýskaného černého BMW nestál nikdo jiný, než můj anděl.

 

"Ahoj." V tuto chvíli kouř, vycházejících s jeho úst, působil téměř magicky. Pro jistotu jsem se otočil, abych se ujistil, že za mnou nikdo nestojí, je snad možné, že to bylo skutečně určeno mně? Očividně jej moje rozpaky pobavily.

 

"Nechceš hodit domů?" To už na mě bylo moc.

 

"Já, já neznám tě." To ne, on jde blíž, on se přibližuje, sakra tohle nerozdýchám, tohle nedám!

 

"Snad by ses mě nebál. Hm. Já jsem Gerard." Probodával mě tím svým pohledem a já měl pocit, že vidí až na dno mojí černé duše. Po té se ke mně dostal tak blízko, že jsem samovolně začal couvat, avšak mou podvědomou snahu utéci zastavila zeď restaurace. "Bojíš se mě, Franku?"

 

"Jak víte moje …" Já jsem ale magor, samozřejmě že zná mé jméno, i kdyby byl tak slepý a nevšiml si té visačky s mým jménem, co vyžaduje šéf, jistě by slyšel Lenky pronikavý hlásek, jak mě volá. Měla totiž občasnou touhu popohánět mě a také i peskovat, ale to byla prostě ona a já ji měl i přes to rád.

 

"Nemusíte se obtěžovat, já nemám to domů daleko." Raději jsem se chtěl rychle vypařit, než bych plác nějakou hloupost, tak jsem se alespoň mohl doma radovat z toho, že si mě všiml a snít. Avšak moje snaha vyšla naprosto vniveč a já byl přitisknut zpět na zeď budovy. Namísto toho, abych vystrašeně vyjekl, unikl z mích úst spíše slastný sten. Divíte se mi moc? Vždyť něco takové jsem si představoval již tolikrát, ale když se to skutečně dělo, bylo to naprosto k neuvěření a já toužil propadnout se dvacet metrů hluboko do země a zároveň nebýt nikde jinde, než tady s mým andělem.

 

"Mě se nemusíš bát, Franku. Nechci ti ublížit."

 

"Tak co chcete…" Nádech, výdech. Jeden, dva, tři, pět… sakra už jsem fakt zralý na psychiatrii. Proč se tak na mě dívá, proč se nemůžu ani hnout? Má snad nějaké schopnosti? Ani bych se to mu příliš nedivil, vždyť někdo jako on nemůže být obyčejný smrtelník. Proč neodpovídá? Chce mě mučit?

 

"Dovol mi odvézt tě."

 

Šepot z jeho úst, byl jako projev do mikrofonu. Ne, ne ten by jej pošpinil, tohle bylo naprosto čisté, smyslné a něco jako zdravý rozum, to odhánělo na míle daleko.

 

"Dobře…" Nikdy jsem nikoho neviděl smát se na půlku úst a při tom, aby vypadal tak sexy, jako tomu bylo u Gerarda. Byl jsem tím naprosto fascinován a tak jsem se bez sebemenších protestů nechal odvést k autu a usadil se namísto spolujezdce. Na co taky protestovat? Je to jako plout proti proudu, pokud nemáte výdrž, po chvilce podlehnete.

 

"Kde bydlíš, Franku?"

 

"Já…hmm. Žeranovská, já… je to…"

 

"Vím, kde to je." Zase ten úsměv! Je to vrozená vlastnost nebo se to musel naučit? Jistěže ne! I kdybych seděl hodiny u zrcadla a pilně trénoval, vždy by to působilo lacině a uboze a nikdy by to nikoho nemohlo fascinovat. Byl jsem tak zaměstnán tokem svých myšlenek, že jsem to, že auto zastavilo a my byli na místě, poznal, až podle povytaženého obočí a otázce v Gerardově oříškově hnědých očích.

 

"Já, díky moc…"

 

"Doprovodím tě."

 

"To není třeba já…"

 

"Chci mít jistotu, že jsi v pořádku."

 

Chtěl jsem něco namítnout, ale cožpak je to možné, když vás propaluje pohledem? Naštěstí jsem to měl k domu pouze pár kroků. Spěšně jsem vyštrachal klíče z kapsy své kožené bundy. Tedy nebyla to pravá kůže, za prvé jsem na ni neměl peníze a za druhé, bych si na sebe nikdy nic, takové neoblékl. Hnusilo se mi to i ti lidé, kteří nosili zvířecí mrtvolky a považovali to za něco luxusního a obdivuhodného. Po té jsem se otočil zpět k Gerardovi, abych se sním rozloučil a ještě jednou mu poděkoval za odvoz. "Já, díky za to, že jsi byl tak moc ochotný a odvezl jsi mě domů, moc si toho vážím a až přijdeš do restau…" Tok jeho slov zastavil až ukazováček Gerardovy ruky na mých rtech.

 

"Vím, že nechceš, abych odešel, Franku."

"Nechci?"

 

"Ne a já to nemám ani v plánu." Po té mě jako již po několikáté za tento večer přitiskl ke zdi a natiskl se na mě celým svým tělem tak, že jsem se neodvážil ani vydechnout. Bál jsem se, co by se mnou více kontaktu provedlo. Ale jak se ukázalo, bylo to stejně naprosto k ničemu, Gerard se ke mně začal přibližovat a já s hrůzou sledoval, jak se jeho rty tisknou na ty mé. Vždy jsem se smál, těm hloupým vyjádřením v těch dívčích románcích a časopisech o hejně motýlků poletujících a skotačících na dvě vašeho žaludku, ale jak lépe to nazvat? Jak popsat nepopsatelné? Jemně sál můj spodní ret, hryzal a přejížděl jazykem, tak že mírnil tu chvilkovou bolest, která za sebou zanechala pouze rozkoš. Ani nevím, v který okamžik jsem stále svíral klíče v dlani, a v kterém již byly v jeho vlastnictví. Avšak náhle jsem se ocitl uprostřed předsíňky našeho rodinného domku, ani na minutku se naše rty neoddělily a polibek se stále víc prohluboval a mé vzrušení sílilo.

 

"Fee…"

 

"Hmm…" Ne! Já nechci realitu! Jdi pryč, sakra! Já chci snít!

 

"Tvoji rodiče, jsou doma?"

 

"Ne, nejsou, mamka je v práci a táta na služební cestě." Je to štěstí nebo prokletí? Teď již vím…

 

"Co kdybys mě zavedl do tvého pokoje, hm?"

 

"Já nevím, já …" Ale to už mě opět umlčeli je ho rty a než jsem se nadál, octl jsem se v jeho náručí.

 

"Přízemí, nebo patro?" No tak, co blázníš, vždyť to chceš. Ano, ale když…

 

"Patro, první dveře vlevo." Jako ve snách jsem si uvědomoval, jak stoupáme po schodech nahoru a jak po tmě otevírá dveře do mého pokoje. Musel jsem se začít smát, i když mě Gerard málem upustil. Ale i vy byste se smáli, kdybyste slyšeli všechna ta prostá slova ten nářek, když se Gerard, který byl přirozeně v mém pokoji poprvé, nevšiml jedné z mnoha překážek v mém pokoji a skopl si palec. Očividně jej nikterak ani neuklidnilo, to že mi nastalá situace přišla náramně vtipná. Mezi námi, já bych si dal už dávno přes hubu. Ale Gerard mě namísto toho hodil na postel a ani ne o vteřinu na to přistál na mě. Tentokrát jsem mohl děkovat bohu, že obrys postele zaznamenal a já neskončil na podlaze s přeraženými zády. Můj smích mě však rychle přešel, když mi došlo, co očividně bude následovat. Sakra, co to dělám? Chtěl jsem se vymanit zpod jeho těla, ale jeho silné paže mi v tom zabránily.

 

"Ne, Franku, teď už není cesty zpět."

 

"Já, Gerarde…"

 

"Pššš." Jemně mě líbal na rty svoji pravou ruku jako by nic sunul k mému pasu, kde vnikl pod lem mé mikiny a přes tričko mi jemně hnětl bradavku.

 

"Gee, já jsem… já…"

 

"Pššš, já vím. Budu opatrný, slibuju." Jestli jsem si myslel, že vím, co se mi líbí a jaké dotyky mě vzrušují, Gerard mi dokázal, jak šeredně jsem se pletl. Nikdy jsem si nemyslel, jak mě může vzrušit jen mírné, sotva znatelné sání a kousání mého ušního lalůčku, jak jsou mé bradavky citlivé na lehký vánek vycházejících s Gerardových úst a že i to slabounké tření přes pevnou látku riflí, může způsobit, tak obrovskou reakci. Chvěl jsem se a zalykal se, toužil po dalším doteku, vybízel jej očima, ale on v mučivé pomalosti, pokračoval ve svém tempu, které mě přivádělo až na pokraj šílenství. A když vsunul svou dlaň pod lem kalhot a jen mírně s ní stiskl můj penis, ze rtů se mi vydral hluboký hrdelní vzdech a já se samovolně začal tisknout a třít o ten zdroj rozkoše.

 

"Pššš, Franku, nespěchej, máme pro sebe dostatek času."

 

"Gee, já už to nevydržím, já, já asi se zblázním. Hrozně moc tě chci."

 

"Já vím, Fee, cítím to, až moc zřetelně." S těmito slovy stiskl moji chloubu a já se prohnul v pase jako luk, avšak hned na to, Gerardova ruka opustila ten teplý úkryt. Měl jsem chuť vraždit, ale odložil jsem svoji krvelačnou mstu, když jsem postřehl, důvod této jinak neomluvitelné zrady. Gerard si počal až s mučivou pomalostí rozepínat jeden knoflíček po druhém své košile. Ani jsem nepostřehl, kdy zmizela kravata a sako, ale bylo mi to naprosto jedno. Toužil jsem po jediném, aby byl mou součástí.

 

"Gee, moment já jen pro něco skočím…"

 

"Nikam tě již nepustím, už jsi jen můj." Opět si přivlastnil mé rty a já věděl, že pokud se nevzbouřím teď, tak už nikdy.

 

"Gee, chci jen skočit pro kondom…."

 

"Kašli na něj, Fee. Je to tvé poprvé. Chci, abys mě napoprvé cítil, úplně cítil a nechci, aby mezi námi cokoli stálo, byť jen kus gumy." Chtěl jsem ještě něco namítnout, ale když se jeho horké tělo natisklo na to mé, zdravý rozum šel stranou a já zapomněl i to, co jsem chtěl říct.

 

Bože! Bože! Žiju? Co se to se mnou stalo? Celý svět jakoby najednou přestal existovat, jakoby se i Země přestalo otáčet kolem své osy i kolem Slunce. Jediným středem vesmíru pro mě byl ten nahý anděl oddechující vedle mě. Něžně jsem se k němu přitiskl a vtiskl mu polibek na spánek.

 

"Miluji tě, lásko. Miluji tě už tak dlouho..." Náhle se mi však celý svět zbortil jako hromádka z karet, když mě Gerard opovržlivě od sebe odstrčil, vstal z postele a začal si oblíkat košili a vázat kravatu.

 

"Gee, já udělal jsem něco špatně?"

 

"Bože, Franku, ty jsi tak naivní." Ten smích, který se mi dříve zdál tak smyslný a vyvolával ve mně tolik chvění, mě nyní naprosto šokoval, ranil a naprosto pošpinil vše, v co jsem doufal, avšak to nebyla ani část hrůzy která měla přijít.

 

"Ostatně jako všichni ostatní. Myslel jsem, že ti dojde, jak si s tebou zahrávám, když jsi mě musel vidět v restauraci pokaždé s jiným mužem, ale ty jsi snad ta největší naivka, jakou jsem kdy potkal."

 

"Takže, takže to všechno byla jen hra? Jen, aby sis užil, abys…"

 

"Och ne, Franku, tohle si nesmíš myslet, tohle nebylo o touze, ale o pomstě."

 

"Pomstě?"

 

"Pomsta? Ale vždyť já ti nikdy nic neudělal, tak proč taková pomsta, proč tohle? Proč?" Již jsem nemohl dále zadržovat své slzy a i když jsem patřil mezi ty hrdé lidi, kteří nikdy nedovolí, aby je někdo viděl na dně a brečet, nyní jsem neměl tu nejmenší šanci vzdorovat.

 

"Fee, ale tohle nebyla ta pomsta. To jak jsem se ti pomstil, se dozvíš, až si půjdeš udělat krevní testy a zjistíš, že jsi HIV pozitivní." Pozitivní?!! Cože? Ne! To ne! To se mi nemůže stát, ne mně. Ale ano, vždyť jsi s ním spal, bez KONDOMU. Ne to by mi můj anděl neudělal, to by mi nikdy neuděl… Se vzlyky a nepopsatelnou bolestí, trhající mé srdce na kusy jsem se sesunul k zemi.

"Proč, proč, proč." Již sotva šeptem, avšak stále jsem opakoval to, co jsem zaboha nemohl pochopit.

 

 

"Neber to nikterak osobně, Franku. Nejsi ani první, ani poslední. Prostě, jen předávám své prokletí. I já byl naivní, slepě věřil a zaplatil jsem a přesně to, teď potakalo tebe. Sbohem, Franku. Pokud umřeš dřív než já, pošlu ti na hrob květiny. Růže? Rudé? Pápá." A s těmito slovy se vytratil z pokoje.

 

"Nenávidím tě. Nenávidím tě. Nenávidím tě. NENÁVIDÍM SEBE!

 

Závěr je napsaný v třetí sobě z pohledu vypravěče.

Frank Iero zemřel 21. června ve věku nedožitých osmnácti let.

 

Ano mohl žít s HIV nákazou, změnil by dosavadní způsob života a žil by. Ano žil, ale to by po tom musel toužit. Pár minut po Gerardově odchodě zamířil dokoupeny, zamkl za sebou, pro jistotu, kdyby se jeho matka vrátila z práce dřív, dveře a poslední střípky svých sil vložil do pár dobře mířených řezů tak, aby co nejdříve vykrvácel. Dobře věděl kam se říznout, nebyl bláhový, zápěstí? Ne! Stačilo vědět, kde se nachází hlavní tepny. Nic víc nepotřeboval, stačilo mu již tak málo ke štěstí. Žiletku měl schovanou už několik měsíců. Tedy přesně od té doby, kdy poznal Gerarda a rozhodl se pro něj žít šťastný život, bez jizev, bez toho, aby si ubližoval. Jaká ironie a ještě větší ironií je, že ta samá žiletka, co jej tolik let držela při životě, jej nyní několika tahy ukončila.

 

Nikdy se nedoví, proč to ve skutečnosti Gerard uděl, nedozví se již, o Gerardově mladším bráškovi Mikeyím, který zemřel ve dvaceti letech na následky této choroby. Nedozví se, že to Mikey byl nakažen HIV chorobou. A že je nakazil člověk, který se mstil světu za to, že je pozitivní. Nedozví se již, že Gerard nikdy HIV pozitivní nebyl, pouze si vždy jen vybral muže, vyspal se s ním a to ještě s kondomem, pouze při orálním styku se nechránil a vždy sdělil svému partnerovy, že je pozitivní. Věděl, že daná osoba si hned zajde na testy a nikdy již nebude tak naivní. Chtěl všem ukázat, jak je svět hnusný, aby už nikdo nikdy nebyl tak bláhový, jako jeho malý bráška Mikey.

Avšak Frank ztratil víc, než jen možnost žít.
Po Gerardových slovech, ztratil do nejdůležitější. NADĚJI. Nikdy víc nebude svědkem toho, jak se Gerard, který trpěl neustálými výčitky svědomí a stále si namlouvajíc, že to prostě musel udělat, že to dlužil Mikeymu nemohl zapomenout na jeho pohled, raněného zvířete a vydal se do té téže restaurace, nedoufajíc, že by mu odpustil a že by jej mohl milovat. Pouze toužil ulehčit Frankovo břímě, vypovědět mu, co k němu cítí a vymazat stopy po těch hnusných slovech, kterými pošpinil to nejčistější na tomto světě - lásku. Avšak na to již bylo pozdě, Frank byl již deset metrů hluboko pod zemí spící věčným spánkem.

 

Příliš pozdě si Gerard uvědomil, o co vše přišel, co ztratil…

 

NADĚJI A BEZ NÍ NELZE ŽÍT

 

The End

Angel and Devill II: 18. kapitola: