Spěšný vlak do Bradavic jel vždy přesně, to bylo také mnohdy překážkou, zrovna ve Frankově případě, který byl stále zvyklý chodit vždy a všude pozdě. Pomalu za běhu se loučil s rodiči, kteří se rozhodli jej sem doprovodit, snad ze strachu, že by si na něj onen muž mohl počkat, i když to je tak pravděpodobné, jakože v květnu bude v Anglii sněžit. Bylo mu jasné, že i oni dva to v hloubi duše dobře vědí, ale šlo o ten pocit jistoty. Znáte to, rodiče po vás chtějí, abyste nikdy nešli nikam sami, ale stejně pokud na vás nějaký psychopat zaútočí, tak akorát vaše o tři roky mladší sestřička uteče, protože je taky o dvacet kilo lehčí, a nebo umlčí vás obě. To si opravdu pomůžete. Ale přesto je nám ten falešný pocit nadevše a dovoluje nám s klidem usínat.

 

"Mějte se hezky."

 

"Slib, že mi napíšeš." Věděl, jak je to pro jeho rodiče důležité. Chápal, jak se museli bát, když byl menší, že ho ztratí a že tento strach převládal i nyní.

"A nechoď nikam sám! Hlavně ne do Prasinek! Poslední dobou je tam čím dál víc smrtijedů! Jasné? Víš přece, kdo je v jejich řadách!"

 

'A je to tu… nikam sám…'pomyslel si, ale nikterak to nekomentoval a jen přikývl.

"Ahoj, napíšu." S tím vešel do vlaku s protichůdnými pocity.

 

***

 

 

Příjemné kodrcání vlaku jej pomalu, ale jistě přivádělo do říše snění. Přesto věděl, že je to k ničemu, stačil sebemenší záchvěv vedle něj a on byl opět při vědomí, jen aby mohl o minutku později znovu nechat únavou klesnout jeho víčka. Nebylo to, tak že by nesnášel cesty vlakem, ba spíše je miloval, hlavně když měl vlak takovou vymoženost, jako jsou kupé. Rád si povídal s kamarády a kochal se pohledem na ubíhající krajinu, ale nesnášel spánek. Jediným výsledkem, pak totiž byla ještě větší unavenost zapříčiněná rozespalostí a šílená bolest hlavy vystřelující od krční páteře. Prostě potřeboval psát tam, kde se cítí v bezpečí a také nesnášel, když se na něj při spánku mohl kdokoli dívat, částečně to bylo také důsledkem jeho zlozvyku spát s otevřenou pusou, což přinášelo další problém - chrápání. Netušil co bylo horší, dovolit ostatním cizinců si z něj utahovat či se pokoušet mermomocí udržet víčka od sebe?

 

Musel uznat, že by bylo daleko lepší cestovat prvního září, kdy by mohl při nudné cestě nenápadně navázat konverzaci a dozvědět se tak nejen o škole, ale i o svých budoucích spolužácích spoustu nového. Ano, patřil sice mezi ten typ lidí, co se v přítomnosti ostatních, kterým plně nevěří, necítí a snaží se z jejich spárů vymanit, ale pokud se potkáte s naprosto cizím člověkem, má to značné výhody. Hlavně tu, že on o vás nic moc neví a vy můžete začíst s čistým štítem, třeba i jako někdo naprosto jiný. Věřte mi nebo ne, ale předchozí chyby vás poučí, že svěřovat byť jen ty nejméně důležité informace jen tak na potkání není zrovna cestou k úspěchu. Lidé proti Vám jsou schopní použít i to, že nemáte rád národní jídlo. Obzvláště u méně oblíbených lidí se to stává hrdelním prohřeškem.

 

Byl skutečně vděčný své matce, jak do všeho strkala noc a i když by to nahlas nikdy nepřiznal, byl rád, že se spojila s ředitelem školy a požádala jej, zdali by na něj na nádraží nemohl někdo čekat. V hlouby duše se přeci jen obával. Minulá škola pro něj byla peklo, je snad možné, že tohle by bylo další? A může být vůbec ještě horší? Nesnášel změny, bože i ta nejmenší novinka v jeho životě jej dokázala vykolejit a i když byl za tuhle změnu neskonale šťasten, protože snad vedla k lepšímu, příliš se jí obával.

 

***

 

Netrpělivě se rozhlížel kolem sebe.

 

"Ach ty musíš být Frank, nemám pravdu?" ozvalo se za jeho zády. Překvapeně se otočil a to, co spatřil, mu vyrazilo dech. Tohoto muže nešlo přehlédnout, musel být vidět na míle daleko. Nebyl si jist, jestli dokonce překvapeně nevykřikl, když se najednou za ním tento obr objevil.

 

"Kluku, jsi v pohodě?
Vypadáš dost pobledle," změřil si jej zkoumavým pohledem od hlavy až k patě," nic proti, ale taky jsi dost pohublý. Určitě se cítíš dobře?"

 

"Určitě," ubezpečil jej, "promiňte, ale vy jste kdo?"

 

"Já? Já jsem Rubeus Hagrid, ale přátelé mi říkají Hagride." Milý úsměv jej ujistil, že se nemusí dále obávat. Rozhodně již nehrozilo, že se stane hlavním chodem na jeho jídelním lístku.

 

"Já, no ano, jsem Frank. Frank Iero. Nový student."

 

"Och ano. Božinku, jsi prcek. Nic proti, ale musí to být na nás pohled." Srdečný úsměv Franka ujistil, že tyto slova opravdu nebyla mířena nikterak nepřátelsky. Spíše naopak, byl to projev určité vřelosti. "Budeš muset někdy dojít na čaj a sušenku, jinak se nám brzo ztratíš před očima. Tak pojď kluku, ředitel už na tebe čeká celej napnutej. Dnes budeš na škole něco jako celebrita, smiř se s tím."

 

Povzdechl si, přesně toho se obával.

 

"Umíš lítat?" touto otázkou jej naprosto zaskočil, vždy měl za to, že kouzelnické děti se učí lítat v momentu, kdy se začínají učit chodit, tedy alespoň v jeho případě to taky bylo, protože i když byl podle některých z nečistě krve, měl výhodu v tom, že jeho rodiče kouzlit uměli a on tak nebyl o nic ošizen. Tedy téměř nic.

 

"Jasně, že jo."

 

"Myslel jsem si to," prohodil jen tak, jakoby chtěl poukázat na to, jaká je hlavička, "tu máš koště."
Vytáhl z pod pláště něco, čím by ani jeho babička nezametla dvorek. Nejspíš si všiml, jeho nedůvěřivého pohledu.

 

"Víš, stále nevím, jak dobrej v tom jsi, proto bude lepší, když ti půjčím tuhle ojetinu. Jo, vrba mlátička už zlikvidovala kdejakej nimbus." Vesele jej udeřil do zad, až málem Franovi vyrazil dech.

 

"Já a lejtání nejde moc dohromady, ještě totiž nesestrojili takové koště, které by nejen uneslo trošku nadprůměrného člověka, jako jsem já, ale také mělo něco jako autopilota. Raději pojedu na své motorce a ty leť za mnou. Jo?" až nyní si Frank všiml staré oprýskané rachotinky opírající se o nedalekou zeď nástupiště. I když byla značně otlučená a jisto jistě by na ní nikdo neodjel, měla stálen nějaké vnitřní kouzlo. Snad to byla láska v očích onoho obra, s jakou na ni hleděl.

 

"Ale na co mám koště, když vy…"

 

"Je to lejtající motorka. A netykej mi, jsem přece Hagrid."

 

'Bože tak rychle jsem se stal jeho kámošem?' pomyslel si, ale hned na to si uvědomil, že se mu ten zprvu hrůzu nahánějící obr také stačil dostat pod kůži.

 

"Tak hurá do tvého nového domova." Vesele zakřičel a hned na to se po několika marných pokusech nastartovat ocitly oba ve vzduchu a nic nemohlo zkazit ten úžasný pohled na přímo pohádkové sídlo, které se tolik lišilo od jeho dřívější školy. Z tohohle přímo sálala láska. Ne, nic to nemohlo pokazit, dokonce ani to, že kdyby cesta trvala byť jen o několik minut déle, ono koště by s jisto jistě rozlomilo minimálně ve dví.

 

Angel and Devill II: 18. kapitola: