Frank se s leknutím probudil, jeho dech by mnohé uvedl v omyl, že Frank právě uběhl přinejmenším maraton. Vyděšeně se rozhlížel kolem sebe, z čela mu stékal chladivý pramínek potu. Zdál se mu strašný sen. Jeho mysl musela být určitě chorá, když se mu něco takového mohlo vůbec zdát. "Usnout v náruči nepřítele," Frank se úlevně rozesmál nad tou absurditou. Chtěl se lehnout zpět do postele a spokojeně se chvilku rozvalovat, avšak něco spatřil na posteli vedle sebe… obálka? Kde by se ale tady mohla vzít? "Ne to ne…" rychle po ní drapl a odtrhl kousek obálky nahoře, aby se co nejrychleji dostal k jejímu obsahu.

 

Milý Franku!

Držet tvé tělo ve svém náručí bylo to nejhezčí, co jsem kdy zažil. Rozhodně se o toto potěšení nemíním připravit. Zvláště když nyní vím, že i tobě se to líbí.

P.S.: Není třeba se stydět za mokré sny, zvláště když jsi u toho tak krásně vzdychal mé jméno. :)
Tvůj budoucí náruživý milenec Lucius

Tento papír po přečtení upusť na zem, sám se vznítí.

 

To mu nemusel ani psát. Frank byl tak šokován, že mu dopis sám vyklouzl z ruky na podlahu. Nemohl uvěřit, že se to stalo, sám si nebyl, jist kterou část toho hororu má namysli. Zdali to že skutečně spal v jedné posteli spoře oděn vedle svého největšího nepřítele anebo to, že se ….

"Ne to nemlže být pravda!" chtělo se mu vykřičet do světa, ale flíček na jeho kalhotách a prostěradle, jimž byla postel potažená, zadupal jeho veškerou naději do země. Ne v tomto. Netušil, jak se něco takového mohlo stát, jak vůbec dokázal klidně vedle něj usnout a ještě k tomu … Skutečně vzdychal jeho jméno? Jak by mohl, když se mu jen jeho přítomnosti hnusí… nebo.

 

Přinutil se zahnat tyto myšlenky, musel se odtud dostat. Až nyní mu plně došlo, že se nachází na ošetřovně. Jediným jeho štěstím bylo, že se jeho hůlka nacházela na nočním stolku vedle postele a zbytek oblečení bylo přehozeno přes další z mnoha postelí, netušil totiž, jak by zvládl pohled ošetřovatelky, když by toto, doslova neštěstí, odstraňovala.

 

Frank odhadoval, že je něco po osmé ráno a bylo mu divné, že na svém náhlém útěku z ošetřovny nikoho na chodbách nespatřil. Pak mu však došlo, že dnes je sobota a snídaně kvůli ospalcům, kteří chtějí dospat, vše co se během týdne nakupilo, byla posunuta až na devět hodin. Měl akorát tak čas dojít na kolej, dát si sprchu a popořádku. Doufal, že horká sprcha, která zbarví jeho pokožku do ruda a zanechá ji citlivou, odstraní stopy po těch dotěrných mužných rukou.

 

"Franku! Chyběl jsi nám, profesorka nám řekla, že jsi onemocněl. Už je ti líp?" ptal se ho s obavou v hlase Harry, když se setkaly po té, co se frank vrátil ze sprchy. Neměl příliš chuť na společné tlachání, tušil, že dnes si ho užije až, až. Podle toho co slyšel, má každý student právo o víkendu na návštěvu Prasinek. Vážně se mu tam nechtělo. Podle toho co slyšel později během snídaně, tedy Ronovo radostné vyprávění o krámku s žertovnými předměty, mu bylo jasné, kde stráví téměř celý čas. Jenže pak se přikolébaly nějaké dvě holky z nižšího ročníku, které jim "velice nenápadně" naznačily, že na ně budou čekat u tří košťat. Frank se skutečně divil tomu, že Harry jim jejich přítomnost, k jeho smůle i za něj, potvrdil. Věděl přeci o něm, že je homosexuál, tak proč s tím souhlasil?

 

Snídaně proběhla v pořádku, až na to, že Frank byl myšlenkami jinde. Avšak u učitelského stolu probíhala rušná debata. Téměř každý učitel vedl náruživý rozhovor se svým sousedem. Tedy až na dvě výjimky. Ředitele, který se jako vždy tvářil mile a přátelsky, ale Frank měl neodvratitelný pocit, že je to pouze maska. A dále Snape, ten se naopak tvářil, jakoby věděl víc, než kdokoli v této obrovské síni a co hůř, když se jeho pohled střetl s Frankovým, zatvářil se přímo škodolibě. Mladý Nebelvír měl naopak neovladatelnou chuť na něj udělat ošklivý obličej, ale bylo mu jasné, že by ho to pouze potěšilo a takto se snížit nehodlal. Ne! On bude bojovat!

 

"Fee?" někdo s ním třásl.

"Ehh, co je?" lekl se natolik, že jeho ruka upustila příbor, kterým si mazal sýr na rohlík a s hlasitým bouchnutím přistála na talířku.

"Mluvíme na tebe dobrých pět minut, co to s tebou je?" ptal se ho Ron. Frank by dal ruku za to, že se zaobíral hlavně otázkou, jestli slyšel jeho propagaci úžasného obchůdku.

"Promiň, nějak jsem se zamyslel."

"Cítíš se v pořádku? Nemáme tu já nebo Harry s tebou zůstat?" dělala si o něj starost Herm, avšak i ji bylo jasné, že by k ničemu nevedlo, kdyby se snažila k této oběti přimět svého přítele.

"Néé, to je v pořádku, chtěl bych se podívat do Prasinek," pravdou spíše bylo, že se v těchto stěnách začínal cítit nesvůj. Stále mu něco muselo ucházet a on potřeboval tomu pocitu uniknout, alespoň na okamžik.

"Dobrá, takže se v deset sejdeme ve společenské místnosti?" chystala se prozatím opustit jediná zástupkyně něžného pohlaví v jejich partě.

"A kam ty jdeš?" staral se hned její žárlivý přítel.

"Mám strašnou hlavu, včera jsem padla únavou do postele po našem mi… prostě jsem si ji nestihla umýt, tak to chci rychle stihnout a nachystat se. Pápá," zamávala jim a už byla tatam.

"Ženské," prohlásil Ron, jakoby to vše vysvětlovalo a pustil se do další koblihy.

 

 

Jedno plus to však mělo, Herm byla přesná jako hodinky, to se však nedalo říct o klucích, takže se z hradu dostali něco po půl 11. Frank byl cestou tichý a rozhlížel se neustále kolem sebe. Nyní když jeho problémy zůstaly za těmi pevnými zdmi, cítil se podstatně lépe a dokonce byl schopen si užívat teplého letního počasí. Když jste byli uvnitř školy někdy Vám to ani nepřipadlo, že venku je horké léto. Radostně nastavoval své tváře slunečnému záření, neměl příliš v lásce léto, ale nyní ve slunečních paprscích viděl tu naději, že může být líp. Ron, Harry a Herm skotačili a dávali si dokonce závody, na tohle Frank vážně nebyl, možná snad někdy jindy. Nyní mu na tváři hrál veselý úsměv, když mu před těsně před nosem, přeletěl nějaký ptáček. Bylo to tu o tolik jiné, zvířata se tu tolik nebála, vše tu žilo svým poklidným životem.

 

"No táááák, Franku, musíme se ke Třem košťatům dostat před dvanáctou, jinak tam bude narváno a ani oběd nestihneme," křikla na něj Herme a následně ho drapla za ruku a přinutila ho tak je následovat v rychlejším tempu.

"Půjdeme dovnitř nebo zůstaneme venku?" Ani za mák se mu nechtělo sedět venku, měl rád své soukromí. Svým způsobem miloval restaurace a kavárny, tedy kavárny víc, ale nesnášel, když si v nich připadal jako ve vitríně proto nejraději sedával vždy v nejzazším koutku a odtud mohl naopak on pozorovat všechny nebo je naopak naprosto ignorovat, ale bylo to jen a jen na něm.

Angel and Devill II: 18. kapitola: