part twelve
Mikeyho mysl ovládl pocit, že je něco špatně. Znáte to, spíte na výletě a vaše podvědomí vám neustále hlásí, že něco není v pořádku, vaše mysl, i když v zajetí spánku, hlásí, že je něco jinak, odlišného od normálu, máte tendenci se probouzet a chvíli vám trvá, než si uvědomíte, kde se nacházíte. Nebo snad patříte k těm šťastnějším? Mikey rozhodně ne.
Něco bylo špatně, ten pocit ho nakonec plně ovládl a donutil ho rozlepit oči, i přes jeho zjevnou únavu. Rozhlédl se kolem sebe a jeho pohled nejdříve padl k díře, odkud sem proudil studený vzduch. Rytmický dopad kapek vody by jindy působil uklidňujícím dojmem, avšak nyní s sebou nesl příval chladu, který prostupoval jeho tělem a budil ho ze snění. V tom však se tělo vedle něj pohnulo. Ruka muže se obmotala víc kolem něj a přitáhla si ho blíž. „Utíkáš mi,“ jeho chabý, rozespalý smích byl doprovázen usyknutím. „Musíš být promrzlý na kost, viď?“ bylo to spíš konstatování nežli otázka. „Přisuň se blíž,“ svá slova doprovázel tím, že ho přitlačil blíž ke své hrudi, „uvidíš, za chvíli ti bude teplo, mám podstatně vyšší teplotu než ty.“ A skutečně, Mikey cítil, jak se jeho tělo opět dostává do normálního stavu, přívětivé teplo ho nutilo více se choulit k neznámému.
„Nejsi člověk, že?“ dostal ze sebe první z milionu otázek, které mu zrovna běžely myslí.
„Člověk…“ muž si povzdechl. „Ne nejsem, ne v takovém pojetí, jaké je všeobecně uznávané…“
Bylo to skutečně divné, dva muži, kteří se sotva znali, se tu k sobě choulili na studené podlaze při zvuku deště, chladu a tiše konverzovali. A nejdivnější na tom bylo, že to Mikemu nepřišlo ani tolik divné, jakoby nejspíš mělo.
„Víš, nejdokonalejší pojmenování by bylo asi vlkodlak, ale jelikož je tvoje mysl ovlivněna hororovou tvorbou od klasiky jako je Van Helsing, až po éru šílenství kolem tvorby Stephanie Meyerové, ani toto pojmenování by nebylo ideální,“ podíval se do jeho očí a sledoval, co na to mladík říká, jak se s tím jeho neposkvrněná mysl vypořádává.
„Vlkodlak…takže se při úplňku…“ netušil, jak šetrně se muže zeptat, zdali je jeho přeměna v monstrum vázána na nějakou periodu.
„Ne tak docela, úplněk na nás má opravdu velký vliv, ale asi ne tolik, jak si představuješ,“ usmál se nad představou, která nyní nejspíš běžela Mikeyho myslí, tedy on přikurtovaný ke skále vyjící na měsíc.
„A co tedy?“ divil se. V tom se však muž podíval podezřívavě do jeho očí, propaloval jej pohledem a snažil se vyčíst tak víc. „Mikey, ty vůbec nic netušíš, viď?! Absolutně nic, že?“ nepotřeboval odpověď, výraz obličeje hovořil za vše. „Myslím, že teď není správný čas a ani místo o tom hovořit,“ povzdechl si.
V tom se však Mikey neočekávaně vyhrabal ze sevření a posadil se naproti muže, zlostně na něj přitom vyhlížejíc.
„Už toho mám dost! Stále se kolem mě něco děje a jediný, kdo nemá tušení, co se to kurva děje, jsem já! Očividně ti je dnes líp, chci odpovědi, ksakru!“ křičel na něj, vulgárnostmi nešetře a neuvědomoval si jak je jejich postavení nerovnoprávné, protože i když na tom Marcus stále nebyl dobře, rozhodně by mu nedělalo žádný problém ho zpacifikovat.
„Dobře,“ povzdechl si. „Dostaneš odpovědi, ale pod podmínkou, že se ztišíš a hlavně se uklidníš!“ jeho hlas byl pedantský a nepřipouštěl námitky. Až nyní se Mikey opět uvědomil, s kým to mluví a že by se měl raději ovládat.
„Takže, co chceš vědět? Ale než mě zahrneš spoustou otázek, vezmi to popořadě ano?!“ opět povzdechnutí. Očividně stále nebyl ve formě. Ale přesto… Byl to doslova zázrak, jak se jeho stav oproti včerejšku zlepšil.
„Tvoje rány…“ vydechl úžasem, když se dal na prozkoumávání jeho těla. „Nejsou po nich téměř ani stopy, jak je to možné?!“ za normálních okolností by si myslel, že má vidiny, ale poslední dobou se naučil, že vidina, je jen nálepka, kterou dáváme věcem, jež nás děsí a jejichž podstatu raději nechceme blíže zkoumat.
„Regenerace… já… vlastně my všichni, máme ji dobře vyvinutou…“
„Aha… jako žížaly?!“ vzpomněl si Mikey na své hodiny biologie. Tato věta však donutila druhého muže od srdce se zasmát. „No… tohle přirovnání bych zrovna nepoužil,“ jeho hlas byl prosycen smíchem, „není tomu tak, že když mi odsekneš část těla, doroste nebo dokonce by ze mě vznikli dva jedinci,“ nad touto představou už se spíše řehtal, i když to v dané situaci nebylo vůbec bezpečné.
„To je…“ větu však nedokončil.
„Ano? Jaké?!“ škádlit ho bylo skutečně zábavné.
„Já nevím… netuším, co říct,“ jeho ruka se s těmito slovy přesunula na jeho hruď a opatrně pro ní přejela. Macus jej neustále sledoval svým tajemným pohledem. Jeho ruce se posouvala stále více a více na jeho levou část boku, avšak v ten okamžik ho jiná ruka zarazila… Vyděšeně se na něj ohlédl, otázku v očích. „Ne všude jsem tak okey, Miško,“ povzdechl si. Podíval se tím směrem, ale skutečně nechápal, proč Marcus tak vyváděl, kůže v daném místě byla srostlá a nejevila dokonce známky nějakého porušení, jakoby včerejšek byl jen noční můra.
„Proč mi tak říkáš? Miško,“ doplnil.
Opět lehké uchechtnutí. „Skutečně jsem nečekal otázky tohoto typu,“ zkoumavě se na něj podíval, ale jeho tvář zase ovládal smích.
„Já… je to praštěné, že? Mám tolik otázek, ale nějak v sobě mám strašný guláš… vlastně bych tu s tebou ani neměl ležet, neměl bych se bát, že tě ohrozím a neměl bych se cítit tak… v bezpečí? Skutečně, můj život poslední dobou nejede podle pravidel a já normálně bych z toho šílel, což si momentálně dělám a…“ bylo mu sotva rozumět přes záplavu slov deroucích se z jeho úst a Marcusovi došlo, že tohle je něco jako Mikeyho způsob volání na poplach. Nyní to na něj dolehlo. Potřeboval uklidnit, ujisti, vrátit nohami na zem… a nebo… vynést do oblak. Marcus se nadzvedl a i přes veškerou bolest si k sobě Mikeyho přitáhl, podíval se mu do očí a zlehka se dotkl jeho rtů. Čekal, co mladík učiní, ale ten jen úžasem vydechl a mírně pootevřel rty. Silnější muž jej pobízel k opětování této krásné hry, nutil jeho rty více se rozevřít a přijmout ho, ruka za Mikeyho šíjí mu bránila ucuknout, ale toužil potom vůbec? Polibek se prohloubil a muž opatrně povolil ruce, které ho podpíraly a nutil tak Mikeyho klesat i sním dolů. Muž v záchvatu nečekané paniky zašmátral rukama dozadu a snažil se od něj odtrhnout, ale ruka pevně svírající jeho vlasy a rty nekompromisně si ho beroucí… „Nebraň se tomu, Miško, jsi můj a vždy budeš,“ nato své rty opět spojil s jeho.