part six
"Hledáte tohle, pane Iero?" posměšně mu zamával jeho hůlkou před obličejem. 'Bože jak jsem mohl být tak hloupý… takto se nikdy nechovám přece!' Na minulé škole mu dali příliš lekcí na to, aby si dával pozor na jedinou věc, která je mohla uchránit. 'Imperius.'
"Myslím, že nyní si konečně můžeme promluvit."
"S Vámi se bavit nebudu! Jediné co Vám řeknu je, že až se příště setkáme, zabiju Vás!"
"Ale, ale to jsou trošku silná slova, vždyť ani nevíš, kdo jsem," vysmál se jeho logice.
"A vy jste natolik zbabělý, že mi to neřeknete, že." V tom jej opět držel, avšak tentokrát pod krkem, pevně ho svíral. Vytáhl ho na nohy. "Měl by sis dávat pozor na jazyk, broučku! A kdo jsem? Ale no tak, to přece víš… Uvažuj Fee, ty nejsi hlupák, ty nejsi jako oni…" šeptal mu smyslně do ucha, až jej zamrazilo. 'Že ví? Ale kdo…'
"Malfoy…" hlesl a tolik si přál, aby se mýlil.
"Och, vidím, že si na mě vzpomínáš." konstatoval s potěšením. Pak se, ale otočil a zaposlouchal se do nezvyklého ticha. Až nyní si i Frank plně uvědomil, že křik ustal a je zde až nezvyklé ticho.
"Budeme se muset rozloučit protentokrát, broučku," uchopil ho hravě za bradu a políbil ho na špičku nosu. Než si však Frank vše plně uvědomil a mohl se zmoci na odpor, octnul se již v lese sám.
"Co se to…Bože, kluci!" rozběhl se směrem, kterým tušil, že se odebrali smrtijedi.
"Haló, kde jste? Pane Iero, jste tu poblíž?" ozvalo se z míst, kde se pravděpodobně nacházeli i chlapci a o chvíli na to se před ním zjevil téměř celý učitelský sbor.
"Pane Iero, jste v bezpečí?" starostlivě se ho optal Brumbál.
"Cože? Já … ano, ale co chlapci, byli tu se mnou dva prváci a oni … odvedli je, bože…"
"Uklidněte se, jsou v bezpečí," ředitel školy došel až do jeho těsné blízkosti a chlácholivě stiskl jeho paži.
"Našli jsme je dřív než Vás, byli dál odtud a nebyli schopni nám hned sdělit, kde se nacházíte…"
"Takže žijí?" skočil mu do řeči nevychovaně Frank.
"Ano žijí a budou žít," obdařil ho povzbudivým úsměvem, " ale prožili toho opravdu mnoho a utrpěla spíše jejich psychika. Budou v pořádku." Profesor přesně tušil, co potřebuje slyšet. Frank pocítil takovou úlevu jako snad nikdy v životě, jeho ruce se počaly třást a on se celý rozklepal, až nyní na něj plně padl všechen stres a zároveň i nevyjádřitelné uvolnění. Měl chuť se smát a brečet.
"Pojďme, musíte se uklidnit a také si jít odpočinout." Na nějaké vyčerpání z dlouhého cruciatu dávno zapomněl, ale pravdou bylo, že byl unaven.
"Dobře," nechal se jemně popohnat, "ale jak jste vlastně věděli, že se něco děje?"
"Harry měl o tebe strach po té, co spatřil pana Filche na chodbách ve stejnou dobu, v kterou měl být s Vámi na školních pozemcích a navíc pan Filch o přesunutí školního trestu neměl nejmenší potuchy. Okamžitě mě tedy informoval a my se vydali Vás najít." Frank v tu chvíli děkoval bohu, za Harryho starostlivost.
"Bože Franku, jsi v pořádku? Tolik jsme se o tebe báli!" objala ho Hermiona. Ten měl co dělat, aby ji vůbec od sebe mohl odtrhnout, aniž by se snad zachoval nějak neurvale.
"Jsem v pořádku Herm, neboj se o mě."
"Určitě? A byl jsi na ošetřovně?" ptala se až s mateřskou láskou.
"Ano, byl." Tentokrát opravdu nelhal, skutečně tam byl, ale ani na okamžik se nehnul od těch dvou malých uzlíčků neštěstí. Ten pohled na ně drásal Frankovo srdce na kousíčky, tolik si to vyčítal. Nechtěl je tam nechat dokonce ani, když se dostavili konečně jejich rodiče. Stále si to vyčítal, měl se o ně postarat, je přeci starší. Bohužel tamější ošetřovatelka si všimla, že Frank je kousek před psychickým zhroucením, ale uznala, že nejlépe mu bude mezi přáteli, proto byl i proti své vůli donucen odejít z ošetřovny a omluven ze zítřejšího vyučování, což se mu ani za mák nelíbilo. Pak však, ale musel uznat, že se mu třeba podaří zítra nenápadně sem proklouznout a dát na ně pozor. Jenže jedno mu bylo víc než jasné a to, že si jej zítra vyžádá ministr kouzel, dnes se tomu díky té hodné paní vyhnul, ale stačil jediný pohled a bylo mu jasné, že si ho hned v ranních hodinách odchytí.
"Fee… vždyť se celý třeseš." namítla.
"Hermi, jsem v pohodě ano?! Jen si musím jít lehnout, to je vše!"
"Ale…"
"Hermi, Frank si potřebuje odpočinout a takto mu nepomůžeš." pomohl mu Harry, který dobře chápal jak se nyní Fee cítí z vlastní zkušenosti. Vše bylo pro něj tak čerstvé, že nejjednodušší bylo jít spát a pokusit se tak, alespoň na chvíli uniknout před krutou realitou, která drásala jeho duši. Odvedl ho tedy do pokoje a v oblečení jej uložil do postele, jediné, co mu sundal boty. Frank se na něj už ani nepodíval, jak nechal svou hlavu klesnout do přikrývek a zahleděl se do neznáma. Harrymu tohle drásalo srdce, chtěl jej hladit po líci a utěšovat jej, ale nebyl si jist, zdali je tohle to, po čem Frank zrovna touží.
"Fee, chceš si o tom promluvit," zkusil to přece jen, protože nemohl jen tak odejít, avšak když se mu nedostalo žádné odpovědi, rozhodl se zatáhnout závěs kolem jeho postele a nechat ho spát.
"Stále vidím jejich oči, víš, opravdu jsou okny do duše, byl v nich vidět všechen ten strach a ta naděje, se kterou na mě pohlíželi já… selhal jsem…" hlas se mu zlomil.
"Fee, budou v pořádku," přisedl si k němu na postel Harry a uchopil jeho ruku do svých, "přižili to…"
"Ano, ale budou tím poznamenáni na celý život…"
"To bude v pořádku," šeptl, i když dobře věděl, že to jen tak rychle nebude. Lehl si vedle něj, čekal, že ho Frank pošle pryč, ale ten se pouze malinko posunul a poté si schoval svou tvář v jeho hrudi. Usínal s pocitem strašné bezmoci a zaobíráním se nad významem vlastní existence.
Když se ráno probudil, necítil se o moc lépe. Všichni již byli pryč a on sám nevěděl, jestli je to dobře, snad. Vyhrabal se z postele, vlasy měl zpocené a celou halenou měl mokrou tak, že by se mohla ždímat. Věděl, že potřebuje sprchu, ale chtěl se nejdřív ujistit, jak jsou na tom děti. Bylo divné, když ve Frankově mysli vytanulo tohle slovo, jindy by se mu zasmál, nyní… bylo to zvláštní, ale chtěl je bránit. Stejně jako velký klučina chrání svého malého brášku, s pár let mladším by nevycházel, ale prcek na kterého na každém rohu čeká nebezpečí se vám dostane rychle pod kůži.
Frank měl, no řekněme menší problémy najít ošetřovnu. A také neobvykle velké štěstí, protože co se nestalo? To po čem toužil ze všeho nejméně, na jedné z chodeb potkal obávaného profesora lektvarů.
'To se může stát jen mě!' rozčiloval se a chtěl se mu prostě nějak vyhnout, ale na to již bylo pozdě i on si ho již všiml a úšklebek na jeho tváři dal jasně najevo, že jen tak rozhodně kolem něj neprojde.
"Och pan Iero. Neměl byste být v posteli a odpočívat?"
"Já… už je mi lépe, hledám," netušil, jestli je dobré říct mu o svých úmyslech, přece jen mohl ho pak poslat zpět na pokoj," no potřeboval bych se dostat na ošetřovnu."
"Vskutku? Já měl za to, že se Vám nic tak strašného nestalo," vysmíval se mu do očí.
"Ne, víte, já chtěl navštívit Keva a Quinna a ujistit se jak jsou na tom."
"No myslím si, že tohle není Vaše starost," odsekl ledově.
"Neberte to prosím, jako nezdvořilost, ale myslím si, že je to hlavně moje starost, protože já za ně byl zodpovědný."
"Och jak šlechetné od Vás, avšak obvyklá vlastnost Nebelvírů, že?" zhnuseně si odfrkl.
"Nevím, co je špatné na tom, že mi na někom záleží, myslím, že je to daleko lepší, než být chladný jako kámen!"
"Pane Iero, měl byste si dát pozor na jazyk, Váš trest stále platí a včera jste se mu vyhnul."
"To snad nemyslíte vážně, zase nás necháte v zakázaném lese na pospas smrtijedů?" procedil mezi rty rozhořčeně.
"Och nikoli, mám pro Vás daleko lepší práci. Svůj trest již si nebudete odpykávat v přítomnosti pana Filche," usmál se na ně´j způsobem, který jasně říkal, že má něco v plánu a mu se to líbit rozhodně nebude.
"A… koho tedy?"
"To se včas dovíte, vlastně už dnes," zase ten úsměv! "Ale nechtěl jste jít náhodou na ošetřovnu?" Frank se nabručeně otočil, protože mu bylo jasné, že vysvětlení se rozhodně nedočká, přece by mu "pan profesor" nezkazil veškerou radost.
"Pane Iero!"
"Ano?" udiveně se otočil.
"Na ošetřovnu tudy?" očividně se naprosto bavil tím, že Frank nemá ani tušení, kde se nyní nachází a už vůbec ne, kde je ošetřovna.
"Ano, nějak se odtud musím dostat a snad si vzpomenu, kudy jsem šel," už když to vyslovil, věděl, že to není pravda, ale nikdy by to Snapeovi nepřiznal. "A pak… prostě se asi někoho zeptám."
"Proč se nezeptáte mě?"
"Protože byste mi to neřekl."
"Och to se mýlíte, klidně Vás tam zavedu."
"Cože?" nemohl uvěřit tomu, že slyšel správně. "Proč?"
"Čistě starost o bradavické studenty," dělal si z něj srandu.
"Och ovšem," samozřejmě mu nevěřil ani slovo, ale co mu zbývalo. Doufal, že když se nachází ve škole, kde on je profesorem, tak si nic nedovolí, tak se tedy rozhodl ho následovat. Až na ošetřovně však pochopil, proč byl tak moc ochotný. Tolik doufal, že se mu to jen zdálo, že to byl jen krutý výplod jeho mysli.
"Co tady sakra dělá ten parchant?!" rozkřikl se na celou ošetřovnu Frank. Nemohl uvěřit, že po tom všem, co jim způsobil, se odváží se tady jakoby nic ukázat.
"Okamžitě vypadněte! Slyšíte!" Vytáhl ze své kapsy hůlku a mířil jí přímo na světlovlasého kouzelníka.
"Och obávám se, že muselo dojít k omylu, pane," dělal, jakoby se v životě nepotkali, elegantně si sundal koženou rukavici a podal svou ruku Frankovi k pozdravu, "jmenuji se Lucius Malfoy."
"Och jistě, představil jste se mi již včera, že ano."
"Och obávám se, že jste zmatený, pan ministr mi již řekl, co se Vám přihodilo, netušil jsem, že to bylo až tak vážné." Tohle už na něj bylo moc.
"Okamžitě odtud vypadněte nebo budete litovat!" zasyčel na něj nepříjemně a namířil mu hůlkou do obličeje.
"Pane Iero, měl byste se uklidnit, očividně nevíte, s kým mluvíte, tohle je pan Malfoy a brzy již bude ře…"
"Pane ministře," zastavil proud jeho slov Malfoy. Očividně si nepřál, aby se Frank něco dozvěděl a ten si nyní vyčítal, že jej neposlouchal a jen pln zlosti propaloval toho parchanta pohledem.
"Co se to tady děje? Dobrý den pane ministře, pane Malfoyi," pozdravila je ošetřovatelka a poté se otočila na Franka, "Pane Iero nemáte být v posteli a odpočívat?!" řekla mu vyčítavě.
"Cítím se v pořádku, já přišel jsem se podívat na chlapce." Podíval se směrem, kde měli ležet a zamrazilo mu v zádech, když tam ani jednoho z nich nespatřil.
"Kde jsou?" vykřikl zděšeně.
"Pane Iero, uklidněte se! Právě je ošetřuji a usoudila jsem, že bude lepší, když budou spolu, musela jsem od nich odejít, když jsem zde zaslechla Váš křik. Měl byste se chovat rozumněji!" pokárala ho.
"Mohu je vidět?"
"Měl byste odpočívat," ale stejně ji bylo jasné, že on se jen tak odradit nenechá, proto dodala, " počkejte, než je ošetřím." Poté se otočila k těm dvěma. "Prosím omluvte mě." A on se opět octl sám s Malfoyem a ministrem na ošetřovně, což mu nebylo dvakrát pochuti.
"Nepřeji se, abyste tu byl, až sem kluci přijdou!" zasyčel na něj varovně.
"Pane Iero, opakuji Vám, abyste se choval uctivěji, tohle už jste přehnal. Pan Malfoy je vážený člověk a pokud bylo takové chování normální na Vaší bývalé škole, věřte tomu, že zde to tolerovat nebudeme!"
"Ale on tam byl, vy to nechápete, ale to je jeden z nich! On je smrtijed!"
"Co si to dovolujete, to je…" vypadalo to, že ho každou chvíli trefí. Naběhla mu žilka na čele a výraz jeho tváře připomínal duševně chorého. Upřímně Frank nechápal, jak se někdo takový mlže stát ministrem, když se zde před tímto mužem očividně třásl strachy a nikdy by neudělal nic, čím by si to u něj mohl nějak pokazit.
"Pane ministře, to je v pořádku. Tady pan Iero prožil siný emotivní zážitek a je zmatený."
"Och ano, asi máte pravdu. Myslím si, že s ohledem na tuto skutečnost bude nejlepší, kdybychom nebrali jeho svědectví v potaz. Je to škoda, protože ti dva chlapci jsou děti a jejich svědectví nebude mít příliš velkou váhu, také byli příliš vyděšení a stále jsou na to, abychom je mohli vyslechnout, takže se očividně tato nešťastná událost nevysvětlí," povzdechl si, ale v žádném případě tím Franka neobalamutil. Stačil jediný pohled na světlovlasého muže a bylo mu ihned jasné, kdo mu tyto myšlenky vnuknul.
"Vy, vy…" Frank už se nadechoval, aby jej časoval nějakou urážkou, avšak než stačil jednoho z nich urazit, vložil se do toho opět známý aristokrat.
"Pane Popletale, mohl byste na mě počkat v Brumbálově pracovně? Já bych si potřeboval ještě něco zařídit. A pak se k Vám přidám."
"Och jistě," bylo očividné, že ty dva tam nechává o samotě značně nerad, protože se tak ochuzuje o to nejzajímavější, avšak nic jiného mu v podstatě nezbývalo. Pokud již dřív zde bylo cítit značné napětí, nyní by se dalo krájet.
Diskusní téma: part sex
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.