part four
"Děkuji Herme," pípl s ruměncem na tváři. Ta se na něj mile usmála.
"Hmmm." Ozvalo se nepokojené zamručení. Dvojice se s povytaženým obočím ohlédla na příčinu.
"Nerušíme vás tady s Harrym?" nevraživý pohled na tváři.
"Bože Rone!" vydechla s neuvěřením Hermiona, "ty žárlíš?"
"Já? Kde jsi na tom byla? Jen to vypadalo, že samou láskou tu na sebe skočíte." Po těchto slovech se Ron uraženecky otočil a odpochodoval na další hodinu, kterou bohužel měli shodou okolností oba "sokové" spojenou. Snad je zachrání Harry.
"No tak Rone, chováš se jako trouba," snažil se už poněkolikáté přimět uraženého společníka k rozumnému chování, ale jak se ukázalo, nebyla to zrovna vhodná cesta, protože nyní nebyl uražen jen na Frank, nýbrž i na Harryho a odmítal s nimi prohodit byť jen obyčejné jedno slůvko. Na konci hodiny to se ukázalo být již zcela k nevydržení. Tohle Frank rozhodně nechtěl, nikdy by se neodpustil, kdyby rozeštval dva nejlepší kamaráda.
"Rone, ty a já po této hodině na záchodcích v tomhle patře jasné?"
Ten však dělal, jakože jeho slova ani neslyšel. "Rone, prosím dej mi šanci, to vysvětlit. Slibuju, že vše pochopíš. Prosím." Zdálo se, že jeho snaha vyjde vniveč. Už, už se chtěl otočit zpět na učitele, který vykládal jisto jistě velice zajímavou látku, když si všiml nepatrného kývnutí. Hned po hodině se Frank Harrymu omluvil a vydal se směr záchodky převelice doufaje, že ho bude Ron následovat. Naštěstí se tak i skutečně stalo.
"Hele jestli si myslíš, že jsem hlupák a neviděl jsem, že…"
"Rone!"
"Viděl jsem moc dobře, jak po ni jedeš a nejsem…"
"Rone!"
"Co sakra? Myslíš si, že když mi řekneš, že se mi to zdá, že…"
"Jsem gay"
"ti na to skoč…Cože?" zůstal na něj zírat s otevřenou pusou, když si konečně uvědomil význam jeho slov.
"Prosím, nechej si to pro sebe, ale já Hermionu beru skutečně jen jako kamarádku, ženy mě tak nějak no…"
"Panebože, ty jsi gay? To bych do tebe nikdy neřekl. To není možné…"
"Rone, prosím nechej si to pro sebe." Přál si zachránit jejich teprve vznikající přátelství a teď očividně ztratí nejen Rona, ale i zbylé. Bude se jim jisto jistě hnusit, komu by se taky nehnusila obyčejná buzna, jako je on. Otočil se na patě a chtěl odejít…
"Kam jdeš?"
"Do třídy" pípl.
"Nemusíme spěchat, teď máme hodinu volno, než začne další hodina. Půjdeme ven, ukážeme ti pozemky."
"Cože?!"
"Ty jsi nečetl rozvrh co? No teď budeš mít volno a pak …"
"Tohle nemyslím, tobě nevadí, že jsem …"
"Ne proč? Teď mám alespoň jistotu, že mi do zelí nepolezeš," usmál se spokojeně.
"A to se ti nehnusím?"
"Hnusit? Proč bys měl? Kdyby mi to vadilo, tak bych se přece nebavil ani s Harrym."
"Cože? Harry je…"
"Ty to nevíš?" podivil se, až pak mu došlo, co vše tedy prozradil. "Franku, prosím tě, nech si to pro sebe hlavně, ode mě to nevíš, jasné?!"
"Dobře, ale slib mi, že i ty si necháš to, co víš, pouze pro sebe!"
"Ani Herm?"
"Ne!"
"Ale Harry by to měl vědět, vy dva …"
"Ne!"
"Ale…"
"Prosím, dej mi čas, později jim to řeknu já sám, slibuju." Ron si povzdechl, očividně se mu to příliš nezamlouvalo, ale nakonec přikývl.
"Co řekneš?" ozvalo se od dveří.
"Jé Harry, já si tě nevšiml," vychrlil ze sebe Frank první hloupost, která ho napadla.
"O co jsem přišel? Chtěl jsi mi něco říct ne?"
"Já…"
"To bys nevěřil, Frank se mi právě přiznal, že se mu líbí jedna hola z Nebelvíru, ale ještě se necítí k tomu, aby se i vám přiznal s tím, která to je." Z jeho hlasu bylo naprosto poznatelné, jak je šťasten z toho, že on je jediný, který je plně informovaný, ať už pravda byla jakákoli. Dnes poprvé si Frank pomyslil, že by byl Ron dobrý herec.
"Bože snad to není jedna z dvojčat?" zhnuseně ohrnul spodní ret Harry.
"Bože jak jsi to uhodl, Harry? Máme tolik společného, gelovou manikúru, prodloužené vlasy, také milují stejně jako já flitry…" dělal, jak se rozplývá přímo nad ďábelskou dvojicí těch nejtypičtějších žen jednadvacátého století. V jednoduchosti je síla? Krása? Nebyl si jist, přesným zněním, ale jedno věděl s jistotou, ty dvě byli jednoduché až, až.
"Nepůjdeme ven, když máme teď volno?"
"Jasně proč ne?"
No Frankovi se moc ven nechtělo, zavíraly se mu oči, ale když viděl, s jakým nadšením Harry odpovídá, bylo možné říct či dokonce učinit něco, co by vytratilo ty jiskřičky štěstí v jeho očích?
"Jasně jdeme." Usmál se na něj Frank a už si trojice, tedy když vyběhli z klučičích záchodků, čtveřice mířila na školní pozemky. Všude byli skupinky studentů, většinou dokonale barevně sladění. Občas bylo možné nalézt i skupinku Havraspárských spolu s Mrzimorskými či s Nebelvírem, ale nikdy nedošlo ke směsi, jejž by obsahovala barvu zelenou, ledaže by se tedy jednalo o šikanu.
"Vidíš tam tu chajdu v dálce? To je Hagridova bouda, musíme tam někdy zajít a tam to je vrba mlátička, na tu si dej opravdu pozor a tam…" nebylo pochyb, že i pro Hermionu jsou Bradavice silnou srdeční záležitostí. Ostatně bylo snad možné najít někoho natolik bláhového, aby si přál z těchto pevných hradeb, jejž připomínaly hřejivou náruč matky, do které ulehává kojenec, ven do toho nejistého, krutého ruchu života? Vyměnit bezpečí a jistotu, za starosti o každičký další den. Nebo to snad vše byla krutá hříčka osudu, jenž si s vámi krutě zahrává a potom vás předhodí naprosto nepřipraveného kruté realitě?
"No tak Herm, dej mu čas to vše nejdříve okouknout." To už ji ale tahal Ron za ruku směrem k jednomu ze vzdálenějších strom, přesněji řečeno k jejich stromu. Frank chápal, proč Hermiona onen strom tolik milovala. Dlouhé větve stromu klesaly až k zemi a jako křídla andělů objímali každého, kdo v nich hledal oporu a úkryt. Dutina v kmenu dopřávala zamilovanému páru naprosté soukromí. Kdyby Frank na vlastní oči neviděl, kam dvojice zmizela, nikdy by ho nenapadlo vydat se zrovna k onomu místu a už vůbec ne očekávat tak dobře utajenou skrýš. Netušil, co přesně to probodlo v onen okamžik jeho srdce. Snad osten žárlivosti? Snad smutek. Netušil ani to, zdali si skutečně přeje znát odpověď.
"Víš, on se Ron teprve nedávno vyslovil, takže… no a je léto… je lepší si na to zvyknout." Jakoby četl jeho myšlenky či snad se cítil rovněž v tento moment tak osamělý?
"Ukážeš mi to tu?"
"Rád, ale… " o upřímnosti jeho úsměvu nemohly nastat sebemenší pochybnosti, tak proč ten dodatek? "je škoda, že nemáme víc času a také, že nemůžeme jít teď do Prasinek. Určitě by se ti tam líbilo. Tak ti v podstatě mohu ukázat jen to, co už prstem ukázala Herm, ale až budeme mít víc času, ukážu ti to tu vše," horlivě jej ubezpečoval.
"Dobře, tak to necháme, až budeme mít víc času," zcela nečekaně skočil Frank do vysoké trávy poblíž dalšího z mnoha stromů.
"Co děláš?"
"Sedím."
"Neříkej," rozesmál se, " já myslel, proč tu a proč…" ale to už byl Harry stažen za ruku k zemi vedle Franka.
"Je tu hezky ne?" rozhlédl se po krajině.
"Jo to je, ale měli bychom jít, máme hodinu až ve třídě, která je odtud…" Frank však, aby zarazil proud jeho slov, stiskl podvědomě pevně jeho ruku, ten na něj s překvapením pohlédl, ale po té si všiml, že Frank hledí kamsi do dáli. V jeho očích spatřil tu samou úctu a obdiv, který tam měl i on, když poprvé pohlédl na Bradavický hrad. Slova nebyla třeba, oba se kochali oním pohledem, cítíc jak je naplňuje. V tu chvíli prvně pocítil chuť přitisknout se na jeho rameno, zavřít oči a vstřebávat ten pocit bezpečí. Ne, rozhodně by to nenazýval láskou, spíš něčím, co se u něj objevilo po tolika letech snad poprvé - důvěrou.
"Frankie, budeme muset jít," špitl, ač nerad Harry. Rozhodně se ani jednomu z nich odtud nechtělo, ale nic jiného jim také nezbývalo.
Velmi neochotně se tedy zvedl ze země, oprášil si školní uniformu a vydal se směr škola. Po cestě se k nim i konečně přidala zamilovaná dvojice.
"Kam jste zmizli? Hledali jsme vás," vytkl jim hned Ron.
"Jasně hledali a kde Rone? V Hermionine výstřihu?" jeho vtípek byl jmenovanou dívkou také náležitě odměněn. "Auu."
"Tak pojďme."
Frank s radostí zjistil, že odpolední vyučovaní je oproti tomu rannímu procházka růžovým rájem. Všichni se již nedočkavě třásli, až budou moci ven, takže atmosféra ve třídě byla značně uvolněnější a maličká profesor s dobrým srdcem neměl dost odhodlání k tomu, aby je stále napomínal, nebo to spíše bral s té lepší stránky. Odpolední vyučování volnější, ale za to si vše vynahradí ve čtvrtek v tom dopoledním. Jednalo se o jakýsi druh nevyřčené dohody, který dnes vyhovovala, no a ve čtvrtek…méně.
Toho dne Frank usnul jako kotě ihned po večeři. Dříve býval spíše noční tvor a před den spával. Nebylo to tak plně jeho rozepnutí, spíše tomu bylo tak, že se většina jeho spolužáků přes den zdržovala mimo ložnici, tak toho využil k odpočinku. Večer pro něj bylo občas dosti nebezpečné spát. Nejednou se mu stalo, že jeho probuzení bylo značně nepříjemné. Ostatně komu by bylo milé probudit se v lepším případě neznámo kde, v tom horším ve školním obřím teráriu? Občas to bylo opravdu pro něj nebezpečné, ale koho to zajímalo?
Je dokázáno, že čím dříve půjdete spát, tím více budete ráno ospalý, tedy alespoň Frank sám toho byl důkazem. Rozhodně se mu ráno nechtělo ani za málo z postele. Avšak zase nechtěl nikterak riskovat, že se situace ze včerejška bude opakovat, hlavně proto, že dnes stejně jako včera měli první hodinu lektvary. Proto se tentokrát rozhodl přemluvit Harryho, i přes jeho značné protesty, aby vyšli už o deset minut spíš. Jediné štěstí bylo, že dnes měla lektvary i Hermiona s Ronem, takže to co nezvládl Frank, tam pomohla Harmiona, která si svou elegantní a štíhlou nožkou uměla i dupnout a skutečně se vydali ke sklepení s náskokem, tedy sice nikterak značným, protože se třída již počala zaplňovat, když dorazili na ono místo, ale to podstatné bylo, že tu byli včas.
"Ale, ale kdopak se nám to dnes uráčil přijít?" ozvalo se za jeho zády. Bylo to vyřčeno s takovým chladem, že Franka přímo zamrazilo. S obavami se otočil a pohlédl tak do tváře toliko obávaného profesora. "Doufám, že jste nezapomněl, že jste dnes v devět po škole? Nerad bych Vám musel Váš trest prodloužit." Och, z jeho slov přímo čišela touha moci to uskutečnit a Frankovi bylo jasné, že mu stačí dát jen malilinkatý důvod a napaří mu školní trest až do konce roku.
"Nebojte se, budu tam."
"To bych Vám radil." Ostré zavrčení, poté se profesor přesunul ke katedře a tak Frank již nemohl postřehnout škodolibý úsměv na profesorově tváři, jenž jasně vypovídal o tom, že má profesor něco zalubem.
"Takže dnes si zkusíme lektvar, který je bohužel rovněž ve školních osnovách. I když většině mužů se bude jisto jistě velice hodit. Je to lektvar na zjištění krve, ale jeho využití je spíše jako test otcovství. A jelikož je krev toliko podstatnou složkou života, vyžaduje také tento lektvar spoustu příprav, proto dnešní práce bude probíhat ve dvojicích." Frank si musel přiznat, že si značně oddychl, ne že by měl v lektvarech nějaké problémy, spíše naopak, jelikož neměl příliš přátel, tedy spíš dříve žádné, věnoval většinu času učení. Problém byl v tom, že tu bylo toliko skříní, zásuvek, poliček a Frank ani v nejmenším netušil, kde co hledat. S nadějí se podíval na Harryho, doufaje, že mu nebude vadit být s ním v páru.
"A chci, aby se Nebelvír promíchal se Zmojozelem," přešel k jejich lavici a Fee se obával, jakou ostrou poznámkou se ho bude snažit zase vytočit, "vy pane Iero budete ve dvojici tady s panem Malfoyem."
"Cože, ale já…"
"Ano? " povytažené obočí a úšklebek na tváři. S povzdechnutím se otočil směrem ke Zmojozelským kde se dočkal úšklebku, jakoby zkopírovaného z profesorovy tváře. 'Copak je to nějaký typický znak nebo se jemu snad učí v rodinách s "čistou" krví?' S obrovskou nechutí se vydal vstříc peklu.
"Jáá…hmmm… máme být teď spolu na lektvary."
"Ale, ale naše princeznička se bojí?"
"Já se nebojím, M A L F O Y I!" hláskoval jeho jméno, jakoby jej nechtěl vyslovit, ale ono samo se mu dralo se značnou nechutí skrz zlostí sevřené rty.
"Měl bys, princezničko. Měl," pošeptal mu z těsné blízkosti do ucha. Teprve až se o několik vteřin později vzpamatoval Frank z jeho nečekané blízkosti, chtěl se optat jak si má jeho slova vysvětlit, ale to už byl Malfoy u jedné z těch obrovských skříní a něco hledal.
"Půjdeš mi pomoct nebo tam budeš stát a koukat na můj zadek?" třídou se rozezněl smích. Ten, který Frank tolik znal z předešlé školy, vysměvačný smích.
"Nefandi si tolik, žádnej zázrak to není." Vrátil mu to i s úroky, protože nyní nebyl na své staré škole, aby spolkl urážku.
"Pane Iero, za vaše ostudné chování vám váš školní tret prodlužuji až do konce školního roku."
"Cože, ale to…"
"Chcete, aby pokračoval i v dalším ročníku?" Tohle již na něj bylo opravdu příliš, tolik vzteku se v něm nahromadilo a on si přál jej nechat vyplout na povrch. Moci nakopat toho blonďatého arogantního spratka, jenž se spokojeně usmíval, do zadku. A hned po té proměnit to černé strašidlo v švába a toho moci zašlápnout a pak znovu oživovat a stále dokola a dokola a…
Diskusní téma: part four
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.