...
04.07.2015
Prosím pokračování ...
part eighteen
Frankův otec opatrně zavřel dveře od jeho pokoje, trvala dlouho, než se chlapec po zasažení kletbou probudil, pro jeho otce to byla hodina obrovských muk a strachu. Pak přišla však další hodina hádek, křiku a nakonec pláče, protože Frank byl odhodlaný okamžitě pomstít smrt své matky. Nesmíte jeho otce chápat špatně i on toužil po pomstě, ale památka jeho ženy a láska k synovi mu nedovolovala, aby jednal bezmyšlenkovitě a odpustil, aby pomstu vykonal jeho syn. Nyní byl pro něho vším, jediné co mu zbylo a on byl rozhodnutý ho chránit a bude-li to nutné, půjde za něj do Azkabanu.
Bylo toho na něj příliš. Věčný strach a spalující bolest. Potřeboval si nutně zakouřit, však věděl, jak jeho syn kouření nesnáší a navíc si chtěl uspořádat myšlenky, proto se oblékl do kabátu a šel si sednout před chatu. Bylo to tu nádherné a on by tu za normálních okolností vydržel i bydlet, tedy kdyby byla jeho. Nyní musel jen doufat, že jeho dlouholetý přítel nezatouží po úniku z velkoměsta. Nemohl ho požádat o půjčení, netušil totiž, kdo vše je bude hledat a on potřeboval alespoň na okamžik opět zažít pocit relativného bezpečí.
"Dobrý večer!" ozvalo se za jeho zády a on zapomněl na to, že potáhl z cigarety a zakuckal se jako nezkušená školačka, která poprvé zkouší kouřit, aby se předvedla v tom nelepším světle před svými kamarády. Pokusil se vniknout nepozorovaně rukou do kabátu a tasit hůlku, ale nepodařilo se mi to. Neverbálním kouzlem byl odzbrojen.
"Co tady děláte! Ne Franku to vy máte být v Azkabanu! Nedovolím, abyste ublížil i jemu!" Vrhl se na něj a Luciusovi nezbývalo nic jiného, než použít na něj opět hůlku.
"Tak už dost! Nepřišel jsem Vašeho syna odvézt do Azkabanu a žádám Vás, abyste se uklidnil!" vzdor v jeho očích však hovořil jasně o tom, že jen tak svého nedocílí.
"Přišel jsem si s Vámi promluvit o smrti Vaší ženy!"
"Držte hubu. Vy o ní nemáte nejmenší právo hovořit. Přísahám, že Vás za její smrt zabiju!"
"A skončíte v Azkabanu a Frank bude sirotek. Úžasný plán, tleskám Vám," ironie z jeho hlasu doslova číšela.
"Proč jste tu!" byl již na pokraji zhroucení a nyní více než po cigaretě zatoužil po sklence nějakého dobrého tvrdého… ne nyní by se spokojil se vším, co obsahuje alkohol.
"Jak jsem již řekl, přišel jsem si promluvit, ale jelikož vidím, že s Vámi není rozumná řeč, což jsem očekával. Přinesl jsem tohle." V jeho dlani se objevila malá lahvička neznámého nápoje.
"Dobře," hlesl muž sklíčeně, "tušil jsem to, ale slibte mi, že mu neublížíte a…" selhal mu hlas a on se natáhl po flakonku s nápojem. "Rulík?" chtěl jen vědět, jakou smrt si pro něj připravil, ale v tom ho zcela nečekaně zasáhla facka.
"Vy tupče! Já Vás nechci otrávit. Tohle je veritasérum! Je to pro mě, protože je mi jasné, že bez toho mi věřit nebudete, chci jen, abyste se ujistil, že Vás nepodvádím!" Frankův otec na něj s úžasem hleděl. Skutečně mohl být tento muž nevinný? Ne, tomu nemohl věřit, tomu nechtěl věřit. Takto jeho nenávist někam směřovala, ale pokud by neměl viníka, padla by větší část jeho zloby na svou vlastní hlavu a to by na něj bylo nejspíš příliš.
"Proč to děláte, proč nás nenecháte být…" vyčítal mu.
"Protože chci Vašeho syna a nehodlám se ho vzdát!" zakřičel a něj, jakoby dodával důraz na své "vlastnictví".
"Ale on Vás nenávidí, chce Vaši smrt, což jste si jistě dnes všiml."
"Ano," hlesl a sedl si vedle muže na studenou podlahu, "vím, že mě nenávidí, ale zabít mě nedokáže, k tomu mu stačila dvě prostá slova, ale on je nedokázal říct. Stále je tedy pro mě naděje a já se ji hodlám chytit za pačesy, proto musím začít u Vás. Je tohle veritasérum?" Muž se Na něho díval zprvu zmateně, v podstatě pravdu znát ani nechtěl, ale pokud tento muž jeho syna opravdu miloval a jeho syn onu lásku očividně obětoval, protože si byl jist, že za jiných okolností by již tento muž byl několik metrů pod zemí, musel se dozvědět pravdu.
"Ano je."
"Dobrá tedy." a vypil celý obsah lahvičky. "Máme asi minutu, než lektvar začne působit. Smím se tedy, než uplyne tato doba zeptat já na Vás na něco?"
"Asi nemám příliš na výběr, moji hůlku máte vy a já jsem ovládán kouzlem," namítl.
"Och ano," zrušil kouzlo, "zůstaňte prosím sedět. Chci si vše vyříkat a doufám, že se poté spojíme proti společnému protivníkovi a nepůjdeme jeden proti druhému."
"Na co jste se chtěl zeptat?" ignoroval zcela jeho prosbu, avšak v duchu se ji zaobíral stále. Kdo je ten společný nepřítel a dozví se to brzy?
"Myslíte si skutečně, že bych ublížil někomu, koho Frank miluje z celého srdce?"
"Miloval…"upozornil zbytečně na onu skutečnost, že ona osoba již nežije.
"Stále ji miluje. A já bych nikdy neudělal nic, co by mu takto ublížilo!"
"Proč?"
"Protože …protože… miluju ho," již mu nezbývalo nic jiného než říci pravdu, lektvar ho k tomu donutil.
"Cože?! Počkat… lektvar, takže… mluvíte pravdu!"
"Ano, úžasná dedukce, jsem ohromen…" ironie v jeho hlase byla zaštiťující manévr, jak zakrýt strach. Přece jen byl odsouzen k tomu, že odhalí všechna svá tajemství a to je značně znepokojující.
"Zabil jste moji ženu?!"
"Ne!"
"Tak kdo tedy!" rozkřičel se na celé kolo.
"Nevím!" Jeho otec vyčerpaně sesunul hlavu na kolena, která si přitáhl k bradě. "Je pravda, že ho milujete mého syna?"
"Ano."
"Křivdil jsem Vám, my mysleli jsme si, že jste pro někoho zlo, že jste úchyl a … Neublížíte mu, že?"
"Neublížím," přisvědčil. A v tento moment oba mrzelo, že se takto již nesešli dříve a za jiných okolností, možná by vše dopadlo naprosto jinak.
"Já ještě jsem Vám úplně nepoděkoval, zato, že jste mu zachránil život. Nedokážu si představit…strašně mi chybí…" rozeštkal se jako malé dítě. Muž, který vždy měl na veřejnosti masku elegána a vtipálka, působil jako troska.
"Musíte se vzchopit! Frank vás potřebuje."
"Má Vás…" namítl.
"Ne! Vím, o co Vám jde, nemůžete ho tu nechat samotného!"
"Má Vás! Neublížíte mu, že?" ujišťoval se ještě jednou a Lucius byl nucen opět odpovědět na stejnou otázku.
"Neublížím."
"Co tady děláte! Ne Franku to vy máte být v Azkabanu! Nedovolím, abyste ublížil i jemu!" Vrhl se na něj a Luciusovi nezbývalo nic jiného, než použít na něj opět hůlku.
"Tak už dost! Nepřišel jsem Vašeho syna odvézt do Azkabanu a žádám Vás, abyste se uklidnil!" vzdor v jeho očích však hovořil jasně o tom, že jen tak svého nedocílí.
"Přišel jsem si s Vámi promluvit o smrti Vaší ženy!"
"Držte hubu. Vy o ní nemáte nejmenší právo hovořit. Přísahám, že Vás za její smrt zabiju!"
"A skončíte v Azkabanu a Frank bude sirotek. Úžasný plán, tleskám Vám," ironie z jeho hlasu doslova číšela.
"Proč jste tu!" byl již na pokraji zhroucení a nyní více než po cigaretě zatoužil po sklence nějakého dobrého tvrdého… ne nyní by se spokojil se vším, co obsahuje alkohol.
"Jak jsem již řekl, přišel jsem si promluvit, ale jelikož vidím, že s Vámi není rozumná řeč, což jsem očekával. Přinesl jsem tohle." V jeho dlani se objevila malá lahvička neznámého nápoje.
"Dobře," hlesl muž sklíčeně, "tušil jsem to, ale slibte mi, že mu neublížíte a…" selhal mu hlas a on se natáhl po flakonku s nápojem. "Rulík?" chtěl jen vědět, jakou smrt si pro něj připravil, ale v tom ho zcela nečekaně zasáhla facka.
"Vy tupče! Já Vás nechci otrávit. Tohle je veritasérum! Je to pro mě, protože je mi jasné, že bez toho mi věřit nebudete, chci jen, abyste se ujistil, že Vás nepodvádím!" Frankův otec na něj s úžasem hleděl. Skutečně mohl být tento muž nevinný? Ne, tomu nemohl věřit, tomu nechtěl věřit. Takto jeho nenávist někam směřovala, ale pokud by neměl viníka, padla by větší část jeho zloby na svou vlastní hlavu a to by na něj bylo nejspíš příliš.
"Proč to děláte, proč nás nenecháte být…" vyčítal mu.
"Protože chci Vašeho syna a nehodlám se ho vzdát!" zakřičel a něj, jakoby dodával důraz na své "vlastnictví".
"Ale on Vás nenávidí, chce Vaši smrt, což jste si jistě dnes všiml."
"Ano," hlesl a sedl si vedle muže na studenou podlahu, "vím, že mě nenávidí, ale zabít mě nedokáže, k tomu mu stačila dvě prostá slova, ale on je nedokázal říct. Stále je tedy pro mě naděje a já se ji hodlám chytit za pačesy, proto musím začít u Vás. Je tohle veritasérum?" Muž se Na něho díval zprvu zmateně, v podstatě pravdu znát ani nechtěl, ale pokud tento muž jeho syna opravdu miloval a jeho syn onu lásku očividně obětoval, protože si byl jist, že za jiných okolností by již tento muž byl několik metrů pod zemí, musel se dozvědět pravdu.
"Ano je."
"Dobrá tedy." a vypil celý obsah lahvičky. "Máme asi minutu, než lektvar začne působit. Smím se tedy, než uplyne tato doba zeptat já na Vás na něco?"
"Asi nemám příliš na výběr, moji hůlku máte vy a já jsem ovládán kouzlem," namítl.
"Och ano," zrušil kouzlo, "zůstaňte prosím sedět. Chci si vše vyříkat a doufám, že se poté spojíme proti společnému protivníkovi a nepůjdeme jeden proti druhému."
"Na co jste se chtěl zeptat?" ignoroval zcela jeho prosbu, avšak v duchu se ji zaobíral stále. Kdo je ten společný nepřítel a dozví se to brzy?
"Myslíte si skutečně, že bych ublížil někomu, koho Frank miluje z celého srdce?"
"Miloval…"upozornil zbytečně na onu skutečnost, že ona osoba již nežije.
"Stále ji miluje. A já bych nikdy neudělal nic, co by mu takto ublížilo!"
"Proč?"
"Protože …protože… miluju ho," již mu nezbývalo nic jiného než říci pravdu, lektvar ho k tomu donutil.
"Cože?! Počkat… lektvar, takže… mluvíte pravdu!"
"Ano, úžasná dedukce, jsem ohromen…" ironie v jeho hlase byla zaštiťující manévr, jak zakrýt strach. Přece jen byl odsouzen k tomu, že odhalí všechna svá tajemství a to je značně znepokojující.
"Zabil jste moji ženu?!"
"Ne!"
"Tak kdo tedy!" rozkřičel se na celé kolo.
"Nevím!" Jeho otec vyčerpaně sesunul hlavu na kolena, která si přitáhl k bradě. "Je pravda, že ho milujete mého syna?"
"Ano."
"Křivdil jsem Vám, my mysleli jsme si, že jste pro někoho zlo, že jste úchyl a … Neublížíte mu, že?"
"Neublížím," přisvědčil. A v tento moment oba mrzelo, že se takto již nesešli dříve a za jiných okolností, možná by vše dopadlo naprosto jinak.
"Já ještě jsem Vám úplně nepoděkoval, zato, že jste mu zachránil život. Nedokážu si představit…strašně mi chybí…" rozeštkal se jako malé dítě. Muž, který vždy měl na veřejnosti masku elegána a vtipálka, působil jako troska.
"Musíte se vzchopit! Frank vás potřebuje."
"Má Vás…" namítl.
"Ne! Vím, o co Vám jde, nemůžete ho tu nechat samotného!"
"Má Vás! Neublížíte mu, že?" ujišťoval se ještě jednou a Lucius byl nucen opět odpovědět na stejnou otázku.
"Neublížím."
Franka něco opět vyrušilo ze spaní, když to slyšel poprvé, myslel si, že se mu to pouze zdálo, ale nyní to tu již bylo opět a on by dal ruku do ohně za to, že tento zvuk pochází z venku. Nemohl ho nikterak blíže specifikovat, čím více se snažil uvědomit si, co by mohlo být jeho zdrojem, tím více mu to proklouzávalo mezi prsty. Jako když se snažíte vzpomenout si na to, co se vám zdálo… byl to tedy opět sen? Domovní dveře vrzly. Další zvuk! A opět ticho. Frankovi to nedalo a šel se raději podívat, co se děje. Bál se o svého otce, bylo to pro něj tolik těžké v tuto chvíli a on se stále zvládal ještě starat o něho. Och jak se nyní cítil sobecky, ale neměl sílu, aby jednal jinak. Potichu scházel dolů ze schodů, viděl, že se svítí v kuchyni a tušil, co tam jeho otec dělá. Tohle zdědil po něm, vždy když mu nebylo dobře, přetvařoval se před celým světem, aby se mohl někam v klidu schovat a vybrečet se. Vůně čerstvě uvařené kávy, která se dostala přes nedovřené dveře až k němu, ho utvrzovala o správnosti jeho domněnek. Nebyl si však jist, jestli má jít dovnitř, pokud si byli v této části podobní, tak co pak ta druhá? Frank by udělal vše proto, aby ho nikdy takto na dně neviděl a nejen proto, že se bál toho, že by to daná osoba později moha použít proti němu, ale rovněž z toho důvodu, že si nepřál vidět, TEN pohled v jejich očích. Ten, co přímo křičel, já to vím… soucitím s tebou, ale zároveň TO neustále dokola připomínal, drásal staré rány a nedovoloval zapomenout. Jenže, co když zrovna tuhle část nezdědil? Kolikrát viděl svého otce na dně? Nikdy! Tak jak má sakra vědět, jak se má zachovat?! Pak ho však z přemýšlení vytrhl zvuk rozbitné skla. Tohle nějak do jeho skládačky nepasovalo. Otec měl mít hlavu na jídelním stole a tiše vzlykat či bezduše hledět před sebe. Rozhodně však neuklízet nebo co to vlastně dělá. Rozhodl se nakouknout dovnitř a to co uviděl, ho naprosto ohromilo. Netušil, co má dělat dřív. Křičet? Nadávat? Smát se? Bože jak ho tahle možnost mohla vůbec napadnout? Ale pohled na Lucius s vykasanými rukávy u tmavě modré elegantní košile, rozepnuté tři knoflíčky a jarovou pěnou ve vlasech byl k popukání. Když se vzpamatoval z jeho přítomnosti natolik, aby si uvědomil, že i on dost dobře ví o jeho přítomnosti a navíc se na něj upřeně dívá s úsměvem na rtech, rozhodl se, že ej nejvyšší čas jednat.
"Co ty tady kurva děláš? A kde je můj otec… jestli…. Zabiju tě…" pak si však uvědomil… Hůlka! On se snad nikdy nepoučí…
Již uvažoval nad tím, jakou má naději, že by utekl, když ho Lucius naprosto zaskočil svou otázkou.
"Doufám, že máš rád tousty?"
"Cože? Kde je můj otec, ty parchante?!" K jeho údivu se Lucius neměl k odpovědi, namísto toho si utřel ruce do květované útěrky a podal mu… Dopis?
"Co je to? Zase něco otráveného?" měl chuť ho zabít, krev se v něm vařila, ale věděl, že nyní hraje o čas, a když se Lucius otočil opět ke kuchyňské lince, aby tam pokračoval ve svém cvokaření čekajíc snad, že mu na to Frank skočí a skutečně dopis otevře, rozhod se nenápadně utéct nahoru pro hůlku, jenže než stihl překročit práh kuchyňských dveří, zastavila ho pevná ruku tisknoucí jeho paži.
"Možná by sis to měl raději přečíst…Je to od tvého otce…"dodal.
"Otec? On mi napsal… dopis?" pro jistotu se nenápadně štípl do ruky, aby se ujistil, že i nadále nespí, když se však nic nestalo, kromě toho, že to pěkně bolelo, nejistě se podíval na zpět na blonďatého aristokrata, aby snad z jeho tváře vyčetl víc. Chtěl se zeptat, chtěl! Ale moc se bál…
"Je…?" Avšak Lucie očividně nepatřil mezi dvakrát chápavé lidi… "Ublížil jsi mu?" nemohl tuto otázku formulovat tak, aby dostal tu odpověď, kterou si přál znát, nemohl se zeptat, jestli je jeho otec mrtvý. Ty slova nedokázal vyslovit.
"Neublížil." řekl to tak rozhodně, že by mu snad tuto lež i věřil, kdyby ho tu někde viděl.
"Frankie ten dopis!" upozornil ho na skutečnost, že jej stále svírá v dlani a ještě stále neví, co je jeho obsahem. "Je od tvého otce."
"Jak mám vědět, že to není opět past?" namítl.
"Nemůžeš… jen mě napadlo, že bys možná rád věděl, proč tu teď není…"
Věděl, že Lucie ho nebude přemlouvat, jen tam tak stál a díval se na něj… se smutkem v očích? Neklamou ho již smysly? Vždyť se tu jen tak baví s vrahem své matky, jako by se nic nestalo?! Ale co když… ne! Jediné, co může jeho podivné chování malinko objasnit, je ten dopis… Když ho začal rozlepovat, stále ho po očku sledoval, jestli se snad nepřilizuje, nevytahuje hůlku…
"Co ty tady kurva děláš? A kde je můj otec… jestli…. Zabiju tě…" pak si však uvědomil… Hůlka! On se snad nikdy nepoučí…
Již uvažoval nad tím, jakou má naději, že by utekl, když ho Lucius naprosto zaskočil svou otázkou.
"Doufám, že máš rád tousty?"
"Cože? Kde je můj otec, ty parchante?!" K jeho údivu se Lucius neměl k odpovědi, namísto toho si utřel ruce do květované útěrky a podal mu… Dopis?
"Co je to? Zase něco otráveného?" měl chuť ho zabít, krev se v něm vařila, ale věděl, že nyní hraje o čas, a když se Lucius otočil opět ke kuchyňské lince, aby tam pokračoval ve svém cvokaření čekajíc snad, že mu na to Frank skočí a skutečně dopis otevře, rozhod se nenápadně utéct nahoru pro hůlku, jenže než stihl překročit práh kuchyňských dveří, zastavila ho pevná ruku tisknoucí jeho paži.
"Možná by sis to měl raději přečíst…Je to od tvého otce…"dodal.
"Otec? On mi napsal… dopis?" pro jistotu se nenápadně štípl do ruky, aby se ujistil, že i nadále nespí, když se však nic nestalo, kromě toho, že to pěkně bolelo, nejistě se podíval na zpět na blonďatého aristokrata, aby snad z jeho tváře vyčetl víc. Chtěl se zeptat, chtěl! Ale moc se bál…
"Je…?" Avšak Lucie očividně nepatřil mezi dvakrát chápavé lidi… "Ublížil jsi mu?" nemohl tuto otázku formulovat tak, aby dostal tu odpověď, kterou si přál znát, nemohl se zeptat, jestli je jeho otec mrtvý. Ty slova nedokázal vyslovit.
"Neublížil." řekl to tak rozhodně, že by mu snad tuto lež i věřil, kdyby ho tu někde viděl.
"Frankie ten dopis!" upozornil ho na skutečnost, že jej stále svírá v dlani a ještě stále neví, co je jeho obsahem. "Je od tvého otce."
"Jak mám vědět, že to není opět past?" namítl.
"Nemůžeš… jen mě napadlo, že bys možná rád věděl, proč tu teď není…"
Věděl, že Lucie ho nebude přemlouvat, jen tam tak stál a díval se na něj… se smutkem v očích? Neklamou ho již smysly? Vždyť se tu jen tak baví s vrahem své matky, jako by se nic nestalo?! Ale co když… ne! Jediné, co může jeho podivné chování malinko objasnit, je ten dopis… Když ho začal rozlepovat, stále ho po očku sledoval, jestli se snad nepřilizuje, nevytahuje hůlku…
Frankie,
nikdy nezapomenu na okamžik, když ses narodil a já přišel za tvou matkou do nemocnice. Byl to ten nejúžasnější pohled a já si tehdy přísahal, že vás dva budu vždy chránit a že nedovolím, aby vám někdo ublížil. U tvé matky jsem zklamal a nyní je jen otázkou času, kdy selžu i v tvém případě. Toho se nikdy nechci dožít. Tak moc chci jít za tvou matkou, ale vím, že ti tohle nesmím udělat, bohužel je ta touha někdy příliš silná, proto jsem se rozhodl odejít. Nemohu ti říct, kde se budu nacházet. Jen jednomu prosím věř - miluji tě a nikdy nepřestanu. Vrátím se, přísahám, prozatím tě tu nechávám v těch nejlepších rukách a věřím, že pokud je na světě někdo, kdo tě ochrání a dopřeje ti lásku, kterou potřebuješ, je to on. Frankie, vím, že jsi po mně zdědil paličatost, ale prosím nezahazuj alespoň ty své štěstí. On tě miluje a za smrt tvé matky nemůže.
"And maybe tomorrow is a better day…"
Když se dostal k této větě, s úžasem pohlédl do Luciusovy tváře. Nebylo třeba, aby se jeho otec podepsal, tohle mluvilo za vše.
"Tvůj otec říkal, že poznáš, že je pravdivý… nevím jak, nečetl jsem ho, ale prý budeš vědět." shovívavě se na něj usmál a Frank v tu chvíli věděl, že Lucius hovoří pravdu. On by jeho matku nezabil, ne proto, že by ji měl v lásce, ale proto, že on sám ji miloval.
"And maybe tomorrow is a better day je z otcovy oblíbené písničky, vždy když jsem byl malý a cítil se na dně, přišel za mnou a řekl mi to. Víš, já už na to dávno zapomněl…" usmál se na něj, ale pak si vzpomněl… "Nevíš… kam šel?" tehdy mu selhal hlas a on se rozbrečel. Styděl se za své slzy a snažil se je skrýt před Lcuiusem, ale to už ho on držel v náručí, utěšoval a nebral ohled na to, že se vzpouzí.
"Pššš Frankie… on se vrátí… až bude připraven. Já ale neodejdu, přísahám!"