part five
"Sakra," Frank zaměstnaný představou náležitého trestu namísto krájení přísad do lektvaru. Zabodl nůž namísto do desky stolu, do své ukazováčku.
"Auu, sakra, au…"
"Co zase…" vzhlédl Malfoy od své části práce na lektvaru. Jedno plus to celé přece jen mělo a to, že Malfoy byl v sedmém nebi a jisto jistě si přehrával v hlavě předešlou scénku, protože byl až podezřele nemluvný.
"Bože ty se mi snad zdáš." Koukl na jeho zkrvavený prst.
"Nestarej se Malfoy umím to napravit sám," odsekl a už, už chtěl vytáhnout hůlku…
"To bych ti neradil."
"Cože, proč?"
"Snape by tě ukamenoval za kouzlení v jeho hodině."
"Jasně a proč mi to říkáš? Nebyl by to úžasný pohled? To je přece to, co chceš, nemám pravdu?"
"Nemáš," v tom zcela nečekaně uchopil jeho ruku a vložil si onen zkrvácený prst do úst a s něžností, kterou by u něj nečekal, počal jazykem přejíždět po jeho bolístce a laskat ji. Než se Frank stačil vzpamatovat, nechal Draco sám vyklouznout jeho ukazováček z úst.
"Naprosto ho chápu."
"Cože koho?" vydechl Frank s rudým ruměncem na tváři klopě oči. Malfoy se mu však ani v nejmenším nenamáhal odpovědět, dokonale ho ignoroval a věnoval se znovu práci. Frank však nemohl dostat z hlavy to, co mu právě sdělil. Ale ze zamyšlení jej vytrhly blížící se kroky obávaného profesora lektvarů. Raději se do práce, aby snad nějakou "náhodou" opět nezavdal profesoru nějaký argument k prodloužení jeho trestu. Celou hodinu ale po očku pokukával po svém společníkovi, snažíce se najít v jeho tváři nějakou odpověď či něco, co by vysvětlilo jeho předchozí chování. Vůbec se nedivil, že jeho prohřešek byl na rozdíl od toho Frankova přehlédnut. Samozřejmě čirou "náhodou". Již spolu více nepromluvili, ale jisté napětí bylo známé a proto si Fee značně oddychl, když konečně nastal konec dvouhodinovky a oni se vydali na další "zábavnou" hodinu.
"Bože, konečně klid," s těmito slovy se Ron spokojeně rozvalil na pohodlné, prostorné sedačce ve společenské místnosti. Totéž si pomyslel i Frank, avšak o padesát schodů výš v jejich ložnici. Byl,
příliš unaven na to, aby se účastnil společenské tlachání dole. Věděl, že to tak bude lepší, protože vždy když byl unaven, byl dosti protivný a jediný výsledek toho všeho bylo, že se později musel omlouvat. Chtěl si jen hodinku zdřímnout a pak se vydat dolů za nimi, ale únava jej přemohla a on naprosto ztratil pojem o čase…
"Fee…"
"Hmmm, Harry ještě minutku jo," zamumlal, aniž by plně vnímal okolní svět a pokusil se otočit na druhý bok, doufaje, že mu bude dopřáno pokračovat ve slastném snění.
"Ne Franku! Umíš si představit, co ti udělá Snape, když tam nebudeš včas? Takže koukej dělat." Stáhl z něj přikrývku a přinutil ho postavit se na nohy.
"No tak, Fee máš deset minut!"
"Vždyť už jdu!" jeho jediné štěstí bylo, že usnul oblečen, přehodil přes sebe tedy pouze teplý svetr, vzal se pořádné boty a koukl s prosíkem na Harryho.
"Ukážu ti kam jít ano?" pochopil jej.
"Děkuji." Celou cestu raději běželi, protože Frank nechtěl riskovat, že by se jeho trest protahoval, profesor Snape mu začal značně lézt krkem a to ještě netušil, co ho čeká.
"Tak a teď už jen jak je ta hájenka tak doprava ano? Zvládneš to?"
"Jasně," usmál se na něj dávaje tak najevo, že opravdu není nutné, aby ho považoval za troubu. Byl rád, že v tuto dobu je i v osmou hodinu večerní stále dostatek světla, takže neváhal a rozběhl se. K hájence dorazil asi za pět minut a už, už chtěl pokračovat dál, když se všiml skupinky dvou mladších hochů a nějakého starého chlapa, no slušněji řečeno v značně neudržovaném stavu.
"Vy jste pan Filch?" optal se Frank opatrně.
"Jo, ty musíš být ten spratek z Nebelvíru, jdeš pozdě! Taková nekázeň, to je nepřípustné. Počítejte s tím, že to se profesor Snape dozví. A teď pojďte, nemám na vás tolik času, mám práci."
Frank si zhnuseně odfrkl, po slově "práce". Raději to však nikterak hlasitěji nekomentoval, protože od jeho nástupu do této školy měl už dostatek problémů a další nepotřeboval. Ani si příliš nevšímal, kam jsou, cesta byla stále stejná a do mírného kopce, toho že se octli v lese, si všiml až podle toho, jak se kolem něj najednou setmělo. Byli v lese.
"Takže tady je seznam bylin, které máte nasbírat. Kdo si to vezme?"
Když Frank viděl ty vystrašené pohledy těch dvou prcků, rozhodl se, že si ho vezme.
"Zpátky se nevracejte, dokud to nebudete mít, dobrou noc." A měl se k odchodu.
"Počkejte, vy tu nebudete s námi?!"
"Och ne, já mám, jak jsem řekl svou práci a tohle je součást vašeho trestu, takže dobrou noc a hlídejte si záda, tohle noc nebude zrovna procházka růžovým rájem…" nechal svá slova ve vzduchu působce tak daleko tajemněji a strašidelněji. Frank chtěl něco namítnout, ale pak uslyšel plačtivé "mami".
"Neboj se, to bude dobré, jak se jmenujete kluci?"
"Quinn."
"Kevin."
"Ahoj, já jsem Frank, nebojte se, jen natrháme pár," koukl se na seznam, " no sakra, toho není zrovna málo… no nedá se nic dělat, to zvládneme, jsme přece velcí kluci." Možnost, že by se rozdělili, zavrhl hned po zjištění, že jsou na to sami. Věděl, že tihle prckové by se z toho určitě zbláznili. Bude to tak trvat sice déle, ale Frank by si neodpustil, kdyby se těm dvou něco stalo.
Vydal se tedy hledat potřebné byliny, chlapci se drželi v jeho těsné blízkosti. Jeden ho dokonce držel za ruku, v tu chvíli se Frank cítil zvláštním způsobem šťastně. Měl štěstí, že u každé květiny byl krátký popis, nejspíš to bylo z nějakého sborníku, nedokázal si totiž představit, jak jinak by všechny tyhle květiny poznal, když o čtvrtině z nich ani nevěděl, že existují. Bylo víc než jasné, že tenhle seznam sestavoval Snape.
"Támhle vidíte? Velké podlouhlé listy růžicového uspořádání, naopak nadměrně dlouhá stonek a na něm modré, drobné květy zářící do krajiny. Nejsou nádherné?"
"Jo," sotva slyšitelné pípnutí od Quinna.
"Tak jo, Keve pomůžeš nám je natrh… Keve?!" ať se podíval kamkoli, nikde ho neviděl, jakoby se po něm slehla zem.
"Quinne, kde je Kev?!" zatřepal s ním naléhavě.
"Já… nevím." Měl slzičky na krajíčku.
"Ke...keve?! Keve, tohle není sranda! Tohle není sranda!" opakoval a rozhlížel se kolem sebe. Byl si jistý, že před chvílí byl vedle něho. Díval se kolem sebe, ale nikde ho neviděl. Tak moc se o něho bál, nevěděl, co vše se zde ukrývá, ale rozhodně to mohlo tomu prckovi ublížit.
"Áááá."
"Keve? Keve, kde jsi?" jasně poznal jeho hlas Frank. Něco se kolem něj mihlo. Sklonil se.
"To nic Quinne, to byl asi nějaký pták… Quinne?"
"Franku!" ozval se opět křik, avšak tentokrát kousek od něj.
"Panebože!" Quinna teď držel nějaký muž a hůlkou mu mířil na krční tepnu. Hned na to se vedle nich seskupilo do kruhu asi dalších pět mužů v dlouhých černých kabátech, kápích a maskách kryjící jejich tváře a co víc, jeden z nich držel ve stejném postavení jako Quinna i Kevina.
"Vy… vy jste smrtijedi," sám netušil, jestli si má oddychnout, že vidí Kevina, ve skrytu duše doufal, že ten prcek třeba strachy utekl.
"Ale, ale naše malé hračičce to ale myslí…" z dálky k němu mířila nějaká žena. Pohled na ni ujistil Frank o tom, že se nachází ve skutečné bryndě. Zatím to totiž vypadalo, že to ona tu vydává rozkazy a rozhodně nic nevypovídalo o tom, že by byla rozhodnuta je nějak šetřit.
"Co chcete? Tady nemáte co dělat!" pokusil se, aby jeho hlas zněl klidně a vyrovnaně a snad i varovně, ale rozhodně se mu to nedařilo.
"Co si to dovoluješ ty spratku, tohle si dovolovat nebudeš!" Všiml si, že proti němu natahuje hůlku a bylo mu jasné, že jej zrovna šetřit nebude. "Asi by Vás měl někdo naučit, jak se máte chovat, cicánci! Co takhle začít na tobě…" V tu chvíli se Frankovi zatmělo hrůzou před očima, při představě, jak tahle bláznivá semetrika mučí malého Quinna.
"Okamžité ho pusť nebo toho budeš litovat!" vykřikl, aniž by si plně uvědomil následky. A rovněž malou skutečnost, že jeho hůlka je pořád ukryta ve vnitřní kapse jeho školní uniformy.
"Ale ale, snad ho nechceš nahradit, nejsem proti Crucio." Namířila na něj hůlkou a v tu chvíli se Frank sesypal k zemi a počal se zmítat ve strašných bolestech.
"Copak, copak? Nějak ti došla slova…" jenže Frank její slova ani v nejmenším nevnímal. Nebyl toho schopen. Celá jeho mysl se soustředila jen na tu bolest…měl pocit, že má již jisto jistě zlomené některé žebro. Nechtěl křičet a dopřát ji tak očividně radost, ale nemohl jinak…
"Dost!" ozvalo se odněkud. "Okamžitě toho nech!" Najednou bylo po bolesti, zůstal tu jen strašný pocit slabost, tolik toužil spát, ale nyní nebyla vhodná situace ani místo.
"Neměla jsi s ničím začínat, dokud tu nebudu…" až nyní si uvědomil přítomnost dalšího muže, byl rovněž celý zahalen a blížil se k němu. Chtěl vytáhnout hůlku, aby se mohl nyní již konečně bránit, ale jeho ruka nebyla schopná proniknout do vnitřku hábitu a tak ji po několika marných pokusech nechal opět klesnout k zemi, čekajíce až k němu onen muž dojde, naprosto nechráněn. Viděl nohy neznámého těsně u své tváře a netušil, zda se má přikrčit chráníce si tak obličej před kopancem nebo se připravit na další bolestivou kletbu, avšak ani jedno z toho se zatím nedělo, takže se Frank odvážil nadzvednout tvář ze země a pohlédnout na neznámého.
Ten se však ve stejný okamžik rozhodl k němu kleknout, takže jejich tváře byly nyní neskutečně blízko sebe, přesto však mu zůstala jeho identita neznámá, díky tmavé kápi a masce… počkat… jediné co nyní krylo jeho tvář, byl stín, který vytvářela kápě. Ruka v kožené rukavici se blížila k jeho tváři a on jen se zatajeným dechem očekával, co se stane.
"Jak se jmenuješ?" Jeho hlas, jakoby ho už někdy slyšel, někdy dávno, jen netušil kdy. Měl své podivné kouzlo, a i když nikterak nezvyšoval hlas, Frank z něj pociťoval autoritu a nekompromisnost.
"Frank… Frank Iero." Opatrně se vyhrabal na nohy a pokusil se vstát, avšak kolena se mu podlomila a on by se opět octl na chladné zemině, nebýt včasné reakce staršího muže. Musel uznat, že by v jeho náruči vydržel mnohem, mnohem déle. Látka, z níž byl jeho kabát, byla natolik příjemná, že by ji s radostí vyměnil za svou přikrývku.
"Poznal jsem tě."
Raději využil situace a prudce jej od sebe odstrčil, avšak díky své slabotě byl nucen se postavit tak, že se mírně opíral o strom, ale dával si pozor, aby si toho nikdo z nich nevšiml.
"Co od nás chcete? Pusťte nás!" K jeho uším však dolehl krutý, chladný smích té bláznivé ženské.
"Ale, ale náš malý cicánek nemá maminku a hned si nadělá do kalhot…"
"Bellatrix, vezmi ty dva kluky a vypadněte odtud!"
"Ne! Neubližujte jim. Prosím." Obrátil se teda na muže, jenž se k němu choval nejvlídněji.
"Jděte!"
"Nééé." Pokusil se Frank rozběhnout za nimi a chránit je vlastním tělem, ale byl zadržen v pevném sevření neznámého muže. Sledoval jak smrtijedi odvádí chlapce neznámo kam a on nemohl dělat nic jiného, než se dívat. Ten pocit bezmoci byl strašný. Frank klesl v kolenách.
"Panebože, vždyť jsou to děti! Neubližujte jim prosím, já… vezměte si mě místo nich…"
"To nejde, Franku," šeptal mu do ucha až utěšujíce, "to nedopustím!"
"To mě absolutně nezajímá, já zase nedopustím, abyste je za…" ani to nedokázal vyslovit, vždyť byli tak neviní. Jak by jim někdo dokázal ublížit? Slzy bezmoci a zoufalství se počaly drát na povrch a on se pokoušel mrkat víc a víc, jen aby jeho nepřítel nebyl svědkem jeho slabosti. Z dálky se ozval bezmocný křik, který nepřestával,
dral uši. Pokusil se jej zezadu kopnout a vyprostit se tak z jeho sevření, ale dotyčný jakoby to čekal, jakoby mu četl…
"Sakra! Nechte toho! Hned!" v tom se opět pokusil kopnout ho, tentokráte s větší silou a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Frank se sice octl na zemi, ale již byl volná a pohlížel na svého věznitele.
"Jim nepomůžeš, Fee, nemáš proti nim šanci, buď rád, že jsi v bezpečí," šeptl výhrůžně.
"Neoslovujte mě tak! Už nikdy je Vám to jasné!" zasyčel. "Kdo
sakra jste! A proč já?" Chtěl získat čas a nenápadně si vytáhnout hůlku, avšak když se o to pokusil, s hrůzou zjistil, že…
Diskusní téma: part five
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.