part one
"Oh Franku, konečně jsi doma. Tolik jsme se strachovali." láskyplně matka objala svého syna a vtiskla mu polibek na líce. Frank byl její jediný syn, tedy to si alespoň většina lidí myslela, pravdou však je, že Frank měl mít bratříčka. Nyní by mu bylo dvacet. Ach tolik ji chyběl, nikdy to nepřestane bolet.
"Ó Franku, proč jsi mi Rosalie neřekla, že už je doma?" ve dveřích se objevil muž ve středních letech s pěstěním plnovousem a vřelým úsměvem na tváři - jeho otec. Natáhl se k Frankovi a vroucně jej objal. "No tak Keime, neber mi ho, vždyť teprve nyní přijel." jen jako se na svého muže osopila.
"No tak, mami, tati jsem už velkej, nechte toho!" věděl jak je na něj příliš upnutá jeho matka a nechtěl ji nějakým hrubým chováním ublížit. Častokrát sice nechápal jejich chování, ale to co věděl s jistotou, bylo, že jeho matka miluje, a kdyby se mu něco stalo, umřeli by steskem.
"Vždy pro mě budeš ten prcek s dudanem přes celu, pusu co se za mnou všude plazil a tahal Toxi za sebou za ocas." popleskal jej po ramenou jeho otec a vybídl jej, aby si došel do pokoje.
"V šest je večeře, tak se moc nahoře nezdržuj a ať jsi dole, jasné!" křikla za jeho mizející postavou ještě. Frank stoupal do svého pokoje, táhnouce za sebou těžký kufr. Štvalo jej to, bylo by o tolik jednodušší, kdyby směl použít hůlku, ale jeho matka pro něj z nepochopitelných důvodů trvala na tom, aby ji mimo školu nepoužíval. Věděl, že v Anglii je ministerstvem zakázáno neplnoletým kouzelníkům kouzlit mimo školu a zde, kde to dovoleno bylo, to měl on zakázané svou matkou. Ta by raději viděla oprýskané starodávné dřevěné schodiště i kdekterý roh, než aby mohl použít to nejjednodušší kouzlo a nechat jej odlevitovat nahoru do svého pokoje. Byl nejlepším studentem, takže její strach nemohl plynout z obav, že by nějakým nedopatřením vyhodil jejich příbytek do vzduchu. Smířil se s tím, že jeho zvědavost nebude jen tak uspokojena.
Pokoj vypadal skoro stejně, jako když jej opouštěl, tedy s tím rozdílem, že nyní byla všechny okna otevřená a do pokoje proudily zbytky dotěrných paprsků zapadajícího slunce. Povzdechl si. Jeho matka dobře věděla, jak nemá rád slunce, mnoho lidí se v letní dny vyhřívalo na pláži a nastavovali svou bledou pokožku jemnému šimrání, které se ve večerní hodiny změnilo v pálivou bolest a loupající se pokožky. On namísto toho trpělivě čekal, až se slunce přehoupne za obzor a on si bude moci užít té tajemné náruči noci. Nejvíce však miloval déšť a bouřky, ach zlatá Anglie. Dodnes nechápal, proč musel opustit láskyplný domov a přestěhovat se sem. Začít chodit do té odporné školy, kterou tolik nenáviděl. Jen kolik posměchů musel přijmout kvůli jeho "srandovnímu" přízvuku, kolik urážek obdržel, díky tomu, že se malinko lišil. Ano to je to, co se neodpouští. A také nesmíme opomenout úsměch, ale za ten lidi spíše nenávidíme. Brzy se naučil bránit a stal se lepším studentem, ale k čemu mu to bylo, když neměl žádné přátelé? Tolik se chtěl vrátit do Anglie… snad mu to nyní bude dovoleno. Ach ano, až se to rodiče dozví, má se na co těšit.
"Franku, večeře!" Naštván sám na sebe, že strávil většinu času rozjímáním nad blbostmi, namísto toho, aby se alespoň převlékl, seběhl dolů po schodech a usadil se ke stolu. Náladu mu trochu zpravilo, když zjistil, že jeho mamka mu připravila jeho oblíbené jídlo. Bože jak miloval zapékané brambory brokolicí a celé polité sýrem. Mohl by to jíst každý den.
"Fee, ještě jsi nám neřekl, jak to že jsi doma, když je polovina školního roku a všichni jsou přece ve škole, nemám pravdu?" zcela nevědomky touto větou zničila onu idylku u večeře. Této otázky se obával od doby, kdy mu bylo oznámeno, že je ze školy vyloučen. Netušil, jak nejlépe jim to oznámit, vždyť rodiče toliko trvali na tom, aby navštěvoval právě tuto školu, i když je tolikrát prosil o návrat do Anglie, nikdy by mu nevyhověli. Jedno však na této nastalé situaci shledával pozitivním a to, že nyní budou nuceni se no Londýna přeci jen vrátit, jelikož Bradavice byla jedna z mála škol, kdy by jej nejen ochotně přijali, ale také se jeho rodina nemusela obávat moci temného Pána.
"Mami, víš já nevím, jak ti to říct," odložil opatrně příbor a pohlédl do očí své matky, která na něj vyčkávavě hleděla," já už se tam totiž nevrátím, vyloučili mě."
"Cože tě?" téměř sborově.
"Ale jak to? Co se stalo? Co jsi provedl?" jeho matka vypadala, že se každou chvíli sesype a otec držel své emoce pod pokličkou pouze z důvodu, že jeho choť v něm bude hledat oporu.
"To je v pořádku Rosalie, promluvím si s ředitelem školy, určitě to nebude nic tak hrozného, jisto jistě ho tam přijmou zpět."
"Nepřijmou mě zpět."
"Na to bych se podíval!" vybuchl.
"Co jsi vlastně udělal?" plačtivě se optala jeho matka.
"Tvá matka se tě na něco ptá, neslyšel jsi?!" zakřičel na něj. Frank věděl, že to nepřijmou nikterak dobře, ale tohle opravdu nečekal a byl značně zaskočen.
"Mami, já omlouvám se. Nemůžu za to."
"Jistě a to tě vyloučili jen pro srandu králíkům co?" jeho otec, který se jej vždy zastával, se nyní postavil proti němu. Frank pochopil, že u něj podporu nenalezne, otočil se tedy na svoji matku.
"Mami, přísahám. Ty nevíš, jaké to tam bylo peklo… už jsem to nemohl vydržet…"
"Nevymýšlej si!" skočil mu otec do řeči.
"Ale já si opravdu nevymýšlím, už tolikrát jsem vás prosil, abychom se přestěhovali, ale vy ne!"
"Máme k tomu své důvody!" téměř ji přes smrkání do kapesníku nebylo rozumět.
"Neobhajuj se před ním, lásko! Nebude přece skákat, jak on píská."
"Alespoň vyslechnout mě můžeš!" mohutná ruka jeho otce by jisto jistě přistála na jeho tváři, kdyby se před něj nepostavilo křehké tělo jeho matky.
"Nikdy na něj nevztáhneš ruku! Rozumíš! A už vůbec ne kvůli němu!" pohledy z očí do očí, ty které mohou pochopit pouze oni dva a nikdo jiný. Když se o chvíli na to jeho otec uklidnil, oba se usadili zpět ke stolu.
"Franku, prosím mluv."
"Mami, já nechci se příliš bavit o tom, co k této události vedlo. Já… jde o to, že jsem měl ve škole problémy a prostě jsem se jen a jen bránil a oni pak se mi pomstili…"
"Takže jsi vlastně obětí?" ironie z jeho hlasu přímo čišela.
"Podstatné je to, že už se tam nemohu vrátit."
"Ale jak to že nás o tom, ředitel neinformoval? To tě jen tak poslal a…"
"Myslím, že na to zapomenul kvůli té svatbě jeho syna," všiml si, že to jeho rodičům ani zdaleka nestačí," a také … nechce se zahazovat takovou chátrou, jako jsem já …"
"Co tím myslíš?"
"Mami, zapomeň na to…" litoval, že to vůbec vypustil z úst, věděl, jak jeho matku mrzí, když je označován nečistokrevným.
"To jakože…jakože jsme něco jako špína?" hlesla tiše.
"Lásko, nejsme žádná špína. To že naše rodiče neuměli kouzlit, přeci nic neznamená! Nebyli o nic horší než jiní a měli nás rádi." Hladil ji po vlasech a utěšoval ji. Pohlédl na svého syna.
"Měl bys jít spát, zítra si promluvíme o tom, co je třeba ano?"
Pochopil, že jeho otce mrzí, jak se k němu choval, proto pouze přikývl na souhlas a odešel do pokoje.
Pohled na jeho matku ráno u snídaně, jej ihned ujistil o jeho domněnce a to o tom, že jeho matka ani otec celou noc oka nezamhouřili. Obával se, k jakému rozhodnutí ráno došly, ale zároveň umíral od zvědavosti. Chování jeho matky bylo značně podobné tomu jeho, ostatně jak nečekané. Oba se pokoušeli co nejvíce oddálit dobu, kdy přijde na lámání chleba. Nyní se to projevovalo tak, že matka snášela tuny pochutin na stůl, byla natrhat čerstvé květiny, dokonce připravila i pravou šťávu z pomerančů, jen aby nemusela zasednout ke stolu a hovořit s nimi. Stejně, i když se přesunuli do fáze stolování, zavládl u stolu klid rušený jen tichým cinkáním příborů. První kdo dojedl, byl jeho otec, rozvalil se na židli se spokojeným úsměvem, který však vystřídal hluboký povzdech a opět se přisunul ke stolu čekaje na svoji ženu, až dojí, jelikož Frank se ve snídani spíše nimral.
"Franku, pomůžeš mi s nádobím."
"Mamko dost," mírně upozornil její choť, že je na čase problémy řešit, "musíme si promluvit." Značně neochotně se tedy usadila zpět na své místo doufajíce, že se manžel ujme slova.
"Víš synu, hovořili jsme o tom, dokonce jsme porušili i naše přesvědčení a spojili jsme se s ředitelem školy," při těchto slovech pohlédl na svoji ženu, která pravost jeho slov potvrdila slabým přikývnutím," ten nás však … no řekněme, že odmítl. Rozhodli jsme se, že nám nezbývá nic jiného než tě poslat do Bradavic." Při pohledu na jeho matku mu bylo jasné, že ono rozhodnutí je ji značně proti srsti. "Jde o to synu, že by ses měl konečně dozvědět, proč jsme před několika lety jen tak z ničeho nic opustili Anglii." Ruce otce a matky se spojili a on tu její ochranitelsky stiskl a s láskou pohlédl do jejich očí. "Nevím, jestli se ještě pamatuješ, co předcházelo našemu útěku." Jak by si to nepamatoval, vyrazil s rodiči do Příčné ulice s tím, že mu konečně svolili pořídit si mazlíčka. Byl tak moc rád a natěšený. Rodiče ho tehdy nechali ve zverimexu a šli si zatím zařídit něco v knihkupectví. Potom se z ničeho nic přemístili. Dodnes si pamatoval, jak brečel, že odešli, aniž by mu koupili vytouženého mazlíčka. Jaký byl teprve šok, když byl nucen opustit i své přátelé a svou rodnou zemi a vyměnit ji za utrpění a smutek. V hlouby duše jim to nikdy neodpustil. Doufal, že alespoň dnes by mohl konečně pochopit jejich chování.
"Pamatuji si jen na Příčnou ulici, pak jen rychlé balení kufrů a jak jsme utekli."
"Ano, bohužel se mezi tímto vším stalo něco, co jsem ti nikdy neřekli…."
"Chtěli jsme tě chránit," skočila mu do řeči jeho manželka.
"Tehdy, byl si ještě dítě, nevšiml sis toho, že tě ve zverimexu někdo celou tu dobu upřeně sledoval."
"Cože? Ale jak to? Kdo?"
"Prosím tě Franku, neskákej svému otci do řeči, je to pro nás už tak dost těžké o tom hovořit, i když nám neskáčeš do řeči."
"Nedivím se, že si jej nepamatuješ, sotva sis ho všiml, ale on tě zpozoroval. A… učinil nám návrh," když se jeho otec odmlčel, pochopil význam matčiných slov,"on… chtěl… chtěl tebe."
"Cože? Mě? Jak?" nyní jej už jeho matka nepřerušovala, bylo ji jasné, že i pro něj to bude značně obtížné.
"Chtěl po nás, abychom se tě vzdali a dovolili mu, se o tebe postarat."
"Ale k čemu by mu to bylo? On nemohl mít syna?"
"Mohl mít děti a dokonce co já vím, měl již syna. Chtěl se stát tvým poručníkem do tvých osmnáctin."
"A co pak?"
"Pak by si tě podle jeho slov vzal."
"Cože? Ale to je trestné a navíc, jsi říkala, že je muž a proč se tedy o mě chtěl starat? Je to přece zakázané, aby si mě pak vzal ne?" to, co se právě dozvěděl, jej vyvedlo z míry natolik, že zůstal s otevřenou pusou hledět na své rodiče.
" Ne v kouzelnickém světě. Víš, líbil ses tomu hajzlovi, řekl nám to. Chtěl si tě vzít proto, že by ti prý dal dobré jméno a … nechtěl, abys prý vyrůstal ve špíně. Víš, patří do těch, pro které je čistokrevnost nadevše, chtěl z tebe alespoň takto udělat "urozeného" a pak tě pojmout za svého muže."
"Ale to přece… tak proto jste odešli?"
"Ano, když jsme jeho žádost odmítli, doporučil nám, abychom jeho nabídku ještě zvážili se slovy, že jeho jméno zde hodně znamená, stejně jako jeho peníze a my pochopily, že pokud odtud neutečeme a nezameteme za sebou všechny stopy, dostane tě. Chtěli jsme tě jen chránit. Proto se v našem domě nesmí kouzlit. Ve škole si přece jen alespoň nějak chráněn, ale nyní…"
"Bojíme se, Franku." Skočila mu do řeči jeho matka. Nyní chápal pohnutky jejich myslí a byl si jist, že i on by takto chránil svého syna, před perverzním šlechticem. Nyní jej mrzelo, že rodičům způsobil takové problémy a toliko strachu svým vyloučením.
"Mami, už se o mě nemusíš bát, jsem velký a dobrý kouzelník, umím se o sebe postarat, a když se ke mně ten zmetek jen přiblíží, bude litovat, že si kdy s naší rodinou vůbec začal." Bylo mu jasné, že své rodiče plně neuklidnil, ale snad alespoň malinko zmenšil jejich přítěži.
"Franku, jde o to, že v Anglii je to nyní nejisté. Jendu chvíli vede řád a tu druhou zase posiluje svoji sílu Pán zla." Frank netušil, o jakém řádu mluví, ale bylo mu jasné, že jsou to protivníci zla a také se mu nezamlouvalo matčino označení Pán, pro něj to byl pouze hajzl, co si hrál na velkého.
"Jak se jmenuje onen muž?"
"Malfoy, Lucius Malfoy je to stoupenec Pána zla. Když tě pošleme do Bradavic, slib nám, že se mu i jeho synovi obloukem vyhneš."
"Slibuju."
Diskusní téma: part one
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.